Hele, poslouchej, co se mi stalo. Honza se vrátil z honu vzteklej jako sršeň ve sklenici. Holinky si zul hned u dveří – jednu doprava, druhou doleva. Bundu hodil na věšák, netrefil se a ani ji nezved. Vešel do kuchyně a začal rachotit s konvicí.
Ivana seděla v obýváku a listovala v mobilu. Slyšela, jak manžel chodí – těžce, nervózně, každý krok jako by chtěl něco vyčíst. Rezavý pes Flíček ležel u jejích nohou s čenichem na tlapkách. Uši měl přimáčknuté, ocasem nevrtěl. Vždycky vycítil, když byl pán v takový náladě, a radši se mu vyhýbal.
„Tak,“ postavil se Honza do dveří, ruce v bok, jak to dělával vždycky, když chtěl říct něco, co považoval za konečný. „Tenhle pes je na hon k ničemu. Totální nemehlo, ne pes. Cvičil jsem ho, cvičil – a výsledek nula. Spadne kachna, on sedí. Zajíc běží kolem, on zívá. Musíme se ho zbavit.“
Ivana zvedla oči. Podívala se na manžela klidně, pozorně, jako se dívá na někoho, kdo řekl něco hodně hloupýho, ale ještě si to neuvědomil.
„Zbavit?“ opakovala, jako by to slovo zkoušela na jazyku.
„No a co? Myslíš, že budu živit takovýho darmošlapa? Loveckej pes má lovit. A tohle…“ Honza mávl rukou směrem k Flíčkovi, který se přitiskl k Ivanině noze ještě víc. „Zítra ho odvezu k Jirkovi, třeba se uvolí ho vzít. A když ne, nechám ho na silnici.“
„Nechám ho na silnici“ – a v tu chvíli něco v Ivaně cvaklo.
Mlčky vstala. Flíček hned vyskočil za ní a úzkostlivě na ni vzhlížel. Ivana prošla kolem manžela do předsíně, otevřela skříň a vytáhla kufr – velkej, modrej, na kolečkách. Ten samej, se kterým kdysi jezdili do Jeseníků, když ještě jezdili někam spolu.
Honza ji sledoval pohledem, ale nic neřekl. Myslel si asi, že manželka začala s nějakým sezónním přerovnáváním věcí.
Ale Ivana otevřela Honzovu půlku skříně.
Košile – jedna, dvě, tři, čtyři. Úhledně. Slipy, ponožky – do boční kapsy. Džíny – jedny sváteční, jedny pracovní. Šedivý svetr, dárek od jeho mámy. Holicí strojek z koupelny. Kartáček na zuby.
Honza se objevil ve dveřích ložnice a pár vteřin mlčky koukal. Pak mu to došlo.
„Co to děláš?“
„Balím ti kufr,“ odpověděla Ivana stejným tónem, jako když říkávala „večeře je na stole“ nebo „došel chleba“.
„Jakej kufr? Na co?“
„No tys řek, že se musíme zbavit. Tak se zbavuju já.“
Honza zamrkal. Pak si pomalu sedl na kraj postele, jako by ho podlomily nohy.
„Kvůli psovi?“
„Ne kvůli psovi. Kvůli tobě.“
Zacvakla zip a narovnala se. Flíček tiše vešel do místnosti a lehl si u dveří, jako by hlídal.
„Řeknu ti něco, Honzo, když už je řeč. Ty Flíčkovi říkáš darmošlap. Neumí lovit, k ničemu není. Ale pojďme spočítat, kdo je tu vlastně k čemu.“
„Ivano, nezačínej zas.“
„Flíček sice nepřináší kachny, to je fakt. Ale každej den ráno mě vítá, jako bych byla půl roku na služebce. Položí mi tlapku na koleno, když brečím. A já brečím, Honzo, často. Protože ty přijdeš z práce – a hned do televize. Z honu – na gauč. Se mnou jsi normálně mluvil naposledy, když přišel velkej účet za elektřinu. Tři věty po sobě – to byla událost.“
Honza otevřel pusu.
„To srovnáváš mě a psa?“
„Nesrovnávám. Konstatuju. Flíček je živej. Cítí. Miluje. Jen tak, bez nároku. Nepotřebuje, abych byla hubená nebo vařila polívku. Potřebuje, abych byla. Ty, Honzo, kdy ses naposled radoval, že jsem?“
Ticho v místnosti viselo jako prádlo na šňůře – těžký, mokrý, nepohodlnej.
Honza koukal na kufr. Pak na manželku. Flíček zvedl hlavu a podíval se na něj bez křivdy, bez vzteku. Jen se podíval. Psi neumějí chovat zlost, na to maj moc velký srdce.
„To jsem nemyslel vážně,“ řekl Honza. „Unáhli jsem se. Chlapi se mi smáli.“
„Chlapi se smáli. A ty, abys před nima nevypadal blbě, ses rozhod vyhodit živou bytost. Která ti důvěřuje. Která k tobě běží, když přijdeš domů. A že ji vyhodíš – to neví. Myslí si, že jsi dobrej.“
Honza si promnul obličej. Strniště píchalo – dva dny se neholil, byl na honu.
„A ten kufr – to myslíš vážně?“
Ivana chvíli mlčela. Za oknem se hádali vrabci na jeřábu. Lednička zabzučela a ztichla.
„Vážně, Honzo. Není to o Flíčkovi. Flíček je poslední kapka. Tys tak o živý bytosti – „zbavit se“, „na silnici“. A co když zítra nebudu vyhovovat já? Zbavíš se taky? Odvezeš mě k mámě – prý se nehodím, běžte si pro ni?“
„To přeháníš.“
„Ty přeháníš. Už dávno. Přestal jsi vidět, že kolem tebe jsou lidi. Já jsem živá. Flíček je živej. Nejsme nástroje. Nejsme flinta, co se dá prodat, když špatně střílí. Jsme rodina. A rodinou se nehází.“
Honza seděl a cítil se, jak se už dávno necítil. Dřív to bylo tak – on řekl, manželka souhlasila. Ne proto, že by Ivana byla bezpáteřní. Uměla mlčet – trpělivě, žensky. Šetřila. Uhlazovala. A on si zvykl, že může říct jakoukoliv blbost – a nic se nestane.
A vida – stane.
Flíček přistoupil k Honzovi a strčil mokrým čenichem do jeho ruky. Jen přišel, protože viděl, že je člověku ouvej. A když je ouvej, musíš bejt nablízku. Flíček to věděl ne rozumem – cejtil to v celý svý rezavý srsti.
Honza se podíval na psa. Na mokrej čenich, hnědý oči, na ocas, kterej se nesměle pohnul – jako, no tak, bude mír?
A v tu ránu to do něj udeřilo. Ne až k slzám – chlap přece. Ale něco se v něm převrátilo, jako loďka na vlně – šup a ty jsi na druhý straně.
„Ivano. Ukliď ten kufr.“
„Proč?“
„Protože,“ pohladil Flíčka po hlavě, „jsem vůl.“
„To vím. Otázka je – vůl, kterej se ještě učí, nebo kterej je úplně tupej?“
Honza se ušklíbl. I teď – uměla to.
„Učí se. Promiň. Za Flíčka. I za všechno ostatní.“
Ivana přistoupila ke kufru, rozepnula ho. Vytáhla strojek a kartáček, položila je na noční stolek.
„Košile si pověsíš sám.“
Honza kývl. Sklonil se k Flíčkovi a podrbal ho za uchem.
„Tak co, darmošlape,“ trochu se mu zachvěl hlas. „Budeme žít dál?“
Flíček zavrtěl ocasem tak, že málem shodil stojací lampu. Vyskočil, líznul ho do nosu. Sedl si a podíval se na oba s tím výrazem, kterej maj jenom psi: absolutního, ničím nezaslouženýho štěstí.
Na příští hon jel Honza bez Flíčka. Vrátil se se dvěma kachnama a sáčkem cukrovejch kostí z trhu.
„To je pro koho?“ zeptala se Ivana, i když to věděla.
„Pro darmošlapa,“ zabručel Honza. A usmál se.
A kufr Ivana uklidila zpátky do skříně. Ale ne moc hluboko. Tak, aby ho v případě potřeby snadno vytáhla.
Pro jistotu.
