– Tati, už k nám raději nechoď! Protože když odcházíš, maminka vždycky začne plakat. Pláče až do rána. – Já usnu, probudím se, znovu usnu a zase se probudím – a ona stále pláče. Ptám se jí: „Mami, proč brečíš? Kvůli tátovi?..“ – A ona říká, že nebrečí, že jenom smrká, protože má rýmu. Ale já už jsem přece velká a vím, že taková rýma neexistuje, aby byly slzy slyšet v hlase. Otec Olinky seděl s dcerou u stolu v kavárně a míchal kávu v maličkém bílém šálku, která už dávno vystydla. A dcera se ani nedotkla svého zmrzlinového poháru, přestože před ní stál opravdový umělecký kousek – barevné kopečky zmrzliny, přikryté lístkem máty a třešní, celé zalité čokoládou. Jakákoliv šestiletá holčička by té nádheře neodolala. Ale ne Olinka, protože už minulý pátek, zdá se, se rozhodla si s tátou promluvit vážně. Táta mlčel, dlouho mlčel, až jí nakonec řekl: – Tak co s tebou máme dělat, holčičko? Nemáme se vůbec vídat? Jak bych bez tebe žil?.. Olinka našpulila nosík, měla ho stejně krásný jako maminka – trochu jako brambůrek, pomyslela si, a potom řekla: – Ne, tati. Bez tebe bych to taky nezvládla. Uděláme to takhle: Zavolej mamince a řekni jí, že mě budeš každý pátek vyzvedávat ze školky. – Budeme spolu chodit ven, když budeš chtít kávu nebo zmrzlinu, můžeme si sednout do kavárny. A já ti všechno povyprávím o tom, jak s maminkou žijeme. Pak se znovu zamyslela a po chvilce pokračovala: – A když budeš chtít vidět maminku, tak si ji budu každý týden fotit na mobil a budu ti ukazovat fotky. Chceš? Táta se na svou moudrou dceru ani nepodíval, jen se trochu usmál a přikývl: – Dobře, tak takhle to budeme od teď dělat, holčičko… Olinka si oddychla a pustila se do zmrzliny. Ale rozhovor ještě nebyl u konce, musela říct to nejdůležitější, a proto, když jí od barevných kopečků vznikly pod nosem „kníry“, olízla si je jazykem a opět byla vážná, skoro dospělá. Skoro jako žena, která se stará o svého muže. I když ten muž už je starý – tatínek měl minulý týden narozeniny. Olinka mu k tomu namalovala v školce přáníčko s velikou číslicí „28“. Dívčina tvář byla opět vážná, zamračila obočí a řekla: – Mám pocit, že by ses měl znovu oženit… A velkoryse zalhala: – Ty přece… nejsi ještě tak starý… Táta ocenil její „gesto dobré vůle“ a usmál se: – Cože – „ne až tak“? Olinka pokračovala s nadšením: – Ne až tak! Vždyť strejda Jirka, co za mamkou už dvakrát přišel, je dokonce trošku plešatý. Tady… A Olinka si rukou pohladila vršek hlavy. Najednou jí došlo, že právě prozradila mamčinou tajnost. Přitiskla obě dlaně na rty a vytřeštila oči – výraz znamenající úlek a rozpačitost. – Strejda Jirka? A kdo je to za „strejdu Jirku“, který k vám chodí? Ten, co je mamčin šéf?.. – skoro nahlas, skoro pro celou kavárnu, řekl táta. – Nevím, tati… – Olinka byla zmatená z jeho prudké reakce. – Možná je šéf. Chodí k nám, nosí mi bonbóny. A nám všem dort. – A ještě, – Olinka váhá, zda se podělit o tak důvěrné informace s tátou, zvlášť když je tak „neadekvátní“, – mamince květiny. Táta dlouho pozoroval spojené prsty na stole. Olinka už věděla, že právě teď, v tuhle chvíli, táta dělá velmi důležité rozhodnutí. Proto mladá žena vyčkávala – neuspěchala ho, už tušila, že všichni muži jsou trochu natvrdlí, a je potřeba je k správným rozhodnutím postrčit. A kdo by to měl dělat, když ne žena – obzvlášť ta nejdražší v jeho životě. Táta mlčel, mlčel a nakonec se odhodlal. Hlasitě si povzdechl, zvedl hlavu a řekl… Kdyby byla Olinka starší, věděla by, že to řekl takovým tónem, jakým Othello kladl tragickou otázku Desdemoně. Ale zatím nezná Othella, ani Desdemonu, ani jiné velké milence. Jen sbírá zkušenosti mezi lidmi, pozoruje, jak se radují i trápí někdy kvůli malichernostem. Táta řekl: – Pojď, holčičko. Už je pozdě, odvedu tě domů. A zároveň si promluvím s maminkou. O čem hodlal táta s maminkou mluvit, Olinka se nezeptala, ale pochopila, že to je důležité – rychle začala dojídávat zmrzlinu. Pak jí došlo, že to, k čemu se právě teď táta odhodlal, je mnohem důležitější než ta nejchutnější zmrzlina, a téměř rázně hodila lžičku na stůl, seskočila ze židle, otřela si rty hřbetem ruky, šmrkla nosem a přímo se podívala na tátu: – Jsem připravená. Pojďme… Domů nešli, skoro běželi. Spíš běžel táta. Olinku držel za ruku, a ona téměř „vlála“ jako vlajka. Když vpadli do vchodu, dveře výtahu se právě pomalu zavřely, odvážely souseda do vyšších pater. Táta se rozpačitě zadíval na Olinku. Ta vzhlédla k němu a zeptala se: – No? Na co čekáme? Vždyť máme jenom sedmé patro… Táta ji vzal do náruče a hnal se po schodech nahoru. Když maminka konečně otevřela dveře na tátovy nervózní zvonky, táta hned začal od toho hlavního: – Nemůžeš to udělat! Jakýpak Jirka? Vždyť tě miluju. A máme přece Olinku… Pak, aniž Olinku pustil z objetí, objal i maminku. Olinka objala oba kolem krku a zavřela oči. Protože dospělí se líbali… Tak to v životě bývá, že dva nedokonalé dospělé dokáže dát dohromady malá holka, která je má ráda oba, a oni ji – i sebe navzájem, jen se utápí ve své pýše a uraženosti… Napište do komentářů, co si o tom myslíte. Dejte like!