Své rodiče jsem znal jen z fotografií v rodinném albu. Maminka zemřela při mém porodu a tatínek, zlomený ztrátou své milované ženy, se na mě ani nedokázal podívat a vzdal se mě. Děda si mě tehdy odvezl z porodnice a stal se mým opatrovníkem.
Děda nemohl odejít z práce, a tak mi najal chůvu, která se o mě starala, než se vrátil z práce domů. Pak už to bylo o něco lepší, protože jsem začal chodit do školky. Roky utíkaly a s dědou jsme spolu vždycky vycházeli výborně, nikdy jsme se nehádali, u všeho jsme hledali kompromis dokonce i když jsem byl v pubertě a měl svých dost nápadů. Každý den jsem mu byl vděčný, že při mně stál. Děsilo mě pomyšlení, co by se se mnou stalo, kdyby tu nebyl.
Svoji vděčnost jsem dědovi projevoval hlavně tím, že jsem se snažil pomáhat doma a dobře se učit. Byl na mě pyšný jeho vnouče bylo posíláno na všechny olympiády i sportovní závody.
Pomohl mi také s výběrem budoucí profese. Od dětství mě bavila biologie, jenže jsem nevěděl, co si vybrat, a tak mě představil svému kamarádovi, vynikajícímu lékaři. Povídali jsme si a já pochopil, že přesně tohle je moje cesta.
Celé studium na univerzitě jsem se pilně učil. Odbornou praxi jsem absolvoval v jedné z nejlepších nemocnic v Praze. Cesta byla náročná, ale nakonec se mi podařilo získat atestaci z neurochirurgie!
Krátce po škole se mi ozval primář z vynikající privátní kliniky a nabídl mi místo. Samozřejmě, že takovou nabídku by odmítl jen blázen. Začaly těžké pracovní dny a spousta operací zatím se mezi nimi neobjevila jediná, kterou bych pokazil, a tím se rád pochlubím. Po roce jsem začal pořádat přednášky, protože i zkušení lékaři chtěli slyšet mé postřehy. Za další tři roky už se mé jméno rozneslo do mezinárodních kruhů a já ani děda jsme nebyli překvapení, když mi nabídli práci v jedné ze špičkových nemocnic v Americe. Po zralé úvaze jsme si řekli, že to musíme zkusit.
Přestěhovali jsme se tedy do nové země. Děda tam ale dlouho nevydržel, pořád se mu stýskalo po domově a nakonec se vrátil zpět do Česka. Já bych odjela s ním, nebýt toho, že jsem tu mezitím potkal svou lásku. Seznámil jsem se s Terezou na svém semináři, je také lékařka z jiné nemocnice. Nejdřív jsme byli jen kamarádi, potom jsme začali chodit na rande, později jsme se sestěhovali. Rozhodli jsme se, že svatbu chceme v Praze, protože jsem si přál, aby mě děda vedl k oltáři. Když jsem ho přesvědčoval, ať se vrátí za mnou, odmítl řekl, že už má svá léta a chce být pochován doma, kde vyrůstal.
Jednoho dne, když jsme s Terkou strávili celý den hraním deskovek s dědou, mi zazvonil telefon volal mi otec Hned na začátku gratuloval k svatbě, ale mě to nezajímalo, nechtěl jsem slyšet žádné jeho lži, a šel jsem rovnou k věci: Co ode mě vlastně chceš? On odpověděl:
Chci peníze, synku! Teď prý žiješ jako na zámku. Našel sis někde v cizině bohatou ženskou a teď si žiješ na vysoké noze! Tak co ti udělá dát něco vlastnímu otci?
Už jsem ho nechtěl dál poslouchat, a tak jsem hovor ukončil a jeho číslo si zablokoval.
Nedokážu pochopit, kde vzal tu drzost mi zavolat a říkat, že jsme rodina, když se mě sám kdysi vzdal.
Mám dva lidi, které za svou rodinu považuji a pro které bych udělal cokoliv. Ale otec pro mě neznamená vůbec nic!
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
