Hele, představ si tu situaci, kterou teď zažívám. Moje tchyně se prostě rozhodla, že se nastěhuje do našeho bytu a ten svůj nechá mojí dceři! No je to hlava otevřená, fakt.
Můj manžel, Tomáš, vyrůstal v pořádně velké rodině. Jeho máma, paní Novotná, pořád měla další děti a vlastně až když se jí narodila dcera, tak přestala. Docela zvláštní postup, ale to ať si řeší ona sama. Nemám to soudit.
Když jsem si Tomáše brala, vážně jsem si myslela, že mám štěstí. Působil zodpovědně, férově, silně. Věděl, co znamená rodina jenže od své mámy a mladší sestry se nedokázal nikdy pořádně odstřihnout. Tchyně byla vždycky naprosto posedlá tím, aby se její dcerce Simoně dařilo co nejlíp, synové pro ní nikdy nebyli tak důležití.
Simona byla dítě, měla deset, když jsem se s ní potkala poprvé. Nejprve mi to nevadilo, jenže po pěti letech mi už hodně pila krev. Nechtěla se vůbec učit, pořád lítala s nějakými pochybnými kluky, a nakonec všechny problémy řešil můj Tomáš. Simona mu mohla kdykoli v noci zavolat, že potřebuje pomoc a on letěl.
Doufala jsem, že Simona vyroste, vezme si někoho a přestane se nás týkat. Jenže kdepak. Když se rozhodla vdávat, tchyně to zařídila tak, že všichni synové museli přispět na svatbu protože sama na to ani korunu neměla. Její manžel no, spíš ženich byl celkem chudý, bral málo peněz, takže stejně nakonec mladí skončili u tchyně v bytě.
Pak přišlo jedno dítě, za chvíli druhé… a tchyně zjistila, že už se tam prostě všichni nevejdou. Tak vymyslela, že se nastěhuje k nám a přenechá svůj byt dcerce. Jenže víš co? Já ten náš dvoupokojový byt koupila úplně sama za svoje peníze Tomáš z toho nedal ani korunu! A nejlepší na tom je, že on je s tím spokojený! Prý: “Maminka ti pomůže.” Prosím? Pomůže mi akorát tak ke ztrátě nervů.
Máme jen malý byt, dva pokoje, já nechci obětovat svůj klid a soukromí, abych sdílela prostor s někým dalším, natož s tchyní. Navíc je přesvědčená, že jí tam musíme ubytovat, protože Tomáš je její nejstarší syn a má podle ní povinnost se o ní postarat. Jo, česká rodinná povinnost, co?
Já mám Tomáše ráda, rozvod nechci a ani o něm neuvažuju. Ale vážně už nevím, co dál. Jak ho mám přimět, aby si konečně uvědomil, jaký to je žít s jeho matkou? Jak mu říct, že tohle je fakt peklo? Nemáš pro mě nějakou radu, prosím? Už jsem z toho zoufalá, fakt!
