Staral jsem se o dědečka své manželky celých deset let. Bydleli jsme s našimi dětmi v pronajatém bytě v Olomouci. Švagrová mé manželky, Věra, tehdy žila v tomhle dědečkově bytě v Brně. Nikdo o něj moc nestál ani tchyně, ani ostatní příbuzní. Můj život nebyl nijak slavný nedokončil jsem vysokou školu, protože jsem se brzy oženil a přišel o možnost vybudovat si pořádnou kariéru.
Každý den mi splýval v jeden balancoval jsem mezi péčí o toho starého pána a výchovou našich dětí.
Moje žena nesnášela věčné napětí doma a často to řešila víny se svými kamarádkami. O chlapy kolem ní nebyla nouze, ale protože už měla děti a žádné vlastní zázemí, vždycky se ke mně vracela. Odpouštěl jsem jí, i když jsem ji už vlastně nemiloval. Všechno proto, aby mi přispívala na děti a postarali jsme se společně o dědu. Věra se u nás ukazovala opravdu málokdy, a to vždycky z jediného důvodu: chtěla si od dědečka vyžádat důchod, nebo si postěžovat, že je na tom finančně bídně. Přitom bych neřekl, že by ona nebo její rodina strádaly nemuseli platit žádný nájem, a dokonce si mohli dovolit i dovolené v Chorvatsku.
Asi před pěti lety mi dědeček odkázal svůj byt: Vy jste mi byl milejší než celá moje rodina dohromady. Vnuk je neschopný a stejně by ten byt hned přenechal matce nebo sestře. Ať tu žijí vaše děti, mými pravnoučaty, zasloužili jste si to svojí péčí. Berte to jako poděkování, ať mi později nenadáváte, že jste kvůli mně prožili život v cizím.
Nikdo z rodiny to ale tehdy nevěděl. Když se dědečkovi začalo skutečně přitěžovat, jak dcera, tak její vnučka nás začali najednou navštěvovat s předstíranou starostí. Děda nebyl hloupý a hned mu došlo, proč se tak zničehonic angažují.
Po jeho smrti se majetek začal ihned dělit. Tchyně s Věrou přesvědčily mého švagra, že by měl byt přenechat sestře, protože tam přece bydlí. Souhlasil, jenže nikdo nevěděl o závěti.
Hned druhý den si má žena začala balit věci a oznámila mi, že má nového přítele, a přiznala, že se mnou byla už dlouhou dobu jen proto, abychom společně pečovali o dědu. Odešla a já měl najednou na srdci o pěkných pár kil méně. Jakmile se příbuzní dozvěděli o závěti, rozpoutalo se peklo slovní útoky, výhrůžky i zastrašování.
Poslyš, na byt stejně nikdy nedosáhneš! Nechápu, jak ses ke starému dostal, že ti nechal byt, ale nepřejdeme ti to jen tak. Jsi pěkný podvodník a dáme to k soudu. Dej pokoj synovi a jeho malé rodině, když si konečně našel pořádnou ženskou…
Jenže víte, na co jsem přišel? Že už mám konečně možnost všechny s klidem poslat do háje. Takže: táhněte!
Jejich řeči mě nechaly úplně v klidu. Vím, že teď nás čeká s dětmi normální život, našel jsem si novou práci a konečně máme vlastní bydlení. Hlavní je, že už nemusíme mít s těmi lidmi nic společného.
A co jsem si z toho odnesl? Že pomoc a péče o druhé je sice někdy zatraceně nevděčná práce, ale na konci dobrý skutek stejně nikdy nelituji. Život člověka dovede hodit do kouta, ale vždycky je šance se zase zvednout a jít dál a hlavně, nebát se žít podle sebe.
