Sousedé se posmívali, když domovník Pavel začal krmit toulavou kočku u vchodu. Ona si přitom každý den lehala ke stejným dveřím. Nikdo se nezamyslel proč.
Pavel zametal dvůr od šesti ráno, jako vždycky. Koště škrábalo po mokrém asfaltu a ten zvuk se dávno stal budíkem pro první tři patra. Listí páchlo kyselou hnilobou, ačkoliv na kalendáři stál duben.
Kočka seděla na nejnižším schodu u vchodu.
Tříbarevná, vyzáblá. Srst se jí slepila na bocích a žebra vynikala i na dálku. Dívala se na Pavla zelenýma očima a bez hlesu otevírala tlamu, jako by mňoukala, ale někdo jí vypnul zvuk.
Zastavil se a opřel koště o zeď. Dřepnul si, cítil, jak mu křupou kolena od ranního chladu.
– No a odkud ses tu vzala?
Zelené oči zamrkaly. Tlama se znovu otevřela a zavřela beze zvuku.
Druhý den ráno seděla na stejném místě. I další den. Pavel přinesl z domova hliníkový talířek a zbytky včerejšího kuřete. Kočka jedla pomalu, s přitisknutýma ušima, jako by čekala past. A po jídle neodešla.
Vyšla po schodech a lehla si ke dveřím čísla dvanáct. Právě dvanáct, ne třináct a ne deset.
Třetí den si Pavel toho zvyku všiml. Pátý den přestal počítat náhody.
Lenka ze čtvrtého patra vyšla v pondělí s igelitkou odpadků a zastavila se, zírajíc na talířek u schodů.
– Pavle, vy jste jí tady udělal celej restaurant?
– Krmím ji – pokrčil rameny a pokračoval v zametání.
Lenka nepřestávala.
– No jo, začíná to. Blechy, špína, chlupy všude. U Málků ve třetím maj malej, myslel jste na to?
Mluvila nahlas, sebejistě, a její sladký parfém přebíjel i zápach vlhkého asfaltu. Červené nehty zasvítily, když popadla tašku druhou rukou.
Tomáš z druhého patra kouřil pod přístřeškem v roztažených teplákovkách. Ušklíbl se skrz dým.
– Pavle, ty seš fakt kočičí čaroděj. Možná ti ještě prozradí čísla do Sportky?
Pavel mlčel. Pak řekl tiše, nikomu zvlášť:
– Tohle kočka nepřišla náhodou.
Lenka frkla. Tomáš se nadechl a pomalu vydechl, koukaje někam mimo.
– Filozof – hodil a zmizel nahoře.
Koště škrábalo dál. Kočka ležela u dveří číslo dvanáct, s podvinutými tenkými tlapkami, a nespouštěla oči z prahu. Mlčky.
Paní Věra z dvanáctky bydlela sama. Bylo jí přes sedmdesát, přesně nikdo nevěděl, protože neslavila narozeniny a nezvala hosty. Malá, suchá, pořád v modrém šátku a starém šedém kabátu.
Dřív chodívala každé ráno pro chleba. Pavel vídal, jak se oběma rukama chytá zábradlí a staví nohu na schod opatrně, jako by zkoušela led. Vracívala se s houskou v sáčku a mlékem. Někdy kývla, někdy prošla mlčky.
Zkusil si vzpomenout, kdy ji viděl naposled. Před dvěma dny. Nebo víc.
Po smrti ženy Pavel často přistihl, jak naslouchá cizím dveřím. Čtyři roky toho zvyku.
V druhém patře se zastavil u dveří. Barva dole oloupaná až na dřevo. Za dveřmi ticho.
Kočka seděla u jeho nohou a hleděla na dveře, aniž by mrkala.
Ve středu narazil na Lenku na schodech.
– Vy jste paní Věru dávno neviděla?
– Koho? Á, z dvanáctky – Lenka si srovnala vlasy. – Ne. Pořád je u sebe, samotářka. Třeba někam odjela.
– Nemá příbuzný.
– No právě – Lenka rozhodila rukama. – Tak prostě nevychází. Ještě je zima.
Venku bylo čtrnáct nad nulou. Pavel se nehádal. Leničiny podpatky zaduněly dolů a vůně parfému v chodbě vyprchala, jako by nebyla.
Vrátil se ke dveřím. Sehnul se, přitiskl ucho ke škvíře. Nic. Téměř nic.
Kočka dala hlas. Poprvé za celou dobu. Slabě, chraplavě, jako by hrdlo zapomnělo, jak se to dělá, ale zkusilo to. Tiché „mňau”, spíš výdech.
Pavel si dřepnul a přejel dlaní po její srsti. Žebra pod chlupy se počítala jako dřívky starého plotu.
Kočka nespouštěla oči z klíčové dírky.
Bouchal ráno i večer i během dne. Nikdo neotvíral.
Tomáš kouřil na chodbě a pozoroval.
– Pavle, vážně. Nehoň se s tím. Starší lidi se občas nechtěj bavit a hotovo. Moje babička se jednou na měsíc zavřela, koukala na seriál.
– Paní Věra nemá televizi.
Tomáš zmlkl, zamumlal něco nesrozumitelného a zmizel za svými dveřmi.
Druhý den Pavel vytíral podlahu v přízemí, když se shora ozval zvuk. Nebylo to mňoukání.
Mokrý hadr mu vypadl z prstů a pleskl na schod.
Vyběhl nahoru, přes dva schody najednou.
Kočka stála u dveří dvanáctky.
Ve třináctce cvakl zámek, vykoukla sousedka.
– Co se děje?
– Volejte záchranku – řekl Pavel rovně, bez pauzy. – A hasiče. Dveře se musí otevřít.
– Ale to přece nejde jen tak…
– Volejte. Hned.
Měl ruce mokré od hadru. Otřel je o bundu, záplata na lokti promočená.
Zámek otevřeli za dvacet minut. Dveře povolily se suchým skřípnutím a těžký vydýchaný vzduch se vyvalil na chodbu. Pavel vstoupil první.
Paní Věra ležela na podlaze v chodbě mezi kuchyní a pokojem. Pantofel z levé nohy stál u zdi rovně, jako by ho někdo postavil schválně. Vedle uschly střepy sklenice a na linoleu zůstal bělavý flek od vody, která už dávno vyschla.
Telefon stál na stolku v pokoji. Půl metru od natažené ruky. Půl metru bylo příliš daleko.
Doktoři řeknou později: zlomený krček stehenní kosti, dehydratace. Ještě den a nemuseli by to stihnout.
Když ji nesli dolů na nosítkách, byla paní Věra při vědomí. Sprahlé rty, kalné oči, šedý obličej. Ale nedívala se na doktory ani na sousedy u zábradlí.
Hleděla na kočku, která zase mlčela na nejnižším schodu. Tlama pootevřená. Ani hlásek.
Prsty na dece se pohnuly, sotva znatelně.
– Pavle – zašeptala. – Nakrmte ji. Prosím.
Stáhlo mu hrdlo tak, že jen kývl.
Dveře sanitky se zavřely, maják zbarvil dvůr do červena a modra a odjel. Lenka stála stranou, s dlaní přitisknutou k ústům. Tomáš seděl na lavičce, lokty na kolenou.
Ráno vyšel Pavel na dvůr v šest, jako vždycky.
Talířek u vchodu byl plný. Vedle stála druhá miska, zelená, plastová, očividně z něčí kuchyně. Byla v ní čistá voda.
Zvedl oči k tmavým oknům. Ani jedno nesvítilo. Ale v pátém patře zaskřípala ventilačka.
Koště zaskřehotalo po asfaltu jako obvykle. Za deset minut vyšla Lenka. Bez make-upu, v bundě přes noční košili. Zastavila se na schodech a ztuhla, koukajíc na kočku, která jedla z misky.
Postála. Sehnula se a přejela dlaní po slepené srsti. Rychle, skoro kradmo.
A šla k popelnicím, aniž by se ohlédla.
Tomáš sešel později s kostkovanou dekou svinutou do ruličky.
– Pavle – odkašlal si. – Tady. Kdyby jí v noci… no, byla zima. Stará, ale vypral jsem ji.
Položil ji na schod a odešel, aniž počkal na odpověď. Pavel deku rozložil na schod. Kočka očichala látku, přešlápla tlapkami, stočila se do klubíčka a zavřela oči.
Na dvoře vonělo mokré listí a ještě něco.
Talířek stál u vchodu s krmením. A už se nikdo nesmál.
