Tatínkova chata O tom, že s tatínkem prodali jejich chatu, se Olga dozvěděla náhodou a úplně nečekaně. Po telefonu, když volala z telegrafu mámě do jiného města. Takové věci se přece nestávají, nebo jen ve filmech. Stala se třetím, nevědomým účastníkem rozhovoru – jednoduše zaslechla, jak spolu mluví dva lidé. Univerzální omyl nebo záměr, telefonistka omylem spojila třetího člověka ke dvěma dalším. Dva města, dva lidé vyměňují si během pár minut to nejzásadnější: chata už není, výhodně ji prodali a teď lze dělat spoustu věcí, třeba finančně trochu pomoci Olze! Olžina maminka a její vlastní sestra Irena, důvěrně známé hlasy, sto dvacet kilometrů, zvukové vlny řeči, převedené na elektrické signály a vedené dráty. Fyzika byla pro Olgu vždy těžká, táta ji nutil učit se ji. *** – Tati, proč je v září takové slunce? – Jaké, Olgo? – Nevím, neumím to popsat… světlo je úplně jiné, jemnější. Slunečno, ale ne jako v srpnu. – Fyziku je třeba znát, postavení nebeských těles je v září úplně jiné! Chytni jablko! – táta se smál a hodil jí obrovské, trochu zploštělé jablko. Lesklé, rudé, vonící po medu. – Pepinka? – Ne, ty ještě nejsou zralé. Je to korunní žíhané. Olga křupavě ukousla, ústa se jí naplnila cukrovou pěnou, nasáklou létem, jeho vlahými dešti a vůní země. Odrůdy jablek znala stejně špatně jako fyziku – a to byl ten největší problém! Osmákyně Olga Sokolová byla už druhým rokem zamilovaná do učitele fyziky. Všechno se jí zdálo složité, fyzikální zákony, hmota a prostor nepasovaly do pravidel školního sešitu. Táta chápal vše z jejích zasněných očí a špatné chuti k jídlu. Olga se mu s tím svěřila už minulý rok, v noci mu na klíně proplakala dlouhé hodiny. Maminka byla v lázních, starší sestra studovala ve vzdáleném městě. Na chatě byl táta šťastný, pořád si pohvizdoval melodie, doma to nikdy nedělal. Tam vedla maminka se sestrou. Mamka byla nádherná žena, vedoucí vojenské knihovny, vysoká, štíhlá, temperamentní Moravanka s měděnými vlasy barvenými hennou. Každé dva měsíce vylézala z vany s obřím turbánem na hlavě a voněla bylinkami a deštěm. Její krása byla nápadná. Táta byl starší, nevýrazný a o deset let menší než máma – ta jednou řekla sestře, že je “matoucí”, Olga to slyšela a bylo jí líto: – Saša je nenápadný. Ale chlap nemusí být krásný. Nenápadný vedle mamky, jejích měděných vlasů na slunci, silných gest s třískáním nádobí a bouřlivým temperamentem. Máma měla ráda pořádek, ale musela snášet “vojáčky”, jak jim táta říkal – bývalé vojáky spící na podlaze v jejich dvoupokojovém bytě. Táta sloužil v armádě, v roce 1960 byl v rámci “chruščovské” redukce armády propuštěn v hodnosti majora. Poté pracoval jako hlavní mechanik telegrafu v Lipnici nad Sázavou. Tyto “vojáčky” potom pomáhali stavět chatku, zdarma, střídali se, ryli půdu. Malý domeček s jednou místností a verandou, kde Olga ráda četla – táta jí tam podával misku angreštu, třešní nebo jahod. Máma chatu neměla ráda, jezdila málokdy, šetřila si ruce – krásné, upravené, s velkými nehty. Olga je obdivovala, táta je líbal. – Takovými rukama spíš vydávat knihy, ne kopat záhony, – smál se a mrkl na Olgu… *** První kapky zářijového deště začaly bubnovat na střechu verandy. Veselé, hravé, bez podzimní melancholie. Olga schovala knihu. – Olgo, pojď dolů, máma přijede s Irenou, pojď uvařit oběd, – tichý tatínkův hlas zněl na chatě nečekaně jasně. Olga se loudala, zvedla hlavu, nebe bylo šedé, nabobtnalé, ale ne hrozivé. Obličej jí zvlhl od deště. Objala se rukama, aby se zahřála. Jen na střeše, blíž k nebi a dál od země, byla vidět sluneční záře. Fyzika byla zapomenuta. Na prvním ročníku žurnalistiky v koleji jiného města – nový život, nové pravidla. Olgu téměř hned ubytovali na koleji. První týden září žila na privátu v jednom pokoji s domácí a druhý obsadili studenti. V hodinách – nezvyklá hloubka literatury, jazyka. Učitelé, které si zamilovala celá skupina, ta charisma. Ale po hodinách – stesk po domově, ještě neměla přátelé, chodila sama po ulicích, svačila ve studenstské jídelně. Krása velkého města byla jí cizí, studená, osamělá. Nebyla to ona, kdo scházela z kopce na ulici Metalistů k hlavní budově univerzity, ne ona stála u nového domova a poslouchala štěkot psů, ne ona si odřela nohu v nových botách. Na kuchyni voněla tátova jablka, která přivezl domácí jako poděkování. Od toho sladkého, trochu nahnilého pachu se jí chtělo plakat, duše se třásla. Po nástupu na kolej zjistila, že její spolubydlící jsou studentky z NDR – Viola, Magi, Marion. Z němčiny ji večer bolela hlava, chodila ven na vzduch. Na schodech se kouřilo. Němky chodily za Olgou, žádaly cigaretu, pak vždy vrátily peníze, naše se divily. Ony ale žasly nad domácími nakládanými rajčaty, jedly je s bramborami. Když Olga neměla zásoby, nabídly německé uzeniny, ale nikdy samy neuvařily. V květnu, když končila stáž, odjížděly do Německa, na kuchyni zůstávaly hromady zimní obuvi, kterou Němky kupovaly na ruské zimy. Německé boty! Naše si je tajně rozebíraly… *** – Olgo, nakrájej zelí, já zatím vyrývám mrkev. Vývar už je hotový. Na malé kuchyni se orosila okna od dlouhého vaření vývaru. Obrovská hlávka zelí se rozprostřela krajkou světle zelených listů na prkénku. Olga utrhla jeden list, chutnal skvěle. Ze země chutná všechno. Hbitě a vesele sekala nožem, zelí sladce zavonělo. Otevřela okno, vpustila vůni mokrého podzimu, ohně a jablek. Taťka ryl na zahradě, Olga věděla, že ho bolí záda. Odložila nůž, vyběhla na zahradu, objala ho zezadu, přitiskla se. On se otočil, mlčky objal, políbil ji na temeno. Sestra Irena přijela ten večer sama, máma zůstala doma s bolestí hlavy. *** Za ní univerzita, studentské manželství, začátek práce v novinách „Novátor“ letecké továrny, první tátův infarkt, narození dcery, dokonce rozvod. Za pět let se toho stalo mnoho. Olžin manžel odešel k jiné, ona žila s dvouletou Maruškou na privátě. Táta se snažil jezdit každé dva týdny o víkendech, vozil jídlo, hrál si s vnučkou. – Olgo, nezlob se na mámu, že nejezdí tak často, ona je v autě hrozně nemocná… A víš, asi si našla ctitele… – Tati, co to povídáš?! V tomhle věku ctitele! Táta se zasmál trpce. Zmlkl. Olga si teď jasně všimla, že je úplně šedý a skleslý, už si ani nehvízdá. – Tati, co kdybych si teď vzala dovolenou? Zajedeme na chatu, dokud je teplo, ve třech, s Maruškou? *** Chata byla zasypaná listím, poslední teplý týden října a babí léto. Zatopili v kamnech, udělali čaj s listy rybízu. Olga rychle smažila bramboráky. Táta hrabal listí, Maruška mu pomáhala, pak je rozhazovala a smála se. Olej syčel a praskal. Z hloubi zahrady zaznělo tátovo pohvizdování. Večer rozdělali oheň, ulice byla prázdná, sousední chaty taky. Táta navlékal tlusté krajíce chleba na třešňové klacíky, pomáhal Marušce opékat je nad ohněm. Olga nastavila ruce k plamenům, oheň ji vždycky okouzloval. Vzpomněla první studentskou brigádu v Kazachstánu – písně u kytary, omámení z lásky bez objektu lásky. Prostě láska k hvězdné noci a tichu stepi, rozladěné akordy kytary, tváře. U ohně jsou tváře jiné, mají svou tajemnost, hloubku očí. Tam se seznámila s budoucím manželem. V práci ji pak na stranické schůzi posuzovali jako kandidátku do komunistické strany. Před tím studovala ústavu KSČ, materiály sjezdů. Pak otázky, kdo byl viník rozvodu, kdo byl morálně nepevný. Olga koktala, málem brečela. Pak se jí zastal kolega, vyskočil: – Tohle je schůze hulvátů, ne komunistů! O pět let později jí bude divné vzpomínat… Když se setmělo, oheň uhasili. U plotu zastavilo auto. Práskla hlasitě dveře. Máma! Krásná, v módním kabátě, prohlásila, že ji přivezl kolega. Maruška běžela k babičce, táta se zamračil, nesměle políbil mámu. – Co je to za kolegu? – Sášo, to je fuk, prostě mě hodil, neznáš ho… Při večeři se nedařilo společně povídat, Maruška byla protivná. Máma se vyptávala Olgy na práci, ale myslela na něco jiného. Táta mlčel, díval se upřeně na mámu, mračil se a scházel čím dál víc v ramenou. Večer byl zkažený… *** Za rok už táta nebyl. Těžký infarkt, odešel za dva dny, začátkem teplého slunečného října. Po pohřbu si Olga vzala dovolenou, bydlela na chatě. Marušku nechala u tchyně. Všechno jí padalo z rukou. Úroda jablek byla nebývalá, dělila je po kbelících sousedům, vařila povidla s mátou a skořicí, jak to měl táta rád. Přijel pomoci tátův kamarád, s ním pravidelně jezdili do Mělníka pro sazenice. – Zůstanu tu pár dní, Olgo, překopu zahradu, ostříhám stromy, pokud nevadí. – Ivane, to nemusíš… Děkuju! Od tátova “Olgo” jí tekly slzy. Teď pocítila bolestnou nezvratnost, sirotství, beznaděj. Do té doby, jako by čekala, že se táta vrátí, že je to zlý sen. První dny, když nebyl, mezi snem a probuzením dlouho nemohla pochopit, proč je jí tak zle. Vteřina, úplné procitnutí, vlny myšlenek – táta není. Pak pocit viny, že ho neudržela na světě. – Jen tu chatu neprodávejte, budu jezdit, pomáhat. Víš, Olgo, tuhle antonovku jsme vybírali spolu s tvým tátou, byla jsi malá. Na cestě do Mělníka Sáša víc povídal o tobě než o sestře. Byla jsi roztomilá. Říkal, že stromky ho přežijí. Sazenice prohlížel dlouho, já ho pak honil… Ivan zůstal tři dny, překopal zahradu, ostříhal jabloně, pohnojil a před verandou zasadil tři keře žlutých chryzantém se svolením Olgy. – Mělo by se sázet dřív, ale je teplý podzim, ujmou se! Na památku Sášovi… Růže je potřeba přikrýt a shrabat listí, ale to uděláme příště. Na rozloučenou se objali. Začalo mrholit. Olga dlouho stála u plotu, dívala se, jak Ivan odchází. Otočil se, zamával, jako by říkal, jdi do domu. Déšť zesílil a smutně bubnoval na střechu. Práskala brána větrem. Prah pod chatu byl zasypaný žlutými chryzantémami. Všechno tu je tátovo a vždycky bude. Déšť, stromy, vůně podzimu, sama zem. A on tu bude vždycky, někde nablízku. A ona, Olga, se jednou vše naučí. Bude jezdit s Maruškou, dokud nepřijdou mrazy, jen dvě hodiny autobusem. A na jaře, jak sleze sníh, možná půjde zavést topení. Musí začít šetřit. Na jaře určitě pojede do Mělníka s Ivanem a vybere bílý rybíz, táta po něm toužil… *** Za půl roku, začátkem dubna, zrovna když slezl první sníh, chatu prodali. Olga se to dozvěděla náhodou – telefonem z telegrafu, když volala domů při cestě z Mělníka. V malé telefonní kabince, na podlaze v igelitu, zabalené ve vlhkém starém dětském tričku, ležela sazenice bílé rybízu.

Tátova chalupa

To, že chalupu s tátou prodali, se Milada dozvěděla najednou, úplnou náhodou, jakoby ze zamžené podhradilské mlhy v sobotním ránu. Volala mamince z novinárské budky v Olomouci, když spojovatelka omylem spojila její drát s hovorem dvou jiných lidí omylem vesmíru, omylem telefonu. Bylo to jak z filmu, v němž se člověk propadne do cizího příběhu. Dva města, dvě ženy: maminka a její sestra Blanka. Dva měkké, dojemně důvěrné hlasy, přes sto padesát kilometrů rozkmitané v elektrických vlnách kabelových sítí. Chalupa už není, vyplatilo se ji prodat, teď se dá no skoro všechno, i Miladě trochu pomoct s penězi, říkaly.

Fyzika byla pro Miladu vždy podivná věda, táta ji k ní tlačil od dětského věku, bez úspěchu.

***

Tati, proč v září svítí slunce tak jinak než v srpnu? zeptala se jednou, když šli podél zdi s rozkvetlými růžemi.

Jak jinak, Miladko?

Nevím Nedokážu to popsat, je měkčí, slabší, ne jako v srpnu.

Musíš se učit fyziku, nebeská tělesa se v září nastaví jinak! Chytni si jablko! táta se zasmál a hodil jí obrovské, zploštělé, lesklé, medově vonící jablko.

Je to kulatka?

Kdepak, kulatky ještě nejsou dozrálé. Je to pruhovaná reneta.

Zakousla se do něj, s křupnutím jí ústa zaplnila cukrová pěna plná léta s jeho teplými dešti, z hlíny a z nebe. Milada nikdy nepoznala odrůdy jablek, ani fysiku. A právě tady byl ten hlavní problém už druhý rok byla osmačka Milada Nováková beznadějně zamilovaná do učitele fyziky. Zákony vesmíru praskaly v liniích sešitu, svět v jejích očích byl zúžený jediným paprskem, který nikdy neopsala na tabuli. Táta poznal vše z jejích zastřených očí, z chuti k jídlu, která mizela. Jednou mu to řekla, v nářku, v slzách, v noci, když maminka byla v lázních. Starší sestra studovala v Praze.

Na chalupě byl táta šťastný, pískal si, zpíval. Ve městě to nedělal nikdy; tam dirigovala maminka a když přijela Blanka. Maminka byla nádherná, vysoká a hrdá vedoucí knihovny vojenské posádky, divoká moravanka s měděnou kšticí, kterou jednou za čas namáčela do henny. Ze sprchy vycházela s obřím turbanem, voněla trávou i deštěm. Každý si její krásy všiml. S tátou málem nikdo byl nevýrazný, zamlklý, o deset let starší. Maminka jednou řekla Blance, a Milada to zaslechla:

Zdeněk je takový nenápadný. Ale chlap nemusí být krásný!

Nenápadný uprostřed života plného maminčiných ohnivých gest, praskajícího porcelánu a energických rozhodnutí. Maminka milovala pořádek. Tátovi se do života motalo množství vojáčků, jak jim říkal kluci, co přijížděli pro přespání, pomoc s prací, zatímco ještě sloužil, nebo když ho v šedesátém snížili v armádě, major. Pak dělal hlavního mechanika na brněnském telegrafu. Vojáčci mu pomohli stavět chalupu ve Veselí. Střídali se, kopali, sekali zadarmo. Malý domek s jednou místností, verandou, na jejíž střeše Milada nejraději četla. Táta jí nahoru posílal mističky s angreštem, třešněmi nebo jahodami. Nejšťastnější čas. Maminka chalupu neměla ráda, přijížděla málo, šetřila si ruce. Milada je obdivovala, táta je líbal.

S takovýma rukama máš jen vydávat knihy, ne rýt v záhonu, smál se, mrkl na Miladu.

***

První kapky podzimního deště zabubnovaly na střechu verandy. Veselé třískání, žádná tesknota podzimu.

Milado, pojď dolů, mamka s Blankou dorazí, musíme vařit, tichý hlas tátův zněl nezvykle jasně.

Milada zůstala stát na střeše, zaklonila hlavu do nebe, tvář zmáčenou deštěm. Obejmula se, aby se zahřála. Tam nahoru, kde byla blíž oblakům a dál od země, slunce prořezávalo mraky přes sousedovy chalupy. Fyziku zapomněla. V prvním ročníku žurnalistiky na koleji v Olomouci platila jiná pravidla. První dny musela bydlet v podnájmu, v pokoji vedle domácí paní. Na přednáškách učitelé, do kterých se zamilovávala celá skupina charisma, duch. Po škole tesknota, domov chyběl, kamarádi nebyli.

Jídlo v menze, dlouhé toulky po ulicích. Krása velkého města byla cizí. Cítila se osamělá, jakoby to nebyla ona, Milada, kdo schází temnou ulicí vedle kopce Svatého Kopečka. Ne ona, kdo zakopla v nových, úzkých lakýrkách.

V kuchyni voněly tátovy jablka, které přivezl domácí jako poděkování, z toho sladkého, trochu přezrálého aroma se jí tlačily slzy.

Na koleji zjistila, že její spolubydlící jsou studentky z NDR Viola, Magda, Marion. Němčina jí večer tříštila hlavu, chodila na dvorek dýchat vzduch. Němky tam kouřily, sháněly cigarety, vždy vrátily koruny, češky žasly. Ony žasly nad maminčinými zavařeninami, hlavně rajčaty s bramborami. Došly-li jí zásoby, tahaly salámy, které doma ve snu neměly. Rok skončil, v květnu odjely zpět, u popelnice zůstaly hromady zimních bot, co nakupovaly kvůli české zimě. Německá bota! Naše si je tajně braly

***

Miladko, nakrájej zelí, já zatím vyryju mrkev. Vývar už bublá.

Okna malé kuchyně zrosila dlouhá vaření polévky. Obří hlávka zelí se rozvíjela do krajky světle zelených listů. Milada jeden snědla. Chuť země je vždy nejlepší. Sekala, veselé bubnování nože, vůně sladkého zelí. Otevřela okno, vtrhl nádech spadaného listí, kouře, jablek. Táta pracoval na zahradě s lopatou; Milada věděla, že ho bolí záda. Upustila nůž, vyběhla, objala ho zezadu. Mlčky ji objal a políbil na vršek hlavy.

Blanka dorazila večer sama, mamince bolela hlava.

***

Za ní zůstal univerzita, studentská svatba, práce v novinách Aerovka, první tátův infarkt, narození dcery Barči, i rozvod. Za pět let stihla všechno. Manžel odešel za jinou, Milada žila s dvouletou Barčou v podnájmu. Táta jezdil každé dva týdny, vozil jídlo, hrál si s vnučkou.

Milado, nezlob se na mamku, že nejezdí jak já, dobře? V autobuse jí bývá splín A víš, asi má nějakého ctitele

Tati! V tom věku ctitel?

Táta se zasmál hořce. Zmlkl. Milada si najednou jasně uvědomila, jak je úplně šedivý, jak zesmutněl. Už ani nepískal.

Tati, vezmu si dovolenou od pondělka, vyrazíme na chalupu, než přijde zima, s Barčou?

***

Chalupa byla zasypaná listím, poslední teplý týden října, babí léto. Zatopili kamna, čaj s listy černého rybízu. Milada smažila bramboráky, táta hrabal listí, Barča pomáhala, pak je s smíchem rozhazovala. Olej hlasitě praskal. Ze sadu znělo tátovo pískání.

Večer pálili oheň. Ulice prázdná, chalupy tiché. Táta napichoval tlusté krajíce chleba na třešňové větvičky, pomáhal Barče držet nad plamenem. Milada nastavila zmrzlé ruce k žáru, měla v sobě zvláštní klid.

Vzpomněla na první brigádu v Karlových Varech, písničky pod kytarou, opojení z lásky bez objektu. Jen z noční nekonečnosti, z ticha krajiny, z akordů, z obličejů kolem ohně, jejich tajemství. Tam potkala budoucího muže. Týden na práci a v Aerovce ji povolali před stranický výbor, na kandidaturu do KSČ. Učila se stanovy, materiály sjezdů. Pak nečekané otázky na rozvod, kdo je vinný. Milada blekotala, málem brečela. Pak se jí zastal kolega, vstal:

To je schůze buranů, ne komunistů!

Po letech bude vzpomínat divně

Když už byla tma, oheň uhasili. U branky zastavilo auto. Ozvaly se dveře. Mamka! Krásná v zářivém kabátku přivezena kolegou z práce. Barča k babičce letěla, táta se zamračil, nesměle mamku políbil.

Kdo je ten kolega?

Zdeňku, to je fuk, jen mě zavezl, neznáš ho

Při večeři se nepovedla atmosféra; Barča začala trucovat. Mamka se ptala na práci, myslela si něco svého. Táta mlčel a díval se na mamku, rameny se skláněl níž a níž. Večer byl ztracený

***

Za rok táta odešel. Velký infarkt, za dva dny, říjen, slunce. Po pohřbu si Milada vzala dovolenou, zůstala na chalupě. Barču nechala tchýni.

Vše padalo z ruky. Jablka úroda jak nikdy, rozdávala vědra sousedům, vařila povidla s mátou a skořicí, jak to měl rád. Pomáhal tátův přítel Ivan Šimůnek, spolu jezdili pro sazenice do Valtického zahradnictví.

Zůstanu tu na pár dní, Miladko, překopu zahradu, prostříhám stromy, nevadí?

Pane Šimůnku, děkuji vám

Z tátova “Miladko” byla slza. Právě tehdy ji přitížil pocit nenávratnosti, osiření, beznaděje. Do té chvíle čekala, že se táta vrátí, že to je zlý sen. První dny, brzy ráno, v rozhraní spánku a bdění, dlouho nechápala, proč je tak zle. Vteřina a pak lavina: táta není.

Pak přišlo citové dusno za to, že ho neudržela tady.

Chalupu, hlavně neprodávej, Miladko, budu jezdit a pomáhat. Pamatuješ na tu antonovku? Tu jsme kupovali spolu, byla jsi holka, Zděnda o tobě mluvil víc než o Blance. Sazenice vybíral pomalu, já spěchal

Ivan zůstal tři dny, překopal záhon, ostříhal jabloně, z hnoje postavil vepředu tři keře žlutých chryzantém.

Trochu brzy je sázet, ale podzim je mírný, přižijí! Na památku Zdeňka. Růže pak přikryjeme, to až příště.

Objali se na cestu. Začalo pršet. Milada dlouho stála u branky, sledovala odcházejícího Ivana. Ten se otočil, zamával, “běž domů”. Déšť zesílil, bubnoval neúnavně. Vítr s chechtáním zabouchl branku. Prah domu pokryl žlutými lístky chryzantém. Všechno tu je tátovo a bude navždy. Déšť, stromy, vůně, zem. On tu bude. Milada se naučí všechno. Bude sem jezdit s Barčou do prvních mrazů, autobusem za dvě hodiny. Na jaře, až roztaje sníh, možná zavede topení. Musí začít šetřit koruny. Na jaře pojede s Ivanem do Valtic pro bílý rybíz. Táta ho chtěl

***

Za půl roku, začátkem dubna, když ještě ležel poslední sníh, chalupa byla prodána. Milada se to dozvěděla náhodou po telefonu z budky, když volala domů z Valtic při cestě s bílým rybízem v igelitu, omotaným starým dětským tričkemMilada přijela naposled sama. Klíče se jí houply na dlani, zněly místo rolniček. Ve starém sudu u branky našla zbytky listí od loňska, chryzantémy byly překvapivě živé, odolné, žluté a plné, jako by se o ně někdo staral. Snad Ivan, snad vítr.

Vešla do ticha, které už nebylo domovem, jen prázdnou ozvěnou. Kamna studila, vůně jablek nepřicházela. Vše, co tu bylo židle, stolek na verandičce, mistička na angrešt, pár sklenic z maminčiny zimy stálo na svém místě a přitom cizí, opuštěné. Přesto si sedla ke stolu, položila dlaň na vybledlé dřevo a zavřela oči. Znovu uviděla tátu, jak v září píská ve vysoké trávě a hází kulaté jablko pruhovaná reneta letí vzduchem.

Venku začalo pršet, sotva slyšitelně. Otevřela okno do zahrady. Vítr roznášel šumění větví, déšť bubnoval na verandu přesně jako tehdy. Představila si Barču, jak běží napříč trávou, jak se usmívá, Ivanovo zamávání, maminčin proud vlasů ve dveřích. Kousek toho všeho, otisk v každém rohu, v každé vůni, zůstane navždy.

Až odejde, zamkne naposledy branku, cestou k autobusu bude počítat jabloně Antonovka, reneta, staré třešně. Nikdo jí nevezme vzpomínky. Z chalupy už sice zbývá jen prázdný dům, ale její podzimy zůstanou. Táta je v krajině, v dešti, v kolébání stromů, v jejích rukách. A ona i bez chalupy bude domov nosit v sobě.

Když se otočila, uviděla za plotem malou holčičku v žlutém kabátku. Barča přijela s Ivanem, dojeli právě na rozloučenou. Milada je objala, dlouze, beze slov. Všichni společně, naposledy ve Veselí jen jednou, jen na chvíli, jen tak, jak to zvládne jejich srdce.

Déšť ustal. Slunce se probilo skrz mraky a nasvítilo chryzantémy v zahradě, až zářily jako lampy lásky z minulosti.

Milada věděla, že život už jí chalupu nevezme. Stačí zavřít oči, cítit jablko v dlani, slyšet tátovo pískání a vrátí se domů kdykoli bude chtít.