Jitka má 37 let a nikdy nebyla vdaná. Pracovala jako účetní. Pořád hledá smysl života. Cítí, že nenašla své pravé poslání.
Dnes ráno je nevyspalá. Probudí se a přinutí se jít do práce. Zase je na řadě její směna. Žena si před časem našla práci jako servírka. Teď obsluhuje hosty na letní zahrádce a když je to na ní, musí přijít už v šest ráno. Lidé totiž chodí už od sedmé.
Bydlí na okraji Prahy a aby nebyla v práci pozdě, musí vyrážet dokonce už v pět hodin. Má špatné spojení a s přestupy, občas autobus zpozdí zácpy nebo jiné nehody.
Podle zvyku začne Jitka s utíráním stolů ještě před otevřením zahrádky, protože přes noc se vždy usadí prach. Hosté přece musí usednout ke čistému stolu na čisté židle. Tiše si pobrukuje známou písničku.
Moje maminka zpívá taky hezky. Ozve se najednou dětský hlásek.
Jitka je překvapená, nečekala někoho v tuhle brzkou hodinu. Před ní stojí holčička, odhadem pět, šest let. Sama. Rozhlíží se kolem.
Co tady děláš takhle sama? Tak brzo ráno? Šla jsem na procházku. A taky pro něco k jídlu pro sebe a brášku. Paní, nemáte kousek chleba? ptá se nejistě. Je vidět, že má hlad. Samozřejmě že mám. Sedni si, dojdu do kuchyně něco najít. Kde máš brášku?
Je doma. Tady za rohem. S babičkou.
Jitka se dívce neptá, proč je sama a kde jsou rodiče. Rozhodne se dát jí něco k jídlu a cestou se vyptá víc.
Naši rodiče už dávno nežijí, babička je stará a často zapomíná, někdy ani nás, vnoučata, nepozná.
Jitce dojde řeč, neví, co na to říct.
Nechci vás zdržovat, potřebuji jen kousek chleba, donesu ho bratrovi a babičce. Počkej, pojď, doprovodím tě. Neodcházej, tady zůstaň, říká Jitka.
Poprosí kolegyni, aby ji na chvíli zastoupila. Omluví se a jde s dívkou domů.
Dívka má vlastní klíč. Vejdou dovnitř, vidí asi ročního a půl chlapečka, který si hraje na zemi. Usměje se na ně. Na posteli leží stará paní, vůbec nevnímá, co se kolem děje. Je v jakémsi polospánku.
Co se to tu děje? podiví se Jitka.
Zavolá záchranku. Odvezou babičku, z jejího stavu je jasné, že už má málo času. Jitka vezme obě děti k sobě domů. Čeká tam na ni třináctiletý syn, který je překvapený, co se děje. Ale když mu matka všechno vysvětlí, pochopí a stojí při ní.
Ona se s ním nikdy neháda. Mají mezi sebou důvěru, v jejich rodině se nevyskytují hádky. Vždy matce pomáhal, byl rozumný a poslušný. Souhlasí, že se o děti postará, když půjde Jitka do práce.
Za deset dní babička umírá. Je jasné, že děti čeká dětský domov. Ale Jitce to trhá srdce jsou milé, hodné, už si na ně zvykla a nechce je odehnat od sebe. Představuje si, jaké by to bylo mezi cizími lidmi v ústavu. Rozhodne se, že převezme odpovědnost a stane se jejich poručnicí.
Musí kvůli tomu odejít ze servírky a přijmout místo účetní u kamaráda, který ji do firmy už dávno zval. Pomůže jí i s papíry. Během pár týdnů tak Jitka získá děti do trvalé péče a vše je legálně vyřešeno.
No ne! Tak teď je jasné, proč jsi chtěla být servírka! zavtipkuje kamarádka. Máš pravdu, byl to dlouhodobý plán, který se začíná vyplácet.
Kdo by si pomyslel, že se její život takhle obrátí. Že bude mít tři děti a musí si vybrat úplně novou cestu. Jitka nebývala silná, ale přijala tuhle výzvu, kterou jí život připravil.
