Tereza okamžitě pozná, že když popere za hadřík vyčnívající z keře, je to stará barevná plátěná podložka. Popere ji silněji a najednou zamrzne v rohu podložky leží malý dítě.
Ráno se Tereze zdá podivný sen: její syn, Lukáš, stojí na verandě a tluče na dveře. Probudí se, rychle se posadí na bosé nohy a běží k vchodu.
Uklidní se a otevře dveře, aby nahlédla do temnoty noci. Ticho a soumrak ji obklopují. Snaží se uklidnit bušící srdce, posadí se na schod verandy a v tichu uslyší podivný šelest.
Zase se zachytil sousedův koťátko, pomyslí si a vydá se koťátko z keřů osvobodit, jak to už dělala mnohokrát.
Ale to není koťátko. Tereza okamžitě pozná, že když popere za hadřík, objeví starou barevnou podložku a popere ji ještě drsněji.
A v tom se zastaví: v rohu podložky leží holé miminko. Je to chlapeček, jenž se ještě nemá vůbec žádný otisk na bříšku. Dítě už nemůže ani křičet, je mokré, vyčerpané a pravděpodobně hladové. Když ho Tereza vezme do náruče, slabě štěká.
Bez rozumu, co má dělat, ho přitiskne k sobě a vyběhne do domu. Najde čistý prostěradlo, zabaluje dítě, přikryje ho teplou dekou a začne ohřívat mléko. Vyčistí láhev, najde dudlík, který jí zbyl od jara, kdy chovala malého kozlíka. Chlapeček pije žízně a po chvíli, nasytlený a zahřátý, usíná.
Ráno Terezu však nic neodvádí od myšlenek na nález. Je jí přes čtyřicet, vesničané ji už nazývají tetičkou. Manžela i syna ztratila během války a zůstala sama. Nesnáší samotu, ale krutá realita ji učí spoléhat jen na sebe.
Teď je zmatená, neví, co dál. Dívá se na spící dítě, jak tiše chrápe. Rozhodne se poradit se sousedkou Galinou. Galina žije v pohodlí nemá manžela ani děti, neztratila nic ve válce a pohřbít nikdy nepoznala. Stojí na verandě v šál, sluní se a po vyslechnutí Tereziného příběhu odpoví stručně:
No a co ti to přinese? a odejde do domu. Tereza si všimne, že se při odchodu zatřásla závěs v okně zřejmě tu byl další noclehář.
Proč? Co to vůbec je? šepotá sama pro sebe.
Vrátí se domů, zavine dítě, zabalí ho do suchého plátna, sbere jídlo a vyběhne na nádraží chytit spoj do města. Po pěti minutách zastaví kamion jedoucí do Brna.
Do nemocnice? zeptá se řidič, ukazujíc na balíček v rukou.
Do nemocnice, odpoví Tereza klidně.
V útulku, kde vyplňují papíry, ji neustále tíží pocit, že něco dělá špatně, a v srdci jí bublá prázdnota, jak tehdy, když dostala zprávu o smrti manžela i syna.
Jak ho pojmenujeme? Jaké bude jméno? zeptá se ředitelka.
Jméno? Tereza zamotá se, pak najednou řekne: Lukáš.
Hezké jméno, řekne ředitelka. U nás jsou jen Aleksejové a Kateřiny. Víte, když někdo ztratí příbuzné, takové děti jsou tajemné. Mužů není, raději se soustřeď na dítě.
Slova ji zasáhnou jako ránu. Vrátí se večer domů, zapálí lampu a uvidí starou podložku Lukáše, kterou tehdy nevyhodila, jen odložila stranou. Vezme ji do ruky a posadí se na postel.
Ručkou prohledá mokrou podložku a najde v rohu malý uzlík. V něm je drobný šedý papírek a jednoduchý olověný křížek na provázku. Rozbalí papírek a přečte:
Milá, dobrá žena, odpusť. Toto dítě nepotřebuji, jsem se ztrátila v životě, zítra už na tomto světě nebudu. Nenech svého syna, dej mu to, co já mu nedokážu dát lásku, péči a ochranu.
Vedle je datum narození. Tereza se rozpláče, slzy jí zalévají tvář jako řeka. Vzpomene si na svatbu, na štěstí s manželem, na Lukáše, na radost v obci, kde ji ostatní záviděly.
Proč by neměla zářit? Manžel byl milý, syn milý. Před válkou syn dokončil kurz řidičů a slíbil, že ji bude vozit novým autem, které mu slíbili v kolektivní farmě. Pak ale přišlo neštěstí v srpnu 1942 dostala smuteční list na manžela, v říjnu téhož roku i na syna. Štěstí jí navždy zmizelo, bílý svět zhasl.
Stane se jako ostatní ženy ve vesnici v noci běhá k dveřím, otevírá je a dívá se do temnoty. Ani tuto noc nepřijde spát, běží na ulici, poslouchá noc a čeká na něco. Ráno znovu míří do města.
Ředitelka útulku ji pozná hned a neřve se, když Tereza řekne, že chce chlapce zpět, jak mu přikázal její zemřelý syn.
Dobře, odpoví ředitelka, pomůžeme s papíry.
Zabalí Lukáše do deky, opustí útulek s lehčím srdcem už v něm nebuší těžká samota. Nahradí ji radost a láska. Jestli je člověk předurčen k štěstí, tak ho čeká.
V prázdném domě po jejím návratu visí jen fotografie manžela a syna na zdi. Tentokrát se jim ale tváře jeví jinak ne vážně, ne smutně, ale osvětleně, měkce a povzbuzující.
Tereza si přitiskne k sobě malého Lukáše a cítí se silná bude mu potřebná dlouho.
Pomůžete mi, prosím? šeptá fotografiím.
Dvacet let uplynulo. Lukáš vyroste v dobrého muže. Každá dívka sní o štěstí s ním, ale on si vybere tu, kterou má nejraději Lubu.
Jednou Lukáš představí Lubu matce a Tereza konečně pochopí, že její syn vyrostl v pravého muže. Požehná mladý pár.
Oslavují svatbu, mladí si staví vlastní hnízdečko. Brzy přibudou děti a nejmladšího syna pojmenují Lukáš, a Tereza se stane bohatou na rodinu.
Jednu noc ji probudí hluk za oknem, jde podle zvyku ke dveřím, otevře je a vyjde ven. Blíží se bouřka, vzdáleně bliká blesk.
Děkuji ti, synku, řekne tiše do tmy, teď mám tři Lukáše a všechny vás miluji.
Rozvane se strom u verandy, který zasadil její manžel, když se narodil první Lukáš, a před ním zasvítí blesk jako slunečný úsměv.
