Dneska jsem si řekla, že si napíšu deník. Moje srdce je plné vzpomínek a taky radosti, i když už mi táhne na sedmdesátku. Bydlela jsem kdysi na kraji Kutné Hory v domečku se zahrádkou – milovala jsem ty květiny, pařeniště a ten klid. Ale po smrti manžela, co jsou to tři roky, to už nebylo ono. Zahrada mě bolela, zdraví sláblo, a já sama nezvládala.
Dcera Jana s manželem a vnučkou Anežkou bydlí v Brně. Pořád mě přemlouvala, ať prodám dům a přestěhuju se k nim blíž. Jenže já se bála. „Co bych u vás dělala?” říkala jsem jí. „Dokud se udržím na nohou, budu tady. Až přijedete na návštěvu, bude mi líp.”
Přijížděli, ale málokdy. Anežka – ta mě milovala. Když byla školačka, trávila u mě celé prázdniny. I jako studentka k nám jezdila na měsíc, k dědovi a ke mně. Jenže děda odešel. Anežka už byla na vyšších ročnících a v létě jezdila na studentské brigády. Mně bylo smutno. Po dvou pobytech na kardiologii v okresní nemocnici jsem se konečně odhodlala prodat dům.
Prodala jsem ho, koupila si skromný dvoupokojový panelák v přízemí nedaleko. Vzala jsem si s sebou všechny pokojové květiny – zaplnily parapety i lodžii. Část peněz jsem schovala na svatbu milované vnučky, část dala Janě a trochu si nechala na léky.
V bytě bylo míň práce. Radovala jsem se, že si víc odpočinu a pohlídám si zdraví. Se sousedkami jsem vycházela dobře. Byla jsem nenápadná, tichá – brzy mi říkaly „Tichá”. Vždycky jsem se usmála a pozdravila s lehkým úklonem. Začala jsem jim dávat odnože svých muškátů, fíkusů a fialek – lidi se za nimi na oknech otáčeli. Na jaře jsem část muškátů zasadila do starého záhonu před vchodem – byl pak celé léto veselý.
Ale ať jsem se snažila fyzické práci vyhnout, zdraví se nezlepšovalo. Chodila jsem pravidelně ke kardioložce, brala léky, a Jana mě zase zvala do Brna. „Přijeď, mami. Tady jsou lepší doktoři, nemocnice blízko, já jsem nablízku. Budeš u nás v pokoji, na všechno hotové, na čerstvém vzduchu…”
„Jaký čerstvý vzduch?” smála jsem se. „Tady je krásně. Jeden život mi stačí, i když se snažím držet.”
Ale Jana mě přemlouvala den co den, ať si nechám udělat pořádné vyšetření. Jednou, když mi bylo opravdu špatně, jsem se rozhodla jet do Brna. „Pojedu se tam léčit,” řekla jsem sousedkám a rozdávala jim květiny. „Tohle je můj odkaz. Ať neuschnou. Daruju vám je. Nevím, jestli se vrátím – co řeknou doktoři? Možná zůstanu u dcery.”
SousA tak jsem se nakonec vrátila domů, k mým květinám a k radosti z pravnoučat, která mi vrátila sílu žít.
