No to snad není pravda! Podívej se, Aleno, sáhni si! To není prach, to je normálně koberček. Brambory bys tu mohla sázet, přísahám! Ženský hlas, vysoký a povýšený, rozřízl ticho bytu jako nůž šťavnatý meloun.
Alena si povzdechla, zavřela notebook a pomalu vstala od stolu. Bylo osm večer, teprve před půl hodinou dorazila z práce, kde celý den míchala kvartální uzávěrku, a v hlavě jí hučelo jak ve stanici metra. To poslední, co teď chtěla, bylo poslouchat přednášky o úklidu, jenže paní Libuše Novotná, její tchyně, byla žena, kterou přehlížet nešlo stála uprostřed obýváku s porcelánovým sloníkem v ruce a dívala se na snachu pohledem ukřivděné ctnosti.
Paní Novotná, v sobotu jsem tu uklízela. Máme okna pořád dokořán, silnice je hned vedle, prach lítá všude, pokusila se vysvětlit Alena, i když věděla, že to je zbytečné.
Všem lítá prach, holčičko, ale ne každý si to nechá rozjet, odsekla tchyně, demonstrativně přejela prstem po sloníkovi a utřela ho do papírového kapesníčku, který si přinesla z kabelky. Mirek přijde unavený a hladový, a tady je nepořádek. Chlap potřebuje domov, klid, pořádek, Aleno. V kuchyni stojí ráno dvě hrnky v dřezu! Dvě! Ani jste si je neumyla.
Spěchali jsme, řekla tiše Alena a šla ke sporáku pustit konvici na čaj. Mirek si dělal kafe, mohl si taky po sobě opláchnout.
Tchyně cupitala za ní, její domácí bačkory (vždycky si nosila vlastní, protože do obecních bot nikdy) šoupaly snad naschvál po plovoucí podlaze.
Chlap nemá umývat nádobí! pohoršeně vyjekla Libuše Novotná, rozhazovala rukama. To je ženská práce. Strážkyně ohniska! Slyšelas? Ty jen kariéru a čísla, a chudák manžel chodí v pomačkaných košilích. Včera jsem ho viděla, když mi nesl sklenice na zavařování. Límec u košile neměl ani náznak škrobení! Materiál unavený! To je ostuda, Aleno. Lidi si řeknou: Mirek snad nemá ženu, chudák, jakoby byl vdovec!
Alena vytáhla z poličky sušenky a snažila se nevzdychnout. Vnitřně v ní všechno vřelo. Jsou spolu pět let, a od svatby slýchá to samé. Zpočátku se snažila, škrobila, drhla, vařila v neděli svíčkovou i koláče. Jenže pozice hlavní účetní spolyká skoro všechen čas a energii. Mirek, její muž, si stěžoval málokdy. Jemu pátky s knedlíky nevadily, stejně jako prach vzadu u skříně. Ale jeho matka to nemohla vydýchat.
Vtom bouchly vstupní dveře.
Jsem doma, ozval se Mirkův veselý hlas.
Synáčku! Tchyně rázem změnila tvář, nasadila úsměv a spěchala do předsíně, upravujíce si účes. Stavila jsem se s koláčky, s tvarohem, jak máš rád. Vím, že Alenka zase neměla čas, furt pracuje, fakt chudák…
Mirek přišel do kuchyně, políbil matku, ženu letmo na tvář a unaveně padl na židli.
Mámo, koláčky! Mám hlad jak vlk! Alčo, je něco k večeři?
Alena ustrnula s konvicí v ruce.
Přišla jsem teprve. Myslela jsem na fleky s mletým masem, právě jsem rozmrazila maso.
Tchyně vytřeštila oči, chytila se za srdce.
Zase těstoviny? Slyšíš, Mirku? Suché jídlo, samé těsto. Vždyť tvůj žaludek! Potřebuješ polévky, třeba poctivý gulášek nebo bramboračku. Tvému tatínkovi, budiž mu země lehká, jsem vařila polívku denně. A břicho měl zdravé do sedmdesáti. A vy nic!
Zasmušile se podívala na sporák, kde nebylo nic.
Mámo, neřeš, zamručel Mirek a ukusoval koláč. Uvaří, vždyť to není problém.
Samozřejmě že to řeším! zvýšila hlas tchyně. Chci ti dobře! Podívej na sebe, bledý jsi jak stěna. To je z toho, že ti doma chybí ženský dotek! Žena má tvořit atmosféru, aby se chlap těšil domů. A tady? Prach, špinavý hrnek, pořád ty fleky. Není to hospodyňka, ta tvoje. Říkala jsem ti to už před svatbou…
Paní Novotná! práskla Alena konvicí.
Všichni zmlkli. Tchyně na ni nechápavě zírala nebyla zvyklá na odpor. Alena většinou mlčela a polykala urážky.
Co paní Novotná? Pravdu říkat nemůžu? zamračila se Libuše. Já vím, co znamená vést rodinu.
Alena letmo přejela pohledem kuchyň. Zahleděla se na unaveného manžela, jak žvýká koláček a předstírá, že tu není, na vítězící tchyni plnou jistoty, na rozmrazené maso, které už pustilo šťávu. A v hlavě jí najednou cvaklo. Bylo to klidné.
Máte naprostou pravdu, řekla, až ledově chladně. Jsem špatná hospodyňka. Opravdu. Nestíhám škrobit límce, nevařím polévky denně a nevytírám skříňky každou středu. Pracuju a vydělávám peníze, které mimochodem šetříme na nového Superba, se kterým vás Mirek bude vozit na chatu. Ale to není výmluva.
Slyšíš, přiznáváš to! zaradovala se Libuše, nevnímajíc náznak.
Já se ale zlepšovat nebudu, usmála se Alena. Prostě už na to nemám sílu. Ale mám návrh. Paní Novotná, když vám tak záleží na Mirkově pohodlí, když máte na penzi tolik času… vezměte to na sebe.
Co jako na sebe? nechápala tchyně.
Všechno kolem domácnosti. Kompletně. Já tu budu jen přespávat a platit půlku složenek a hypotéky. Vy, jako vzorová hospodyňka, předvedete, jak se to má správně dělat. Vařit mu obědy, škrobit košile, vytírat podlahy. Bydlíte dvě tramvajové zastávky odsud, klíče máte.
Mirkovi došlo sousto a překvapeně se zadíval na ženu.
Alčo, co to blbneš?
Maminka má pravdu. Zasloužíš si lepší servis. Já to nezvládám. Tak ať maminka pomůže. Ne slovy, ale skutkem. Zkusíme si to měsíc. Pokud po měsíci Mirek řekne, že takhle je to lepší, zapíšu se na kurz domácích prací. Anebo dám výpověď.
Tchyně vyvalila oči. Byla mistr v kritice a ráda udělovala rady typu tady máš prach! či tvůj manžel je utýraný, ale aby převzala kompletní správu bytu a dospělého chlapa, to ji nenapadlo. Ale ustoupit teď by bylo pod její hrdost.
Tak jo! vztyčila bradu. Ukážu ti, jak se to dělá! Aspoň si Mirek pořádně pochutná. Hlavně mi nebudeš překážet. Na kuchyni jsem já!
Odteď je vaše, rozpažila Alena. Přistup k plotně nebudu. Jídlo si dám v menze nebo na náměstí.
Tak to máme domluvené! odsekla Libuše vítězoslavně. Od zítřka ráno jsem tady a udělám tu pořádek. Už mám ostudu před sousedy.
Byl to večer plný zvláštního napětí. Mirek se později marně snažil mluvit s Alenou v posteli, ale ona se otočila ke zdi.
Spi, zamumlala. Zítra začínáš nový, krásný život. S naškrobenými košilemi.
Druhý den, jak už byla Alena dávno v práci, napochodovala paní Novotná do bytu jako polní maršál. Začalo to generálním úklidem. Umýt okna, vyprat záclony (byly prý šedé, přitom byly béžové), vyházet celou kuchyň, přerovnat všechny těstoviny ve spíži dle abecedy.
Když se večer Alena vrátila, byt nepoznávala. Všude puchlo Sava a cibule. V kuchyni cinkaly hrnce, tchyně ve zástěře byla celá červená v obličeji. Mirek seděl u stolu, před ním velká mísa boršče se zakysanou smetanou, vedle řízky s bramborovou kaší, salát a nakrájený gothaj.
No sláva, slečno kariéristko, zamumlala Libuše bez ohlédnutí. Umyj si ruce a sedni. Boršč na ofiko kosti, vařil se tři hodiny.
Díky, už jsem jedla v práci, odmítla Alena a zamířila do ložnice.
Tam čekalo překvapení. Všechny věci přerovnané, spodní prádlo vyskládané do vějíře podle barev, osobní drobnosti zmizely. Knížka pro spaní vypátrána není.
Alena se vrátila.
Paní Novotná, kde mám knihu? Byla na nočním stolku.
Ale kdepak, ten bordel jsem uklidila do skříně. Stolky mají být prázdné, abych na ně došáhla s hadrem. A vůbec, v šuplíku máš hrozný nepořádek. Kalhotky mezi ponožkama! Udělala jsem ti systém. Ve skříni má být pořádek jak v lékárně.
Alena stiskla zuby. Zásah do soukromí masivní, ale připomněla si: Experiment. Chladná hlava.
Děkuju za péči, sykla a šla se převléct.
První týden se nesl ve znamení kuchařského maratonu. Mirek byl spokojený. Každý večer ho čekal hostinec: polévka, hlavní jídlo, moučník. Libuše přicházela už na oběd, vařila, uklízela, chovala syna a vyslýchala ho u večeře o práci, a domů šla až kolem deváté.
Alena přišla, pozdravila, zavřela se v pokoji s notebookem nebo knihou. Zjistila s překvapením, že má najednou tři hodiny večer volno. Nemusí do obchodu, nemusí stát u vařiče, nemusí vykládat myčku (tchyně nádobí myla ručně, tvrdíce, že myčka stejně dobře neumyje). Alena začala chodit plavat, číst odborné knížky, nebo jen tak na Letnou či do Stromovky.
Ale ke konci druhého týdne Mirkův zápal ochaboval.
Alčo, šeptal jednou v noci, když leželi v posteli. Jak dlouho bude máma ještě… takhle?
Měsíc, miláčku, to byla dohoda. Copak nejíš rád boršč a škrobené košile?
Jasně, že chutná… Ale je jí všude moc! Přijdu z práce, chci jen pustit zprávy a mít klid. Ona sedí stále u mě, povídá o nemocech, o sousedech, pořád: Jez, Mirku, proč to nedojíš, pojď si lehnout, dám ti záda mast. Připadám si jak malý kluk.
To je ta daň za pohodlí, ušklíbla se Alena do tmy. Ale hlad nemáš.
A navíc mi všechno přehazuje. Včera jsem hledal svoje šťastné ponožky nikde. Prý byly ošuntělé, tak je vyhodila. Aleno, to byly moje ponožky!
Řekni jí to. Ona to všechno dělá pro tebe.
Zkusil jsem. Otočí to, že jsem nevrlý, že ona se dře a já nevážím.
Ve třetím týdnu vzdala boj i Libuše Novotná. Věk a nezvyklá dřina si vybíraly daň. Vysávat a vytírat třípokojový byt, tahat tašky z trhu (Na trhu mají rajčata lepší!) a denně vařit náročná jídla v pětašedesáti prostě nešlo.
Jednoho večera přišla Alena domů a našla tchyni na pohovce s mokrým hadrem na čele, v bytě to páchlo valeriánou. Mirek seděl vedle ní, provinilý.
Co se stalo? ptá se Alena.
Tlak, zasípal Mirek. Máma chtěla uvařit huspeninu, půl dne už byla v kuchyni, pak vytírala podlahu ručně (prý mop špatně meje). A teď…
Ach Alenko… pronesla slabě tchyně, záda… a buší mi srdce.
Alena bez řečí vzala tlakoměr. Tlak vysoký, ale na pohotovost to není. Spíš prostě únava.
Měla byste si dát pár dní klid, paní Novotná, řekla Alena. Proč se tak přepínáte?
A kdo Mirka nakrmí? On zůstane hlady! Ty přece… ty nebudeš vařit.
Nebudu, potvrdila Alena. Tak jsme se domluvily.
Mámo, kašli na to, zaprosil Mirek. Objednáme pizzu! Nebo udělám knedlíky! Ty se strháš.
Pizzu… utrousila znechuceně, ale už neměla sílu odporovat. Tak zítra zase přijdu. Mám v lednici rozdělané těsto na koláče.
Ale druhý den už nedorazila. Ráno volala, že se vůbec nezvedne z postele, skolil ji zánět sedacího nervu.
Mirek si nahlas viditelně oddechl. Ten večer objednali s Alenou sushi, otevřeli si lahev vína a v tichu, kde nebyl generál v sukni, si to užili.
Alčo, pojď už s tím experimentem skončit, řekl Mirek, namáčejíc maki do sójovky. Myslím to vážně. Už nemůžu dál. Mám mámu rád, ale na dálku. Ať zase chodí na návštěvu jen o víkendu. Jsem ochotný jíst fleky každý den, jen když nikdo nebude přerovnávat ponožky a poučovat mě.
A co útulno? poťouchle se zeptala Alena. A křupající límečky?
Kašlu na límečky. Koupím si nežehlivé košile. Alčo, došlo mi to. Měla jsi pravdu. Je to strašná dřina, a když člověk ještě maká… Nechápu, jak jsi to všechno zvládala.
Alena se usmála. Přesně na tohle čekala.
Ale tečku za výměnou rolí udělala Libuše sama o pár dnů později, když, už trochu zotavená, přišla zkontrolovat bojiště. Vešla do bytu, v koši krabice od pizzy (Mirek zapomněl vynést), v dřezu špinavý hrnek… a mlčela.
Sedla si do kuchyně, těžce podepřela stůl. Vypadala zamyšleně.
Aleno, řekla, když snacha přišla, víš, já jsem teď ležela a přemýšlela. Je to těžké.
Co přesně? nalévala jí Alena čaj.
Všechno. Máte tu velké místnosti. Ty podlahy abys drhla pořád. A Mirek… on je vlastně pěkný bordelář. Dřív jsem si toho nevšimla, teď jsem za ním snad celý den jen sbírala ponožky a drobky. Ráda mu řeknu, a on mi odsekne.
Je přece muž, připomněla jí Alena její vlastní slova s úšklebkem. Potřebuje starostlivost.
Starat se můžeš, ale ne si nechat na hlavě dříví štípat! naštvala se Libuše nečekaně. Já mu tady motala plněné papriky tři hodiny, a on mi řekne, že je paprika tvrdá. Říkám mu, Udělej si je sám!, a on na mě: Mámo, nelam mi hlavu. To je drzost!
Alenu pobavil obraz vzorového syna, jak se rozpadá s realitou péče dospělé matky.
Paní Novotná, Alena si sedla naproti a chytla ji za ruku. Vy opravdu vaříte skvěle. Já na vás nemám a mít nechci, ale s Mirkem máme svůj styl. Někdy je nepořádek, někdy jíme knedlíky nebo pizzu. Ale jsme šťastní. Na pořádný guláš nebo generální úklid přijdeme na návštěvu. Smíme?
Tchyně chvíli mlčela, hleděla na ruce rozpraskané od čisticích prostředků minulé tři týdny.
Smíte, povzdechla. Ale dejte pár dnů vědět předem. Mám rozkoukané seriály a kytky na okně, taky chci jet do lázní. Jsem už unavená. A Mirku jsem dodělala košile, visí mu připravené, ale ty další ať si už řeší jak chce. Mně je to fuk. Mám svoje zdraví.
Dopila čaj, postavila se.
A… tu tvou knihu jsem dala zpět na noční stolek. Čteš nějaké divné scifárny, ale to je tvá věc.
Když Mirek přišel domů, byl byt tichý. Nepáchlo tu Savem nebo smaženou cibulí, byla tu jen čerstvost a trochu Alenina parfému. Na sporáku se vařily párky, na stole stála plechovka hrášku.
Máma šla? zeptal se s nadějí.
Šla, přikývla Alena. Sama se vzdala. Experiment končí pro únavu zaměstnance.
Mirek přišel, objal ji, zabořil nos do jejích vlasů.
Děkuju, šeptl.
Za co? Za párky?
Za to, že mě chápeš. A za to, že mám zpátky klid. Miluju tě. I s tím, že nejsi “typická hospodyňka”.
Nejsem špatná, usmála se Alena, objala ho, jsem prostě moderní. A ty párky jsou pro náročné, šunka navíc.
Od té doby Libuše své rady sice neodnaučila, povaha se nezmění. Ale když přejede prstem po poličce, jen se zvláštně nadechne. A když chce něco pronést o poslání ženy, Alena se jen zeptá: Paní Novotná, nechcete tu zůstat týden? Zrovna se chystám na pracovní cestu… A tchyně si vzpomene, že má doma mléko na varu, kočku hladovou nebo začíná seriál. A utíká domů.
Rodinný klid byl navrácen. A prach? Prach nikomu neškodí. Hlavně, aby si lidi neškodili navzájem.
