Dnes si píšu do deníku, protože tohle musím někde “uložit”. Můj kulatý narozeninový večer měl být mým osobním triumfem. Zrovna jsem získala povýšení, s manželem Radkem jsme konečně doplatili hypotéku na byt v Brně a cítila jsem se na vrcholu připravená na samé krásné gratulace, dojemné přípitky a upřímné objetí. Jenže když u našich dveří zazvonila moje tchyně, paní Bohumila Černá, v tu chvíli jsem už tušila, že ve vzduchu visí “překvapení”.
Bohumila to s komplimenty vždycky uměla tak, že mě místo úsměvu napadlo utéct do koupelny a spláchnout ze sebe pocit trapnosti. “To máš ale odvážné šaty, hlavně na tvůj bok!” nebo “Ty jsi tak pohubla, asi tě v práci moc ždímají!”, její “laskavost” má vždy jemné ostří. Tentokrát to ale rozjela ve velkém.
Večer byl v plném proudu, hosté seděli u stolu, talíře praskaly jídlem, a přišel okamžik předávání dárků. Trochu jsem se cítila nesvá, ale v dobrém smyslu. Tchyně se postavila, poprosila o pozornost a začala proslov sáhodlouhý, dramatický a filozofující.
Prý jak čas rychle letí, jak ženská krása je květina, co potřebuje pečovat, aby neuvadla, jak manžel potřebuje mít doma ženu udržovanou a veselou. Jakmile jsem to slyšela, bylo mi jasné, že přijde něco “výjimečného”.
Podala mi tašku. Rozbaluju dvě krabice. V jedné osobní váha. Ve druhé sada krémů s velkým nápisem “45+. Hloubková obnova povadlé pleti. Boj proti hlubokým vráskám”.
Stůl ztichl. Radek zrudl tak, že bych ho nejraději poslala v tu chvíli pro další víno, hosté ošívali pohledy a nervózně se pousmívali. Bohumila zářila: “To je pro tebe, Zdenko, do budoucna! Prevence je nejlepší lék. A ta váha vždyť jsi sama říkala, že po svátcích ti džíny nesedí. Já jen pečuji, jak správná máma.”
Přinutila jsem se do úsměvu, vypravila ze sebe děkuji a strčila krabice pod stůl. Celý večer mi to však zlomilo. Vypadala jsem v pohodě, uvnitř se mi všechno vařilo studem, ponížením a zlobou.
Nevyhodila jsem ji, i když vteřinu jsem si představovala, jak efektně letí z balkonu. Krém jsem postavila na poličku v koupelně aby byl “na očích”, ale plánovala jsem ho tam zapomenout.
Když Bohumila při dalších návštěvách s uspokojením po očku sledovala své dárky a ptala se: “Používáš?”, vždycky jsem zdvořile odpovídala: “Šetřím je na výjimečné příležitosti.”
A zároveň čekala, až přijde její pětapadesátiny velké jubileum, velká příležitost, důrazně připomenout, že ne každý “zájem” je vítaný.
Přemýšlela jsem dlouho. Dát jí tonometr a krém na pigmentové skvrny? To by bylo příliš okaté, hned by bylo jasné, že mě píchla její poznámka. Potřebovala jsem to jemnější. Chytřejší. Trochu zabrat, ale elegantně.
Pak jsem pochopila. Její slabina není věk, postava nebo zdraví. Je to jazyk. Potřeba poučovat, kritizovat, hodnotit vše od mých záclon po můj způsob krájení mrkve do polévky.
Zavítala jsem do knihkupectví a vybrala skutečný klenot: krásná, vázaná kniha s titulem “Umění mlčet. Jak držet jazyk za zuby a uchovat si rodinné vztahy”. Podtitul? “Praktický průvodce pro ty, kdo rádi dávají nevyžádané rady”.
Jako třešničku jsem pořídila ještě lupu s elegantní rukojetí. Jako z filmu pro pamětníky.
Oslavu jejího výročí pořádala v restauraci, kde se sešla rodina a známí, kolegové, sousedé. Bohumila byla v centru pozornosti, užívala si komplimenty a místo honorace. Nutně to potřebuje.
Když přišla řada na nás s Radkem, on řekl neutrální přání a předal jí od nás obou poukaz do wellness. Přeci jen je slušnost zachovat dekórum.
Pak jsem se pousmála a předala svůj balíček. “Bohumilo, to je osobně ode mne. Takový doplněk, pro duši a sebezdokonalování.”
Nejdříve rozvinula lupu. “Jé, to je nádhera… starožitnost? Ale proč, když ještě docela dobře vidím?”
S úsměvem jsem řekla: “To abyste viděla lépe klady ostatních, ne jen chyby.”
Hosté se zasmáli, ještě netušíce pointu. Bohumila znatelně ztuhla, ale pokračovala a rozbalila knihu.
Přelétla očima titul, pak znovu, jako by se nemohla dopočítat slov: “Jak držet jazyk za zuby…”
Podívala se na mě.
“To… je kniha?” vymáčkla ze sebe.
“Ano, Bohumilo,” pronesla jsem klidně, a v sále byla slyšet každé slovo. “Vy jste mi ke kulatinám tak něžně naznačila, jak mám pracovat na své vizáži. Já si myslím, že v pětapadesáti je pravý čas zaměřit se trochu na vnitřní klid a vztahy v rodině. Určitě Vám přinese užitek, stejně jako mně ten Váš krém na vrásky.”
Její tvář zalily rudé skvrny, ale výstup si nedovolila kniha byla příliš přesný důkaz. Suchým hlasem odtušila: “Děkuji. Velmi… originální.” A položila dárek stranou, jako by to byl horký brambor.
Abych pravdu řekla, nečekala jsem, že přerušíme kontakt nebo že propukne velká scéna. Stalo se však něco lepšího poměry se změnily.
Ten večer Bohumila pochopila, že už nehrajeme jednostrannou hru. Odteď za každou “nevinnou poznámku” mám odpověď, která ji má šanci zarazit.
Prvních pár týdnů volala jen Radkovi, se mnou mluvila odměřeně, skoro úředně. Ale potom se stalo malé zázrak: nevyžádaných rad razantně ubylo.
Přestala komentovat moji váhu či jídlo. Když už otevřela ústa s nějakou “péčí”, zadívala jsem se jí přímo do očí a zeptala: “Bohumilo, jak jde čtení? Už jste se dostala k kapitole o taktu?”
A to ji zastavilo.
Váhu mám schovanou někde na skříni, krém přiznávám použila jsem nakonec na paty a vážně mi změkly, díky tedy. Ale u Bohumily na nočním stolku jsem jednou zahlédla tu knihu. Otevřenou v půlce, se záložkou.
Takže to nakonec funguje…
