Tato událost se odehrává právě teď v jedné základní škole v Českém městě na Moravě, v roce 1986. Svědky byly tehdy osmileté děti, které však nikomu nic neřekly, a tak událost nikdy neproběhla veřejností. Ani rodiče, kteří se o tom pravděpodobně nějakým způsobem dozvěděli, nevznesli žádné stížnosti vůči učitelce. Nikdo.
O všem mi později vyprávěla sama paní učitelka. Celý život ji tížily výčitky svědomí a pocit viny vůči žákovi, na kterého byla tehdy příliš přísná.
Situace nebyla vůbec příjemná. Upřímně řečeno, nevím, jak bych na jejím místě zareagovala.
Do okresního města přijíždí po škole mladá absolventka třídní učitelka, jmenujme ji Barbora Smutná. Sama je vlastně ještě dívka, je jí dvaadvacet let. Nemá žádné zkušenosti, jen jedinou touhu získat svůj první vlastní třídní kolektiv a všem, včetně sebe, dokázat, že do toho má co říct, jak profesně, tak lidsky.
Nutno říct, že se jí daří. Má na starosti děti, které byly do téhle třídy vybrány po pečlivém výběru paralelně totiž funguje také specializovaná třída. Jejich výsledky těší nejen rodiče, ale i vedení školy. S kázní nejsou velké problémy.
Mezi pětatřiceti dětmi se vždycky najde pár, kteří budou zkoušet, co učitel vydrží. Barbora si s nimi ale postupně vybuduje důvěru, společně se zapojují do aktivit, najdou si cestu až na jednoho.
Rostislav, o kterém je řeč, žije bez otce. Maminka ho moc nevychovává: hlavně aby byl najedený a přežil den. Rostislav tak vyrůstá trochu jako divoká tráva osamělý, neumí a ani nechce pořádně komunikovat s dětmi, natož s dospělými.
Barbora se ho snaží zapojit, získat si jeho důvěru, ale marně. Rostislav dělá všechno naprosto naschvál. Je schopen celý vyučování prosedět pod lavicí, dělat na děti grimasy a vyvolávat všeobecný smích. Nadává nejhrubšími slovy, schválně nahlas, aby to každý slyšel. Uráží spolužáky, nejvíce holky, až je k pláči dovádí. Dokonce okázale kouří za školou, a to si nedovolí ani starší žáci.
Když ho někdo napomene, postaví se a arogantně prohlásí:
No a, co mi kdo udělá?
Nejhorší ale je, že se Rostislav zvlášť vyžívá v plivání! Ve třídě není snad nikdo, na koho by aspoň jednou neplivnul.
Dělá to otevřeně a s určitou škodolibou radostí nabere do pusy co nejvíc slin a přesně to vyšle na svou oběť…
Odporné je slabé slovo.
Barbora se mu snažila domluvit, vysvětlit, že to nesmí dělat, pokouší se mu domlouvat, ale marně. On jako by se tím ještě víc bavil.
Nakonec Barbora musí situaci řešit s jeho maminkou. To dělá opravdu výjimečně. Už však nevidí jinou možnost.
Prosím, promluvte si se synem. Upozornila jsem ho stokrát, ale on na mě vůbec nedá. Plive na všechny včetně mě. Myslím, že na mě přijde taky řada.
Matka slíbí, že promluví a jak se později ukáže, promluví k němu vařečkou. Rostislav přijde do třídy celý pomlácený a v očích mu planou nenávistné pohledy.
A hned ten den rozšíří své pole působnosti začne plivat po chodbách. Zpočátku nenápadně, pak klidně před očima ostatních.
Zdá se, že ho to vysloveně baví. Směje se spolužákům do očí, když vidí jejich odpor nebo dokonce bezmocné slzy. Proč to dělá i starším spolužákům, těžko říct. Je malý, hubený, evidentně mu chybí pud sebezáchovy.
Starší žáci ho už chytili a pořádně zmlátili, ale vždy ho zase pustí. On uteče, zastaví se kus dál a začne na ně řvát ta nejhorší sprostá slova.
Druhák už takto vytáčí úplně všechny. Vrcholem je situace, kdy po schodech ve škole trefí plivancem učitelku zeměpisu, oblíbenou u celé školy. Vyleze na schodiště a střílí dolů po kolemjdoucích. Asi si ji spletl se starší žákyní.
Učitelka si toho ani nevšimne, ale desáťáci ano a pořádně Rostislava ztlučou. Do ordinace zdravotnice ho musí dovléct.
Barboro, tohle špatně skončí, říká stará zdravotní sestra, když potížista odběhne zpět do třídy, musíš něco udělat.
Už jsem zkoušela všechno nic nepomáhá. Je jen horší a horší.
Někdy tito kluci chápou jen svůj jazyk, prohodí zamyšleně sestra.
Mám na něj plivnout, jestli něco pochopí? Barbora je najednou vzteky bez sebe.
No, to nevím…
Tím rozhovor končí, ale Barbora na něj nemůže přestat myslet.
Po pár klidnějších dnech po výprasku se Rostislav vrací ke svému chování.
Jedna dívka slaví narozeniny. Přinese čokoládové bonbóny a všechny pozve, spolužáci i učitelka jí popřejí. Rostislav se projeví opět: plivne oslavenkyni přímo do tváře. Dívka se samozřejmě rozpláče A on stojí spokojený a díva se na učitelku jakoby říkal:
No? Tak co mi uděláte?
Tehdy Barbora ztratí nervy.
Zavolá Rostislava k tabuli, zamkne třídu zevnitř a pohledem přejede všechny ztichlé žáky. Bez emocí poví:
Ať vstane každý, na koho už někdy Rostislav plivnul.
Postaví se téměř všichni.
Říkali jsme mu stokrát, jak je to odporné, ale neposlouchá nás. Možná nám nerozumí. Dnes mu to vysvětlíme.
Děti s napětím hledí na učitelku. Ví přesně, co přijde.
Dovoluji vám udělat něco, co slušní lidé jinak nikdy nedělají. Jediné východisko, co vidím, je, že každý z vás nyní půjde a jednou plivne na Rostislava. Doufám, že tak pochopí, jak odporné to je.
Děti jdou mlčky k rohu, kde Rostislava zaženou. Některé to udělají se zadostiučiněním, jiné jen symbolicky a s pocitem studu. Nakonec se však přidá většina. Všechno probíhá tiše, metodicky, nikdo se nesměje, nic neříká.
V učebně je slyšet jen jeho tiché kňourání.
Po skončení pohledem Barbora přejede třídu. Všude je ticho.
Nechci vědět, jak se cítíte vy, mě je ale hanba. Za sebe, za něj, za nás všechny.
Děti sklopí oči.
Zapamatujte si ten den. Už nikdy se nikomu neposmívejte ani slovem ani skutkem. Dneska jste viděli, kam to může vést.
Zamkne dveře, otevře je dokořán a Rostislav s odevzdaným výrazem vyběhne ven.
Ani nemusím říkat, že tohle bude naše tajemství. Jsem si jistá, že tomu rozumíte, řekne tiše Barbora. Můžete jít.
Rostislav v ten den už školu nevidí. A nepřijde ani druhý den.
Barbora se za ním vydá domů. Připravuje se na rozhovor s jeho matkou, ta však nic netuší:
Je celý den smutný, pořád pláče, do školy nechce.
Mohla bych s ním mluvit? navrhne Barbora.
Matka ji pustí do bytu. Když ji Rostislav spatří, schová se pod peřinu.
Chápu, že tě to mrzí, posadí se Barbora a položí mu ruku na hlavu, bojíš se, že se ti budou smát. Ale neboj, nejsi zbabělec. Třeba se někdo zasměje, ale určitě ti neublíží.
Rostislav mlčí.
Chceš přestoupit do jiné třídy? Tam by možná dětem tvé plivání nevadilo.
Rostislav bleskově vyskočí:
Já už nikdy nebudu plivat! vykřikne zoufale a hned tichne, Neposílejte mě pryč
Výborně. Kluci i holky se totiž ptají, proč nechodíš do školy a jestli jsi v pořádku.
Rostislav jen sklopí hlavu.
Barbora mu rozcuchá vlasy a zvedne se:
Tak zítra se těším.
Zítra, zamumlá.
Když se Rostislav objeví opět ve třídě, chová se, jako by se nic nestalo.
Od té doby už nikdo ve třídě nikdy plivat nezačne.
A když čas plyne a děti přechází do vyšších ročníků, poznamenávají všichni učitelé, že dlouho neviděli tak sehranou partu.
Jsou úplně jako jeden člověk, říkají někteří.
Nebo je snad pojí nějaké strašlivé tajemství, dodávají jiní, s úsměvem a v dobré víře.
Barbora, která svou první třídu časem předala dalším kolegům, nakonec odejde učit do jiného města a do této školy už se nikdy nevrátí.
Po mnoha letech nemůže na tu chvíli zapomenout trápí ji výčitky. Bojí se, že dětem ublížila.
Nakonec jí poradím, ať zkusí vypátrat, co je s Rostislavem, a uleví si.
To také udělá.
Dozví se, že když byl Rostislav v šesté třídě, matka se provdala za důchodce z armády, který trval na tom, aby syn navštívil vojenské gymnázium. Pomohl mu tam dostat se.
Dnes je z Rostislava asi pětačtyřicetiletý muž. Slouží jako důstojník, stále si píše s bývalými spolužáky, občas přijede do rodného města navštívit školu.
A ještě jedna věc: při třídních srazech už nikdo nikdy ten příběh nepřipomene. Ani v legraci. Asi na něj zapomněliZbývá už jen dodat, že paní Barbora jednou, když už sama byla dávno v důchodu, našla ve schránce pohlednici. Nepodepsanou, jen s jednoduchou kresbou letící vlaštovky a větou: Děkuju, že jste nám tehdy věřila. Rostislav.
Sedla si s tím pohledem v ruce do křesla, dívala se z okna na zapadající slunce a v duchu poprvé pocítila klid. Některé příběhy totiž potřebují své ticho a někdy největším hrdinstvím je být schopen odpustit sám sobě.
Od té chvíle už neslyšela v hlavě výčitky, jen tichý smích dětí a letmé šepoty, které zní, když někdo právě poprvé pochopí, co to znamená být součástí něčeho většího než jen sám sebe.
