Tati, vzpomínáš si na Naděždu Alexandrovnu Martinenkovou? Dneska už je pozdě, ale zítra za mnou přijeď. Seznámím tě se svým mladším bratrem a tvým synem. To je vše. Nashledanou.
Chlapec spal přímo u jejích dveří. Klára se podivila, proč dítě v tak brzkou hodinu spí v cizím vchodu? Byla učitelkou už deset let a jen tak by kolem neproběhla. Sklonila se nad ním a opatrně zatřásla jeho hubeným ramenem:
Hej, mladý muži, probuď se!
Cože? chlapec se nemotorně zvedl.
Kdo jsi? Proč tu spíš?
Nespím. Jen máte měkkou rohožku. Seděl jsem a omylem jsem usnul, odpověděl.
Klára žila v tomto domě teprve půl roku. Po rozvodu si koupila byt. Sousedů moc neznala, ale bylo jasné, že tohle dítě tu nebydlí.
Chlapci bylo možná deset, jedenáct let. Oblečen byl sice do starých, ale čistých šatů a přešlapoval, jako by měl na sobě střevíce z medového těsta.
Klára pochopila, že potřebuje na záchod:
Běž rychle. Já už tak jdu pozdě do práce, pustila ho dovnitř do bytu.
Nedůvěřivě si ji prohlédl svýma podivně světle modrýma očima.
Tak vzácná barva, napadlo Kláru. Zatímco si host, po návštěvě toalety, myl ruce, udělala mu chlebíčky se salámem.
Vezmi si, budeš mít něco do žaludku.
Děkuji! už stál ve dveřích. Zachránila jste mě. Teď můžu v klidu počkat.
A na koho čekáš? optala se.
Na babičku Antonii Petrovnu. Bydlí hned vedle vás. Znáte ji?
Antonii Petrovnu trochu znám, ale předvčírem ji vezli do nemocnice. Zrovna jsem šla z práce, když ji vynášeli na nosítkách.
Do které nemocnice? chlapec sebou trhnul úzkostí.
Včera tam byla služba dvacáté městské. Asi ji odvezli tam.
Rozumím. A jak se jmenujete vy? rozhodl se představit chlapec.
Klára Františková, vyhrkla na odchodu.
Ve škole spadla do víru školních starostí, ale myšlenky na toho modrookého kluka ji nepřestávaly pronásledovat.
“To asi promluvil můj nenaplněný mateřský pud,” pomyslela si smutně Klára. Děti neměla, proto se i rozvedla. Manžela pustila docela v klidu šel za ženou, co mu porodila dceru.
O velké přestávce zavolala do nemocnice. Babička-sousedka Antonie měla mrtvici, vyhlídky nebyly dobré přece jen 78 let.
Po práci znovu zahlédla ve vchodu téhož kluka. Seděl na parapetu a kýval nohama.
Já tu na vás čekám, zaradoval se. Babička ještě dlouho nebude doma a ke mně mě nepustili.
Klára se zeptala na jméno.
Jmenoval se Jaromír. Řekl, že je Jaromír, ne Jarek.
Umytého a nasyceného chlapce hned podrobila výslechu:
Utekl jsi z domu? Rodiče tě asi nutně hledají.
Rodiče nemám. Bydlím u tety.
Tak tedy teta blázní, starala se Klára.
Ne, řekl jsem jí, že jdu k babičce. Jenže ona neví, že babička je v nemocnici. Nechci být u ní, i když je hodná a skoro nepije. Jenomže strejda popíjí každý den a pak je zlý. Mají svých čtyři, brzy páté dítě, a do toho ještě já.
Řekli, že mě dají do dětského domova, ale tam nechci. Neruším vás moc? Maminka říkala, že jsem hyperaktivní, po tátovi, a stejně světlé oči. Maminku už dva roky nemám.
Jak se jmenovala tvoje maminka?
Naděžda Alexandrovna Martinenková. Byla laskavá a krásná. Dělala sekretářku řediteli jakési chemičky, název neznám.
A táta? zpozorněla Klára.
Táta nebyl. Nikdy nebyl, odpověděl tiše Jaromír.
Klára najednou pochopila, proč ji ten světloočky kluk tolik rozrušil. Oči! Takové viděla jen u jednoho člověka svého otce.
Její otec byl taky ředitelem fabriku.
Vzrušeně zatajila dech: Románek ředitele a sekretářky, co může být tuctovějšího? Věděl vůbec, že sekretářka mu porodila syna? A všiml si jejího zmizení z kanceláře?
A ona? Dala synovi jeho jméno, takže silně milovala
Klára byla jedináček. Jako malá snila o bratru či sestře.
Skoč prosím do obchodu pro chleba. Je to kousek, přes silnici, poslala Jaromíra.
Hned zavolala otci:
Tati, vzpomínáš na Naděždu Martinenkovou? Dnes už je pozdě, zítra přijeď. Seznámím tě se svým mladším bratrem, tvým synem. To je vše. Zbytek zítra! pronesla a zavěsila.
Prostřela jsem ti na gauči, v obýváku. Dej si sprchu a běž spát, řekla Jaromírovi, když se vrátil.
Představovala si, jak to všechno bude dál? Jedno však věděla jistě: bratra nenechá rodině příbuzných, natož v dětském domově!
Otec dorazil brzy ráno. Klára o víkendech obvykle spala dlouho, ale dnes byla vzhůru dřív. Téměř nespala.
Měla otce ráda. Byl vždy součástí jejího života, znával její starosti, na rozdíl od matky. Už od dětství byl jejím ochráncem. Podpořil ji při přihlášce na pedagogickou fakultu, zatímco matka šílela, že tam chodí jen venkovanky a smolaři.
Matka se za venkovanku nepovažovala, i když z vesnice byla. Právě otec schválil její svatbu i pomohl překonat rozvod.
Otec byl jako vždy: upravený, uhlazený, v nažehlených kalhotách, lesklých botách. Lehce draze vonící, solidní, úspěšný
Tak copak jsi to vymyslela? Bratra jsi našla. Nespal jsem, nervoval jsem se, spustil od dveří.
Potichu, tati, můj host ještě spí, vzala ho do kuchyně. Dáme snídani, máš určitě hlad?
Při snídani vylíčila vše podrobně.
Není to celé nějaké divné? podotkl otec. Ano, měl jsem sekretářku Naděždu, bystrou, krásnou. Hleděla na mě zamilovaně. Byl jsem sice už starší, ale takové záření No, podlehl jsem tomu. Víš, úplně věrní muži jsou vzácnost. Byl jsem jí okouzlen Ale opustit tvou matku to nikdy nebylo na pořadu.
Jednou se Naděžda mezi řečí zeptala, zda nechci syna. Odpověděl jsem, že už mám dceru a že syna teď už pořizovat nebudu. Brzy jí maminu onemocněla, požádala o dlouhou dovolenou na ošetřování a odjela na venkov.
Místo ní vzali dočasně starší paní. Po roce se Naděžda vrátila, vypadala svěže, zkrásněla. Zeptal jsem se, jestli se vdala, a řekla, že ano a porodila syna. Manžel je prý dobrý, bydlí v pronajatém bytě. Jméno si nechala dívčí.
Teď stejně všichni žijí “na psí knížku”. Dál jsme spolu byli už jen služebně. Ona se vdala, já měl rodinu.
Před třemi lety Naděžda onemocněla, dlouho marodila, pak náhle zemřela. Zjistil jsem to, když jsem podepisoval žádost o mimořádnou podporu. Škoda, byla tak mladá. Nevnucuj mi nikdy nějakého syna, Kláro. Přeci měla manžela, dokončil otec.
V tu chvíli se probudil host. Vlídně a slušně nakoukl do kuchyně a pozdravil. A tu otec pobledl. Když stáli vedle sebe, podobnost byla očividná.
Tak pojď, seznamme se otec napřáhl trochu rozechvělou ruku. Jaromír Mikuláš.
Jaromír Jaromírovič Martinenko, řekl chlapec a podal mu ruku.
Oba na sebe překvapeně nadzvedli obočí.
Dnes mám samé Jaromíry na návštěvě, usmála se nervózně Klára.
Jaromír mladší šel do koupelny, Jaromír starší hleděl na dceru.
Tomu nerozumím. Vypadá přesně jako já v dětství. Ona se přece provdala a dítě bylo podle všeho jeho?
Ne, nevdala se. Odjela tajně, aby mohla porodit. Zeptej se na personálním, kdy byla na mateřské. Svatbu si vymyslela, aby tě netrápilo svědomí. Opravdu tě milovala. Jaromír tvrdí, že nikdy neměl otce. Rozumíš nikdy!
Ještě jedna divná věc: Naděžda byla sama, bez sourozenců. I její matka je dávno pryč. Kde se vzaly teta a babička? zamýšlel se otec.
Jaromír, který zaslechl konec rozhovoru, zareagoval:
Mluvíte o mé mámě? Teta Věra není moje pravá teta, jsou vzdálení příbuzní. Přistěhovali se do města, když už máma ležela. A babička Tonička je matka té tety Věry. Po mamčině smrti si mě Věra vzala.
A kam bych měl jít? Museli jsme z nájmu pryč. Příbuzní mě vzali, dostávají na mě prý peníze. Strýc brblá, že málo. Ale já si vzpomněl na vás, Jaromíre Mikuláši! Vaše fotka stála mámě na zrcadle v rámečku. Teď je v albu. Myslel jsem, že jste její oblíbený herec. Ptával jsem se, kdo ten pán je. Říkala, že mi to poví, až dospěju.
Klára dala Jaromírovi snídani a poslala ho na ranní film. Kino bylo kousek od domu.
Tak co, tati, máš ještě pochyby? zeptala se Klára.
Asi ne. Ale budeme muset kvůli důkazu dělat testy. Otec je třeba doložit u soudu, odpověděl.
Následovaly scény, simulované záchvaty hypertenze a skoro infarkt Lucie Ivany, manželky Jaromíra staršího.
Rychle se však uklidnila a jela na lázně. Později Jaromíra viděla a byl jí sympatický, ale vychovávat ho doma nechtěla. Na návštěvy rád, ale bydlet ne. Prý zdraví neslouží, nervy jsou v troskách.
Pomocnice doma sice je, ale ta není vychovatelka! řekla.
Nikdo nenaléhal. Jaromír Mikuláš trávil s Jaromírem hodně času a dělal mu to radost. Každý den hledal další společné rysy: oba nesnášeli krupicovou kaši, ale milovali kočky.
Jenže Lucie měla alergii na kočky, a Jaromír mladší nikdy neměl vlastní byt, aby si mohl kotě vzít.
Oba šišlali úplně stejně, zatímco byla podoba zcela zjevná
Nakonec byly všechny formality s určením otcovství dokončeny. Trvalo to měsíce. Jaromír Mikuláš přišel za Klárou, zavolal Jaromíra a řekl:
Odteď jsi podle zákona můj syn. Tady máš nový doklad. Chápej, že jsi byl můj syn vždy, jen jsem to nevěděl. Odpusť mi, prosím!
Nemusíš mi říkat otče, pouze věz, že teď nejsi sám. Máš ochranu, máš oporu jsem tvůj táta. Máš Kláru sestru.
Já jsem to stejně hned poznal, že jsi můj otec, usmál se Jaromír. Když jsem tě poprvé uviděl.
Bože, ty děti jsou dnes snad vševědoucí, pousmál se otec a objal syna.
Klára zahlédla v otcově oku lesklé slzy, ale on se rychle ovládl. Jaromír bydlel u Kláry, k Lucii jezdil občas na návštěvu, otec přijížděl denně. A pak si Klára s Jaromírem vzali kotě
Před supermarketem rozdával dědeček zdarma koťata. Jaromír si vybral nejhubenější. Jmenoval se Mourek. Jaromír byl najednou nejšťastnějším člověkem na světě!
PS:
Jaromír Mikuláš nechal udělat bílý mramorový náhrobek Naděždě.
S Jaromírem často jezdí za ní na hřbitov a vozí jí květiny.
Jednou, když přivezli čerstvé květiny, Jaromír řekl:
Víš, tati, mamka ještě den před tím Říkala, ať moc nepláču. Prý nezmizí docela. Jen přejde jinam a odtamtud na mě dohlédne.
Prý se mi tam bude i snažit pomáhat. A já teprve teď chápu, že právě ona zařídila, abys mě našla ty, i pak táta! Vím to jistě. Věříš mi, tati?
Samozřejmě že ti věřím, odpověděl otec.
