Jsem vdaná už deset let. S manželem žijeme v Praze a společně splácíme hypotéku na dvoupokojový byt. Snažíme se dát vše dohromady dřív, než budeme mít děti, protože chceme mít klid a dobré zázemí. Mám bratra, jmenuje se Karel. I on je ženatý, s manželkou Eliškou žijí v garsonce v Brně. Karel pracuje ve dvou firmách a má k tomu ještě brigádu. Eliška, jeho žena, nechodí do práce. Jen rodí děti jako na běžícím pásu. Už mají tři, čeká čtvrté a plánuje páté.
Kromě dětí si pořídili několik spotřebičů na splátky. S manželem jim často pomáháme někdy finančně, jindy jim přineseme jídlo. Občas si Eliška dovolí přijít a místo prosby rovnou něco požaduje.
V tu chvíli jí musíme jasně říct, že to není samozřejmé, a odmítnout ji. Eliška a Karel se vždy urazí, ale za pár týdnů už mají další požadavek. “Vy a váš manžel nemáte děti, my budeme mít brzy čtyři, takže nám musíte dát svůj byt,” řekla jednou Eliška.
Kam my půjdeme? “Do vaší garsonky?” ptala jsem se, nevěřícně nad takovou nesmyslností. “Ne, tu pronajmeme. Vy si pronajmete něco malého,” odpověděla bez rozpaků. “Takže budeme platit vlastní hypotéku i nájem za vás?” “Samozřejmě. Kdy se stěhujete?”
“Tvoje místo není v bytě, ale v psychiatrické léčebně,” odvětila jsem. “A teď odejděte z mého bytu.” Eliška se naštvala a řekla: “Tak si půjdu a zbavím se dítěte. Ty za to můžeš,” a odešla.
Skutečně to ten den udělala, tajně odešla a ve třetím měsíci těhotenství šla na potrat. Lékaři sotva zvládli komplikace. Ve dvě ráno Karel přišel do nemocnice a vyčítal mi vše možné. Manžel mu rychle ukázal, že nemá cenu ho poslouchat, a vyprovodil ho ven z našeho bytu. Od té doby nemám bratra.
Celou zkušeností jsem si uvědomila, že rodina není jen o příbuzenských poutech, ale o vzájemném respektu. Ne každý, kdo je krevní příbuzný, si zaslouží naši podporu a důvěru. V životě je důležité chránit svou důstojnost a naučit se říkat “ne”, i když je to těžké.
