Mnoho mladých snach kdysi trpělo kvůli svým tchyním a nemohly si postěžovat nikomu.
Blížilo se naše první výročí svatby. Vztah s tchyní ještě nebyl zcela vyjasněný. Rozuměly jsme si jen částečně, k dokonalosti to mělo daleko.
Poprosila jsem manžela, aby mi svou maminku před svatbou představil, když už on dávno znal tu mou. Pořád to ale odkládal: vždycky byla jiná výmluva nebyl čas, nebo byla moje maminka zaneprázdněná, nebo se stalo něco dalšího. Prý: Ještě bude čas se poznat. Nakonec jsme se setkali až ve svatební den. Setkání proběhlo stroze na moji upřímnou a usměvavou Dobré ráno! odpověděla skrze zaťaté zuby jen Dobré ráno.
Přitom mi manžel předtím říkal, že jeho maminka je úžasná žena, která vše chápe. Zmínila jsem se ale tehdy, že mě malinko děsí, aby se příliš nepletla do našeho života vždyť jsem už podobné příběhy slyšela. Manžel mě ale uklidňoval, že jeho maminka taková rozhodně není. Vždycky tvrdila, že si svou nevěstu vybere úplně sám a zakládá s ní rodinu podle svého, prý mu nikdy nebude mluvit do života ani kritizovat jeho volbu. Jenže pár dní po svatbě se manžel vrátil z práce, pil čaj v kuchyni a tvářil se zamyšleně. Zeptala jsem se, co ho trápí. Odpověď mě překvapila:
Myslím, že se možná mé mamince nelíbíš, řekl tiše.
Prý tchyni vadí, že nemyji vajíčka sodou, než je použiju. Že nádobí nechávám v dřezu, protože mi to tak vyhovuje. Že houbičku na nádobí nechávám na dřezu, ne na speciálním talířku. Vývar vařím najednou a ne ve dvou vodách A ještě spousta dalších věcí. Byla jsem v šoku!
Povídám mu:
A proč by jí na mně mělo něco vadit? My už jsme přece svoji vlastní rodina. Nežije s námi.
Ale já jsem její syn! Byl jsem zvyklý na její pořádky. Musíš dělat věci jako ona!
Namítla jsem, že moje kuchyně je jiná, než byla ta jejich, a že v mém bytě si přece žiju podle svého.
Manžel ale prohlásil, že teď budeme žít podle jiných pravidel a já bych si na to měla zvyknout.
Potom jsme měli čtyři měsíce klid. Při setkáních se tchyně usmívala a zdvořile se ptala, jak se mi daří, jak žijeme, zda syn pomáhá doma. Když jsme si pořídili pejska, během týdne už půlka Prahy věděla, že mu nevařím kosti ani maso. Že je prý hloupost krmit psa syrovým žrádlem. Chudák má tchyně, jak prý má vydržet s tak neschopnou snachou! Najednou jsem byla k ničemu.
Ani jsem netušila, že jsem opravdu tak neschopná. Dozvěděla jsem se to od známé, se kterou jsem toho rána venčila psa. Nechtělo se mi věřit, že o mně druzí vědí takové věci dřív než já. Řekla jsem to manželovi a poprosila, ať si s maminkou promluví, ale on se tomu jen zasmál a poradil mi, ať to prostě pustím z hlavy. Teď si na mě tchyně drží odstup. Vždycky ji oslovím mile, ale ona odpovídá jen stroze Dobrý den.
Můj muž je přesvědčený, že jeho maminku nerespektuju. Prý se nechci přizpůsobit jejich způsobům, nesnažím se s tchyní spřátelit. Zdá se, že jeho mamince nejvíc chybí náš pes. A rodiče se u nás objevovali na čaj i bez pozvání.
Nejhorší je, že nás čeká společné bydlení v jejich bytě. Nedokážu si představit, jak to tam přežiju. Bojím se dne, kdy budeme mít miminko to pak budou všichni sousedi vědět, jak ho myju, jak ho krmím. Možná mi nezbude nic jiného, než se vrátit k rodičům. Pochybuji, že mě tchyně nechá v klidu žít pod jejich střechou.
