TETIČKA
Tetičku Pavlínu jsme přivezli z venkova. Starší ženě už bylo těžké zvládat hospodářství. Tak ji její neteř Ludmila vzala k sobě do Prahy. Manžel Aleš neměl námitky. Byl to klidný, štíhlý muž s brýlemi, který vždy bez řečí poslouchal svou energickou a robustní Ludmičku.
Vždyť je to přece rodina. Tetička je naše. Sama děti nemá. A já teď už nemám maminku. Moje mamka byla o třicet let mladší než teta Pavlína, narodila se tátovi v jiné rodině. Teta Pavlína se vždy starala, a moje máma odešla tak brzy… rozhodla Ludmička.
Její děti Karel a Věra tetičku Pavlínu neznaly. Vlastně i Ludmila ji viděla jen párkrát. Telefonem nevolaly, jen si psaly dopisy. Jak jsme zjistili, teta Pavlína nikdy neměla ani obyčejný mobil. Moderní technika byla pro ni neznámá.
A teď byla u nás. Malá, jak skřítek (13letý Karel byl vyšší než ona), vlasy jemné jako pampeliška, na hlavě baretka. Oči měla mladé, jasně modré a pronikavé.
V ruce uzlíček a síťku památku na staré časy. Dva staré kufry. Na rukou nesla zrzavého chlupatého kocoura. Ten lenivě pohlédl na obyvatele bytu, seskočil na zem a začal prozkoumávat okolí.
Tohle je Mandarín. Vzala jsem ho s sebou. Živá duše, nezlobte se, že jsem ho přivezla, pronesla tetička.
A dodala: No vy jste mi! Moji drahoušci!
Potom bylo pohoštění. Tetička přivezla naložené okurky, marmelády a povidla. Ludmilu překvapilo, jak její vybíravé děti jedly s chutí vše vlastnoručně připravené marmeládu, kyselé okurky, lečo a další dobroty.
Ludmilko, máte chatu? Já zasadím, co půjde, zdraví už slábne, ale bez vlastního je těžké. Půda je jistota! nadhodila tetička Pavlína.
Ludmila odpověděla, že chatu nemají. Na co, když vše koupí v obchodě? Ani času není dost pracuje na dvě směny, Aleš také. Děti vidí jen na chvíli. Na byt mají hypotéku, ještě dlouho platit.
Chata je potřeba. Lidská bytost bez země nemůže. Vybereme pozemek, řekla tetička Pavlína a šla do svého pokoje.
Vybereme, jasně… To si myslí, že máme peníze na rozhazování? bručela Ludmila při mytí nádobí.
Druhý den byla sobota. Aleš blaženě ležel v posteli a četl noviny. Ludmila zvolala na děti, aby si ohřály polotovary, a rozhodla se ještě chvíli odpočívat.
Karel a osmiletá Věra se zabraně hrbili nad mobily.
Kocour Mandarín seděl vedle nich a lehce kroužil hlavou. Vstoupila tetička Pavlína.
Co to děláte? zeptala se.
Karel s Věrou se začali předhánět ve vysvětlování a dokonce ukazovali, jak v mobilech hrají. Tetička jen vrtěla hlavou. Pak řekla:
Na vesnici to teď taky má kde kdo. Ale jednodušší. Já si nikdy nepořídila, nepotřebovala jsem. Vaší mamce jsem psala dopisy, to mi šlo rychleji. Je to užitečné, člověk může najít jiného kdekoli. Dobrý vynález. Ale teď je odložte a pojďte se mnou!
Proč? Hrajeme si přece! bránil se Karel.
Kde? V mobilech? Nikomu ani nevoláte, divila se tetička.
My hrajeme uvnitř mobilu! zašeptala Věra.
Tetička Pavlína začala vyprávět, jak si děti hrály na vesnici, vytáhla je na kuchyň.
Když Ludmila nakoukla do dveří, nevěřila vlastním očím: na stole byla miska palačinek, Karel s úsměvem pil čaj a Věra, stojící u tetičky, balila knedlíčky.
Podívej, mamko! Jsou tady šťastní! Možná najdeš nějakého překvapení! smála se.
Dospěl i Aleš, s pohledem radostně šibalským a nosem nadšeně šmejdil nad stolem.
Teď budeme v sobotu dělat společně knedlíky i palačinky! Svoje je nejlepší! rozhodla tetička Pavlína.
Ale to nemá smysl. Vždyť se vše dá koupit! oponovala Ludmila, která vaření vůbec neměla ráda. Koupila vždy jen hotová jídla nebo mražené potraviny. Rodina se vlastně nebránila do dneška.
Ne, mamko, pojďme dělat sami! Takové knedlíky jsem nikdy neměl! nadchnul se Karel.
Tetička Pavlína pak popadla klubko gumy, rozvázala ho mezi židlemi a ukázala Věře, jak se na vesnici hrálo s gumou.
Vy takhle neskáčete? ptala se udiveně.
Ne, když jdou ven, stejně jsou v mobilech! Moderní děti! chechtl se Aleš.
To není dobré! Musíte se bavit naživo! Telefony jsou užitečné, ale používejte je jen na volání nebo potřebné věci a dost! prohlásila tetička.
Večer pletla, vedle se v křesle rozvaloval kocour Mandarín.
Mamko, pojď! jednou Ludmilu zavolala Věra.
Ludmila vyšla do předsíně, nahlédla do koupelny. Tetička Pavlína hladila bok pračky a mumlala:
Všechno nejlepší, pračko! Služ nám dlouho, zlatá!
Teto, co děláš? šeptla Ludmila, podezřívavě, že se tetička zbláznila.
Co asi! Dnes je 8. března. Pračka je přece holka. Tak ji chci popřát! smála se tetička.
Ale přece je to jen věc! Nesmysl! špulila Ludmila.
Všechny stroje cítí! Nám na vesnici traktoru pomohl, když mu Vasík dával rady a podpory. A vždy, když Karel sedá do auta, říká mu popřej, a nazývá ho Petra. Vy sami nevíte, jak jste šťastní! Dřív se pralo ručně, chodilo se máchat k řece. Teď je tolik pohodlí a vy pořád mrzute chodíte! Mobily jsou výborné, když jsou k užitku vždy víte, kde je dítě. Pračka pere, mikrovlnka ohřeje! radovala se tetička.
Začala také vyzvedávat děti ze školy.
Jednou měli Karel potíže ve třídě. Rodičům nic neřekl a doma tajně plakal v koutě. Tetička Pavlína vešla a Karel ji všechno pověděl, ani nevěděl jak. Další den do školy k první hodině nešel. Doma bylo podivné ticho, ani tetička tam nebyla.
Asi šla na procházku, pomyslel si Karel.
Vyrazil do školy. Před třídou slyšel povědomý hlas! Nahlédl. Učitelka seděla na židli, ticho. U tabule… tetička Pavlína, něco nadšeně vypráví.
Ach, proč tu vůbec je! Budou se smát! opřel se Karel o dveře.
Ale nikdo se nesmál. Hodina skončila a spolužáci se kolem tetičky Pavlíny seběhli. Karel se protáhl dovnitř. Naproti šel Petr, hlavní rošťák, od nějž Karel dostával rány.
Čau, dneska jsi tu dlouho? Hele, máš super babičku! Tolik toho vyprávěla škoda, že nemám babičku, tak mi chybí… Zítra nám slíbila jít do parku. Znáš tolik o rostlinách a zvířatech! Učitelka jí dala slovo, smál se Petr.
Jo… je skvělá, zasmál se Karel a běžel tetičku obejmout.
Večer Ludmila plakala byla vyčerpaná. Hned byla vedle tetička Pavlína.
Neplač, duše moje. Proč? Všechno máš kolem sebe! Na co ty slzy?
Už mě to nebaví! Pracuju až moc, život je pryč. Aleš je nemastný, neslaný… U ostatních muži jako ze žurnálu! Sama jsem… jak šedá barva. Teď se nosí jiné typy…
Tetička dala Ludmile vypovídat, nalila ji čaj.
Začala vyprávět, jak postupně pohřbila tři děti ještě v batolecím věku. Jak brzy odešel její zdravý, pěkný muž. Jak zápasila s nemocí, hubla, ale nakonec všechno ustála, i když trpěla velkou bolestí a skoro nic nejedla.
Co to je za módu lidí? Každého Bůh vytvořil jinak. Jedni jak traviny, druzí robustnější. I chutě jsou různé, Ludmilko. Dřív naopak ženy kypré byly obdivované! Ty jsi tak krásná, vlasy ti přirozeně vlní, oči modré, velké. Tvar máš pěkný. Váži si toho, co máš. Jiní nemají ani to. Tolik osamělých lidí! Aleš je zlatý, s pohledem plným lasky, žije pro rodinu. Děti ti dělají radost! Ostatní… Všechno se jednou vyřeší. Ale už dost, jdu spát! a tetička odešla, nechala Ludmilu v kuchyni.
Ludmile se už ani plakat nechtělo. Vždyť tetička má pravdu, všechno má a přitom si stěžuje.
Jednoho dne Ludmila čekala manžela z práce (sama měla konečně volno). Aleš nepřišel.
Děti, nevolal vám táta? Kde jste? ptala se.
Karel v kuchyni míchal něco v misce. Ludmila si všimla, že teď ho zajímá vaření a už dokázal otočit palačinku ve vzduchu.
Věra stavěla ze židlí domek, věšela deky a usazovala plyšáky. Dětské mobily ležely na poličce. V poslední době si s nimi jen volali.
Ludmila znovu a znovu vytáčela Aleše. Ozývalo se: Číslo nedostupné.
V tu chvíli ji zamrzlo u srdce. Tetička Pavlína! Kde je? Není slyšet šourání pantoflí ani její klidný hlas.
Vběhla do pokoje tetičky. Na posteli se líně protahoval kocour Mandarín.
Karle! Věro! Kde je tetička Pavlína? vyhrkla Ludmila.
Děti doběhly hned.
Ze školy jsme přišli společně, a pak někam odešla, šeptla Věra.
Kdy? Věra, kdy? vykřikla Ludmila. Věra přikývla a rozplakala se.
Proboha! Vždyť jsme jí koupili mobil! A ona ho zase nevzala s sebou. Jak jen tak může? Vždyť je už stará! Ludmila celý bezmocně usedla do křesla.
Karel se rozběhl oblékat.
Kam jdeš? běžela za ním matka.
Hledat! Bez ní nemůžeme být! a syn vyrazil dolů po schodech.
Věra si natáhla tenisky, běžela za bratrem.
Ludmila, v půlce oblékání, za dětmi.
U vchodu stáli, šťastní.
Co se děje? ptala se Ludmila.
Ukázali vlevo.
Odtamtud, v klobouku s máky na hlavě, kráčela tetička Pavlína, Aleše držela pod paží.
Tetičko! Nemůžeš jen tak na několik hodin pryč z domu! Kde jste byli? objal Ludmilu její muž.
Šli jsme zavřít tu vaši… poteku, řekla Pavlína.
Cože? Jak? zmohla se Ludmila.
Chtěli jsme ti udělat překvapení. Tetička je prostě úžasná, zachránila nás! smál se Aleš.
Tetičko… Kde jsi vzala peníze? Nemusela jsi, začala Ludmila.
Ale kdepak. Šetřila jsem. Mám slušný důchod, hospodářství mělo svoje, moc jsem neutrácela. Mléko, vejce, chléb jsem pekla sama. Navíc jsem prodala svůj dům. Kam bych je potřebovala? Do hrobu kapsy nejsou. Stejně bych vám je dala. Tak je lepší dát je hned když jsou k užitku, prostě řekla tetička Pavlína.
Ludmila mlčela. Teď už nemusí dřít na dvou směnách, bude mít na rodinu více času jak krásné!
Zítra pojedeme za Prahu na chatu! S Alešem jsme už vybrali domek! pokračovala tetička.
Vlastní domek! Hurá! Chata! Slíbila jsi nám ukázat světlušky, plést košíky a dělat tajemství z barevných sklíček a kvítků, které pak budeme hledat! děti objímaly tetičku.
Společně, objímání, šli domů.
Ludmila na chvilku zůstala u vchodu.
Vzhlédla k oblakům a zašeptala:
Děkuji. Děkuji za tetičku Pavlínu.
Poučení? Naučil jsem se štěstí je mít rodinu nablízku, nezapomínat, co je doma, a vážit si starých rad, které mají cenu zlata.
