Tenhle příběh se odehrál v dávném roce 1995. Tehdy jsem studoval na Vojenském gymnáziu Jana Žižky z Trocnova v Moravské Třebové a přímo uprostřed školního dne mě vytáhli z hodin a nařídili okamžitě se dostavit k řediteli školy. V ředitelně seděla žena, zoufalý výraz ve tváři, po tvářích jí stékaly slzy a neustále je utírala kapesníkem.
Naším ředitelem byl přísný, ale zásadově spravedlivý generál Karel Novotný, zkušený voják, který prošel Misí v Jugoslávii. Měli jsme z něho respekt, mnozí ho obdivovali a báli se zároveň. Ale takhle smutného a těžce zkoušeného jsem jej nikdy neviděl. Přistoupil ke mně, povzdechl si a tónem, který nepřipouštěl odpor, řekl:
Synu, teď k tobě nehovořím jako k podřízenému, ale jako k příteli. Mám velkou prosbu, potřebuji tvou pomoc.
Jsem připraven, odpověděl jsem bez rozmýšlení. Co mám udělat?
Můj synovec umírá, řekl potichu generál. Před rokem absolvoval naše gymnázium, určitě ho znáš. Pokračoval na lékařskou fakultu v Hradci Králové a přišla na něj velká pohroma. Jediná naděje zbývá na tvého dědu. Pomoz mi. Možná by svolil kluka vyšetřit a zjistit, co se s ním děje.
Nevyptával jsem se. Okamžitě jsme zavolali dědu, a o patnáct minut později už jsme svištěli generálovou tmavě modrou škodovkou k dědovi domů. Generál měl štěstí děda měl právě první den dovolené, a stihli jsme ho pár minut před odjezdem na chalupu.
Pacient jel s námi. I když jsem ho znal od vidění, vůbec jsem jej nepoznal. Prázdné, vyhaslé oči, apatický pohled. Působil naprosto mimo realitu přiznám se, trochu mě z toho mrazilo.
Do bytu jsme se vyškrábali rychle. Děda nás uvítal, vyslechl uplakanou ženu a s generálem pokýval hlavou.
Sedm měsíců předtím nastoupil její syn na medicínu. Zničehonic ho na přednášce postihl podivný záchvat. Umístili ho v Fakultní nemocnici, vyšetřili ho snad od hlavy až k patě, ale nic nenašli. Než ho stihli propustit, dostal další záchvat. Zase a znova Nikdo netušil, o co jde. Poslední nadějí byl děda, nejlepší odborník na neurologii a psychiatrii široko daleko.
A tehdy začalo to nejzajímavější. Děda si vzal chlapce stranou do pokoje a za čtvrt hodiny se vrátil bez něj.
Je to v pořádku. Můžete jet domů, řekl matce i generálovi klidným, téměř suchým hlasem.
Ale co můj syn? Není potřeba ho léčit? rozrušená žena sotva hlesla.
Klid, odjeďte domů. My s klukem pojedeme ke mně na chalupu. Potřebuji nasekat dřevo, a tuhle silnou postavu by byl hřích nevyužít, zasmál se děda pod vousy.
Po chvíli nás děda s úsměvem vyprovodil, naložil chlapce do starého Fiatu a zamířili na chalupu do podkrkonoší.
Za měsíc mě znovu povolal generál do své kanceláře. Seděla tam ta samá žena tentokrát zářila spokojeností a vedle ní stál už bývalý pacient. Byl to úplně jiný člověk: jasné oči, zdravá barva ve tváři, plný sil. Přistoupil ke mně, podal mi ruku a vděčně poděkoval. To samé udělal generál. Chlapec, jehož nedokázal uzdravit nikdo, byl během měsíce jako rybička. Pro rodinu i pro ně samotné to byl malý zázrak. Kdyby jen tušili, kolik takových zázraků děda už za život dokázal.
Potom jsem se dědy nenápadně zeptal, co s chlapcem vlastně bylo. Vysvětlil mi, že kvůli přetížení a enormnímu tlaku studia na medicíně mozek kluka vypověděl poslušnost a prostě odmítal přijímat nové informace. Děda to poznal hned. Nepředepsal žádné léky, žádné hospitalizace. Vzal chlapce na chalupu, každý den ho budil v osm, pořádně ho osprchoval studenou vodou, nasnídali se a vyráželi do lesa na dřevo. Chlapec štípal dřevo den co den, bez jediné intelektuální zátěže, pouze fyzickou práce. Jen krátké pauzy na oběd a večeři, jinak tvrdá dřina. Večer byl tak unavený, že okamžitě upadal do hlubokého spánku. Po několika týdnech mozek odpočinul a dítě bylo zdravé.
Za celou dobu léčby od dědy nedostal jedinou pilulku. Jen tvrdá práce a český venkov.
Takový je ten zvláštní příběh.
