Rodiče jsem znala jen z několika zažloutlých fotografií v rodinném albu. Maminka zemřela hned po mém narození a táta, zlomený žalem, nedokázal přijmout mou existenci vzdal se mě a už o mě nikdy neprojevil zájem. Z nemocnice si mě odnesl děda a stal se mým ochráncem i nejbližší rodinou.
Děda si nemohl dovolit opustit zaměstnání, tak ke mně přijal paní na hlídání, která se o mě každý den starala, dokud se z práce nevrátil. Později to měl už jednodušší, protože jsem začala chodit do školky. Čas plynul, my s dědou jsme si vždy skvěle rozuměli, nehádali jsme se a vždy jsme hledali společnou řeč, i když jsem v pubertě občas vyváděla. Vždycky jsem mu byla vděčná za jeho blízkost a obětavost. Představa, jaký by mě čekal osud bez něj, mě děsila.
Své díky jsem dědovi dávala hlavně tím, že jsem mu doma pomáhala a snažila se mít dobré známky. Byl na mě hrdý, když jsem jezdila na vědomostní olympiády i sportovní závody.
Pomohl mi vybrat i životní směr. Už dlouho mě bavila biologie, ale neměla jsem jasno, co dál, a tak mě představil svému kamarádovi, uznávanému lékaři. Po rozhovoru s ním mi bylo jasné, že právě medicína je to pravé pro mě.
Všechny roky na Karlově univerzitě jsem dřela na studiu a stážovala jsem v jedné z nejlepších pražských nemocnic. Občas to bylo hodně těžké, ale překonala jsem všechny překážky a absolvovala jsem specializaci v neurochirurgii!
Hned po škole mě kontaktoval ředitel renomované soukromé kliniky v Praze a nabídl mi práci. Byla by hloupost tu nabídku odmítnout. Začalo období náročné práce a četných operací, přičemž se pyšním tím, že všechny byly úspěšné. Po roce mě začali zvát na přednášky, naslouchali mi i zkušení lékaři. A za další tři roky se mé jméno rozšířilo mezi odborníky v zahraničí, takže jsme s dědou nebyli překvapení, když mi nabídli práci v prestižní nemocnici v New Yorku. Po zralé úvaze jsme věděli, že to musím zkusit.
Odstěhovali jsme se do Ameriky. Děda tam ale dlouho nevydržel srdce ho stále táhlo domů, a tak se vrátil do Čech. Já bych šla za ním, kdybych tu nenašla svoji životní lásku. Seznámila jsem se s Tomášem na jedné své přednášce. Pracoval jako chirurg v jiné nemocnici. Ze začátku jsme byli jen přátelé, pak jsme spolu začali chodit a nakonec jsme začali sdílet domácnost. Svatební obřad jsme naplánovali v Praze, protože jsem si přála, aby mě děda vedl k oltáři. Když jsem ho přemlouvala, aby se ke mně do Ameriky vrátil, rezolutně odmítl, že chce být pohřbený doma v české půdě, protože jeho čas na světě se krátí.
Jednou, když jsme s Tomášem a dědou celý den hráli Dostihy a sázky, mi zazvonil telefon. Volal můj otec Hovor začal formální gratulací ke svatbě, ale já už nechtěla poslouchat jeho plané řeči a šla jsem rovnou k věci, co po mně chce. A tehdy upřímně přiznal:
Chci peníze, dcero! Žiješ si teď jako nějaká královna. Našla sis movitého muže v cizině a teď se topíš v penězích! Tak proč bys nemohla něco dát vlastně svému otci?
Nevydržela jsem dál poslouchat a zavěsila jsem. Jeho číslo jsem okamžitě zablokovala.
Dodnes nerozumím, kde bral tu drzost mi volat a dovolávat se rodinných pout, když se mě před lety tak snadno zřekl.
Mám dvě skutečné rodiny dědu a Tomáše a pro ně udělám cokoli. Otec je pro mě cizí člověk.
Někdy v životě nezáleží na tom, kdo tě zplodil, ale kdo ti byl skutečnou oporou, když jsi ho potřeboval. Láska a vděk patří těm, kdo u nás opravdu stáli a někdy si právě toho všimneme až díky těžkým chvílím.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
