12.května2026
Drahý deníčku,
nedávno jsem se znovu potkal s Vendulou, kterou už dlouho neviděl, a připomnělo mi to staré časy, kdy jsme byli jen děti. Neber to si moc osobně, Vendulo, řekl jsem si, když jsem se snažil zvládnout myšlenku, že s ní už nebudu žít.
Zkusíme to, Honzo? podívala se na mě tak, že se jí na tváři rozsvítil červený nádech.
Už jsem ti všechno řekl, Terezko odpověděl jsem a zamkl se ve své hlavě.
Když jsem byl v první třídě, na svět přišla Irena Poděbradová. Vzpomínám si na její matku, Ladu, která byla v naší čtvrti považována za nejkrásnější ženu s velkým břichem, a na hrdého otce Jaromíra. Lada často vyvážela kočárek z brány, do kterého jsem se chtěl podívat připadala mi jako kouzelný zázrak.
Já jsem vyrůstal, Irena rostla. Jednoho dne vyběhla z brány našeho domu v jasně červené šati s velkým mašlíčkem na zlatavých vlasech. Hrála si se svými kamarádkami a stavěla domeček u plotu. Viděl jsem to všechno z okna našeho domu na druhé straně ulice, přesně naproti domu, kde bydleli Poděbradovi.
Honzo, prosím, odveď Irenu domů, požádala jednou Lada.
A já neodmítnul. Prakticky celý rok jsem se staral o první třídu Ireny. Zpočátku jsme chodili do školy v tichu, ale brzy se Irena rozmluvila a začala mi vyprávět své zážitky a příběhy z vyučování. Hodiny pro ni končily dříve a trpělivě čekala, až se uvolním.
Někdy jsem šel domů s ostatními spolužáky a Irena kráčela po boku. Zvykl jsem si na to, že ji čekám u brány a když vyšla, vzal jsem ji za ruku a šli jsme spolu do školy.
Na podzim druhého ročníku Irena tiše požádala, aby mohla jít se svými kamarádkami. Dívky šly hlavou napřed, já jsem držel odstup, připravený kdykoliv zasáhnout. A pak se ten okamžik skutečně nastal. Na cestě se nám postavil husí kachna, hvízdala a mávala křídly, a dívky se bály přejít. Postavil jsem se mezi ně a husu, a s křikem jsme ji přepadli.
Příští rok jsem odešel studovat do velké sousední obce, kde byl desetiletý výukový program, a domů jezdil jen o víkendech a prázdninách. Irena už skoro zapomněla, kdo jsem, procházela se skloněnou hlavou a nepozdravila mě.
Později jsem nastoupil na leteckou školu a domů jsem se vracel jen zřídka.
Mami, kdo je to Irena? zeptal jsem se, když jsem se vypravil z jídelny. Z brány Poděbradových vyšla vysoká, štíhlá dívka s úsměvem.
Naše Irena, odpověděla má matka a podívala se z okna.
Kdy se to stalo? zeptal jsem se upřímně.
Čas přichází sám, povzdechla se laskavě. Každý den mě těší, že nejkrásnější věc, co nám rodiče dala, je jejich výchova.
Občas jsem Irenu zahlédl z okna, kde se skrýval závěs z tkaného lnu. Jednou přišla s kbelíky k vodnímu sloupu, vítr rozfoukal její šátek a rozsvítil oparu v ranní mlze. Ráno pak vstoupila v přísném kalhotovém obleku, aby složila zkoušky. Dokonce jsem měl chuť ji znovu doprovodit.
Poslední kapkou byl hlas, který jsem zaslechl, když pomáhal otci opravovat plot: S takovým hlasem by ses mohl vydat až na konec světa! Jednoho dne, když jsem nesl kbelíky s vodou, potkal jsem ji u sloupu.
Dobrý den! pozdravila první Irena a zasáhla mě přímo do srdce.
Dobrý den, Ireno, odpověděl jsem s mírným úšklebkem. Kbelíky se plnily pomalu a já jsem nic nevedl, o čem bych s ní mohl mluvit. Odešel jsem s podivným smutkem v duši, jako by jsem poprvé skutečně zamiloval.
Na konci jsem byl povolán do armádní služby a rozmístěn na severní část Česka, do města Horní Vltavice.
Příště, když jsem se vracel domů, doufal jsem, že se tentokrát přiznám Ireně byla už v takovém věku, který by to umožnil. První den jsem přistál na silnici a pak nastaly pracovní dny. Otec, jako vždy, připravil plán, jak nejlépe využít pracovní sílu. Ráno druhého dne jsme jeli do lesa na dálkovou část, kde jsme štípali dřevo, rozbíjeli ho a ukládali do stodoly. Pak připravoval výměnu dřevěných částí v sauně, přestavoval dveřní rám a vyměňoval podlahu v kurníku. Dva týdny tak proletěly.
Občas jsem nahlížel na sousední bránu, která byla zamčená. Občas z ní vyšel Lada nebo Jaromír, ale Irena se neobjevila.
Mami, proč Irena není vidět? zeptal jsem se jednou.
Šla studovat do města, už žije v Praze, odpověděla má matka.
Tak jsem se vrátil do Horní Vltavice. O rok později jsem Irenu spatřil jen jednou a to mě nepotešilo. Znovu jsem ji sledoval ze svého úkrytu za závěsem. Šel s ní dlouhý chudý vesnický chlapec, který si něco mumlal a smál se svým vtipům; Irena se na něj dívala s úšklebkem a s nějakou nepříjemnou sympatií k němu. Později jsem se dozvěděl, že si Irena vzala jiného a nyní žijí v lázeňském středisku.
Stále jsem jezdil k rodičům, občas jsem slyšel její hlas
Honzo, už přestaň trpět, nejsi už chlapec, řekla má matka, jakmile si uvědomila, o co mi jde.
**Závěr:** Život učí, že někdy musíme nechat minulost odejít, abychom mohli jít dál s čistým srdcem. Naučil jsem se, že láska, ať už nevyznamenaná, nás formuje, ale pravé štěstí najdeme až tehdy, když přijmeme sami sebe a své místo ve světě.
