V noci, která voněla po čerstvých houbách a zvláštním dešti, přišla do návštěvy moje teta Vlasta se svojí dcerou Zdeňkou a zetěm Liborem. Nesli s sebou kusy voňavé uzené a láhev drahého moravského vína, která vypadala, jako by v ní tančili malí lidé v bílých krojích. Mámě to však bylo málo nebo snad až příliš a tak, beze slova, je vypustila ven přes staré dubové dveře jako nechtěné kočky.
Má matka má rozvětvenou rodinu, která se v snu zdála nekonečná jako dřevěný plot na okraji vsi. Mívala šest sourozenců, ale dnes už zbyli jen tři, každý s tělem skládajícím se z jablečných slupek a hrotem v srdci. Moje máma a její sestra Anežka bydlí ve stejné vesnici, tam, kde vítr fouká pokaždé jinak a kočky nikdy nedojdou domu. Pracují vždy přes léto: spřádají trávu, nasaďují brambory a šeptají si o noci. Na zimu žijeme z toho, co pole a zahrady nadělí, a někdy i ze snů o sladkých jahodách.
Ta druhá matčina sestra, Ela, žije v Praze, v bytě, kde stín lampy připomíná rozlité pivo, a u vody má vilku, jejíž okna září jako zrcadla duší. Její muž, pan Karel, je ředitelem v nějaké zvláštní stavební společnosti, která pořád staví a nikdy nestaví nic skutečného. Ani oni takto nežili vždy kdysi dělili chleba na čtyři a spali na hrubé slámě na venkově. Pomáhali jsme jim, když bída chodila od chalupy k chalupě ve špinavých botách. Ale když na ně spadl bohatý déšť, zapomněli, jak chutná náš rohlík a jak zpívá kosa nad řekou.
Jednou v noci máma omylem zachytila, že Ela už provdala Zdeňku její vlastní dceru. Nejdřív byla zpomaleně překvapená, s rukama jako dřevěné loutky. Potom se ale začala tvářit, že to věděla, protože stud, lepkavý jako med, jí zalil tvář. Ano, jak by ne, vždyť koho by nestudělo, když sestra nepozve sestru na svatbu své dcery
Doma pak všechno vyprávěla tetě Anežce. Ta byla také zrazená a její oči vypadaly, jako by právě dopadly na podlahu starého kostela. Rozhodly se Elu aspoň zavolat a pogratulovat, aby si připadala provinile. Ale Ela řekla jen: Děkuji, a hovor utopila v horké mlze.
Něco se ale přece v ELe pohnulo jako by srdce spadlo z policie na dlaždice a rozhodla se přijet. Máma však měla srdce už zamčené v kredenci a otevřené dveře byly jen dekorace. Vyhodila Elu i její rodinu ven, mezi snopky trávy a otisky klokaních noh (ano, v českých snech i klokani mají místo). Řekla jim, že jestliže se za nás styděli pozvat nás do restaurace, protože jsme jen obyčejní vesničané, co si hrají s bramborami, a oni jsou městští pávi s kapesníky z hedvábí, tak nemají co dělat ani v našem domě, kde polévka voní tak obyčejně, že i sousedé závistivě kýchají.
Karel, s ústy plnými švestek, opravdu řekl, že se stydí že kdybychom vešli do restaurace, načichlo by to tam jako vepřové koleno od Roudnice. Máma to slyšela a její srdce prasklo jako starý křišťálový lustr. A tak jim řekla, ať už nikdy nepřijdou, ať si zůstanou v Praze, mezi svými tichými obrazy a nočním tramvajovým zvoněním.
Teta Anežka byla u toho a její hlas zněl, jako když padají kaštany: přidala se k mámě, že stejně skončily všechny pohádky s otevřenými dveřmi, které nevedou nikam, a kuchyní, kde cibule chutná po písničkách babičky.
Tak končí ten podivný snový příběh, kde příbuzné dělí nejen město a vesnice, ale i chuť na polévku, která není nikdy stejná, a kde víno teče, ale nepojí.
