— Tati, seznam se, tohle je moje budoucí manželka a tvoje snacha, Varvara! — zářil štěstím Boris. — Kdože?! — s údivem se zeptal profesor, doktor věd Roman Filimonovič. — Jestli je tohle vtip, tak moc vtipný není! Muž s odporem pozoroval nehty na hrubých prstech „snachy“. Měl pocit, že ta dívka nezná vodu ani mýdlo. Jak jinak vysvětlit zažranou špínu pod nehty? „Bože můj! Jaké štěstí, že moje Laruška se nedožila takové ostudy! Vždyť jsme se snažili vštípit tomu flákači ty nejlepší způsoby,“ proběhlo mu hlavou. — Není to vtip! — prohlásil Boris výzvou. — Varvara zůstane u nás, a za tři měsíce se vezmeme. Jestli nechceš být u svatby svého syna, obejdu se bez tebe! — Dobrý den! — usmála se Varvara a sebevědomě zamířila do kuchyně. — Tady jsou koláče, malinová marmeláda, sušené houby… — vyjmenovávala tašku plnou domácího jídla. Roman Filimonovič se chytil za srdce, když viděl, jak Varvara zničila sněhobílý, ručně vyšívaný ubrus rozteklou marmeládou. — Borisi! Vzpamatuj se! Jestli to děláš naschvál, tak tohle je už moc! Z jaké vesnice jsi tu buranku dotáhl? Nedovolím jí žít v mém domě! — zoufale křičel profesor. — Miluju Varvaru. A moje žena má právo žít v mém bytě! — posměšně se zasmál Boris. Roman Filimonovič pochopil, že si z něj syn dělá legraci. Více se nehádal a odešel do svého pokoje. V poslední době se vztahy se synem hodně změnily. Po smrti matky byl Boris nezvladatelný. Přestal chodit na univerzitu, urážel otce a vedl rozhazovačný život. Roman Filimonovič doufal, že se Boris uklidní. Bude zase jako dřív — rozumný a vlídný. Ale každým dnem se vzdaloval. A dnes dotáhl domů tu venkovanku, dobře věděl, že otec jeho volbu nikdy neschválí… Brzy Boris a Varvara měli svatbu. Roman Filimonovič odmítl přijít, nechtěl přijmout nežádoucí snachu. Byl rozzlobený, že místo Larušky, skvělé hospodyně, matky a manželky, nastoupila ta nevzdělaná dívka, která nebyla schopná ani souvislé věty. Varvara jako by si špatného přístupu nevšímala a snažila se otci manžela vyhovět, ale jen zhoršovala vše. Muž v ní neviděl jediné dobré vlastnosti, jen nevědomost a špatné způsoby… Boris, znuděný rolí vzorného manžela, začal opět pít a chodit po hospodách. Otec často slyšel hádky mladých a radoval se, doufal, že Varvara dům opustí navždy. — Romane Filimonoviči! — vběhla snacha jednou uplakaná. — Boris chce rozvod, vyhazuje mě na ulici, a já čekám dítě! — Na ulici? Vždyť nejsi bezdomovkyně… Vrať se tam, odkud jsi přijela. To, že čekáš dítě, ti nedává právo žít tady po rozvodu. Promiň, ale nebudu se do vašich vztahů plést — pronesl muž, v duchu rád, že se konečně zbaví dotěrné snachy. Varvara zoufale plakala a šla si balit věci. Nechápala, proč ji od prvního okamžiku tchán nenáviděl, proč ji Boris zahodil jako štěně. No a co, že je z vesnice? Má přece taky duši a city… *** Uběhlo osm let… Roman Filimonovič bydlel v domově důchodců. Starý muž byl v posledních letech stále slabší a syn Boris to rychle využil, aby ho zbavil starostí. Stařík se smířil s osudem. Za svůj dlouhý život dokázal u tisíců lidí vzbudit lásku, úctu i starostlivost. Do dneška mu chodí děkovné dopisy od bývalých studentů… Ale vlastního syna vychovat v člověka nedokázal… — Romane, máš tu návštěvu, — řekl spolubydlící, když se vrátil z vycházky. — Kdo? Boris? — vyhrklo z dědy, i když tušil, že to není možné. Syn by za ním nikdy nepřijel, příliš ho nenáviděl… — Nevím, sestřička mě zavolala, ať tě přivedu dolů. Co se tu tak loudáš? Běž už! — usmál se soused. Roman vzal hůl a pomalu vyšel z malé, dusné komůrky. Ze schodů už z dálky poznal ji, přestože uplynulo tolik let. — Dobrý den, Varvaro! — pronesl tiše, se sklopenou hlavou. Snad cítil stále vinu, že se tehdy, před osmi lety, za tu upřímnou venkovskou dívku nepostavil… — Romane Filimonoviči?! — překvapeně zvolala žena s růžovými tvářemi. — Vy jste se tolik změnil… Jste nemocný? — Trochu… — smutně se usmál. — Jak jsi mě našla? — Boris pověděl. Vy přece nechcete být v kontaktu se synem. Ale kluk pořád prosí, jednou k tátovi, jednou k dědovi… Vanya za nic nemůže, když ho neuznáváte. Chybí mu rodina. Jsme sami… — řekla žena rozechvělým hlasem. — Promiňte, že jsem vás obtěžovala. — Počkej! — zastavil ji. — Jaký je teď Vanylka? Pamatuju si poslední fotku, tam mu byly tři roky. — Je u vchodu. Mám ho zavolat? — váhavě se zeptala Varvara. — Samozřejmě, dcerko, zavolej ho! — potěšil se Roman Filimonovič. Do haly vstoupil malý zrzavý kluk, přesná kopie Borise. Vanylka nesměle přišel k dědovi, kterého nikdy neviděl. — Dobrý den, dědo! To je neuvěřitelné, jak jsem vyrostl… — děda se rozplakal a objal vnuka. Dlouho si povídali a procházeli se podzimním parkem u domova seniorů. Varvara vyprávěla o těžkém životě, o tom, jak jí brzy zemřela matka a ona musela sama vychovávat syna i starat se o hospodářství. — Promiň, Varvarko! Moc jsem ti ublížil. Myslel jsem si, že jsem vždy chytrý a vzdělaný člověk, ale až teď jsem pochopil, že cenit lidi máme ne pro rozum a vychování, ale pro upřímnost a laskavé srdce, — pronesl stařec. — Romane Filimonoviči! Máme pro vás návrh, — usmála se Varvara nervózně. — Pojďte k nám! Jste sám, my taky… Moc bychom si přáli, aby nám byl nablízku někdo blízký. — Dědo, pojďte! Budeme spolu chodit na ryby, do lesa na houby… U nás na vesnici je nádherně, místa máme dost! — prosil Vanylka a držel dědečka za ruku. — Jdu s vámi! — rozesmál se Roman Filimonovič. — Mnohé jsem zmeškal, co jsem měl syna naučit, snad to vynahradím Vanylce. Navíc — na vesnici jsem nikdy nežil. Těším se! — Určitě se vám bude líbit! — zasmál se Vanylka.

Tati, seznamte se, tohle je moje budoucí manželka, tvoje snacha, Libuše! zářil štěstím Boris.
Kdo?! užasl profesor, doktor věd Roman Frydrych. Jestli je tohle vtip, není moc povedený!
Muž si s odporem prohlížel nehty na hrubých prstech snaše. Měl pocit, že tahle dívka netuší, co je to voda a mýdlo. Jinak si neuměl vysvětlit zašlou špínu pod jejími nehty.
Proboha! Jaké štěstí, že moje drahá Miluška toho nedožila. Tak jsme se snažili tomu klukovi vštěpit ty nejlepší způsoby. mihlo se mu hlavou.
To není žádná legrace! řekl Boris výhrůžně. Libuše u nás zůstane a za tři měsíce máme svatbu. Pokud nechceš být u mého ženění, tak to zvládnu i bez tebe!
Dobrý den! usmála se Libuše a jako doma zamířila do kuchyně. Tady mám koláče, malinovou marmeládu, sušené houby, vyjmenovávala věci, které vyndávala z ošoupané tašky.
Roman Frydrych se chytil za srdce, když viděl, jak Libuše umazala bílý vyšívaný ubrus rozteklou marmeládou.
Boris! Prober se! Jestli tohle děláš schválně, aby ses mi pomstil, tak je to kruté. Odkud jsi tu nevychovanou venkovanku přitáhl? Nedovolím, aby tady žila! zoufale křičel profesor.
Já Libušku miluju. A moje žena má právo žít v mém bytě! posměšně se usmíval Boris.
Roman Frydrych pochopil, že si z něho syn jen utahuje. Nechtěl se dál hádat, odešel mlčky do svého pokoje.
V poslední době se vztahy se synem hodně změnily. Po smrti matky se Boris vymkl kontrole. Zanechal studia na univerzitě, byl drzý na otce a vedl bezstarostný, bujarý život.
Roman Frydrych doufal, že se syn změní, že bude opět rozumný a laskavý. Ale každý den se Boris vzdaloval víc a víc. A dnes přivedl domů tuhle venkovanku, protože věděl, že otec nikdy neschválí jeho volbu.
Za pár týdnů se Boris s Libuší vzali. Roman Frydrych odmítl jít na svatbu, nechtěl přijmout neoblíbenou snachu. Rozčilovalo ho, že místo Milušky, skvělé hospodyně, manželky a matky, zaujala tahle nevzdělaná dívka, která se neuměla ani pořádně vyjádřit.
Libuše, jako by si nevšímala špatného vztahu tchána k sobě, se mu snažila ve všem zavděčit, jenže tím to spíš zhoršovala. Muž na ní neviděl jedinou dobrou vlastnost, protože byla nevzdělaná a nevychovaná.
Boris, když si užil roli vzorného manžela, zase začal pít a chodit do hospod. Otec často slyšel jejich hádky a v duchu se radoval, doufaje, že Libuše už brzy z jejich domu odejde.
Pane Frydrychu! vtrhla jednou snacha do pokoje v slzách. Boris chce rozvod, navíc mě vyhazuje na ulici, a já čekám dítě!
Ale proč na ulici? Vždyť nejsi bezdomovkyně Jeď zpátky tam, odkud jsi přišla. To, že jsi těhotná, ti nedává právo tu zůstat po rozvodu. Promiň, ale nebudu se míchat do vašich vztahů, řekl muž, v duchu se radoval, že se konečně zbaví dotěrné snachy.
Libuše se rozplakala a začala si balit věci. Nechápala, proč ji tchán nenávidí od prvního dne, proč si s ní Boris pohrál jako s pejskem, a pak ji vyhodil. Co na tom, že je z vesnice? Vždyť má také duši a city.
***
Uplynulo osm let Roman Frydrych nyní žije v domově pro seniory v Praze. Poslední roky ho stáří značně změnilo. Boris toho hned využil a rychle otce umístil do zařízení, aby neměl žádnou starost.
Stařík se smířil s osudem. Věděl, že do jiného domova už nemůže. Za celý život naučil tisíce lidí lásce, respektu a péči. Občas mu dodnes chodí děkovné dopisy od bývalých studentů Jen z vlastního syna se mu vychovat slušného člověka nepovedlo
Romane, máš návštěvu, řekl spolubydlící, když se vrátil z procházky.
Kdo? Boris? vyhrkl stařec, i když tušil, že to nemůže být pravda. Syn už dávno nechce otce vidět.
Nevím. Sestřička mi řekla, ať tě zavolám. Tak na co čekáš? Běž rychle! popohnal ho soused.
Roman si vzal hůl a pomalu vyšel z malého dusného pokoje. Když scházel schody, zahlédl ji a hned poznal, i když uplynulo tolik času od posledního setkání.
Dobrý den, Libuše! řekl tiše, sklopenou hlavou. Asi pořád cítil vinu vůči té upřímné, prosté dívce, které kdysi odmítl pomoct
Pane Frydrychu?! podivila se žena s růžovými tvářemi. Tak jste se změnili Jste nemocný?
Trochu smutně se usmál. Ty se tu bereš odkud? Jak víš, kde jsem?
Boris mi to řekl. Znáte ho, nechce mít nic společného se synem. Ale chlapec by pořád chtěl chodit za tátou i dědou Ivan přece nemůže za to, že jste ho nikdy neuznal. Dítěti chybí rodina. Jsme tu sami, řekla žena chvějícím se hlasem. Omlouvám se, asi to nemělo cenu.
Počkej! poprosil starý muž. Kolik je Ivanovi? Pamatuji si poslední fotku, měl tři roky.
Je tady u vstupu. Mám ho pozvat? váhavě se ptala Libuše.
Jistě, děvče, zavolej ho! zaradoval se Roman Frydrych.
Do haly vstoupil zrzavý chlapec, přesná malá kopie Borise. Ivan nesměle přistoupil k dědovi, kterého nikdy neviděl.
Ahoj, chlapče! Už jsi pěkně vyrostl, rozplakal se stařec, když objímal vnuka.
Dlouho si povídali a procházeli podzimními alejemi parku u domova seniorů. Libuše vyprávěla o těžkém životě, jak jí brzy zemřela matka a musela sama vychovat syna i starat se o domácnost.
Promiň, Libuško! Moc jsem ti ublížil. Myslel jsem si, jak jsem chytřejší a vzdělaný, ale teprve teď jsem pochopil, že na lidech záleží hlavně upřímnost a srdce, řekl stařík.
Pane Frydrychu! Máme pro vás návrh, usmála se Libuše, nervózní a trochu koktala. Pojďte k nám! Jste sám a my s Ivanem taky Moc bychom rádi, aby vedle nás byl někdo blízký.
Dědo, pojď! Budeme spolu chodit na ryby, do lesa na houby U nás na vesnici je opravdu krásně, a místa máme dost! prosil Ivan, pevně držel dědečka za ruku.
Dobře, pojedu! usmál se Roman Frydrych. Dost jsem zanedbal ve výchově syna, snad budu lepším dědem pro tebe. Navíc jsem nikdy nebyl na vesnici. Třeba se mi tam zalíbí!
Určitě! rozesmál se Ivan.