Tati, prosím, neodvážej ji! vzlykla mladší dcera, sedmiletá Věruška, s nosem zarudlým od slz. Nelze přece dát Mařku pryč, je přece naše!
Tvoje Mařka, pronesl jsem a prudce stočil volant, dělá loužičky všude. V předsíni, u kamen, a včera mi nechala hromádku v botách. Na místo, kam má, chodit nechce. Řekni, co s ní mám dělat?
Ale tati…
Dost! Už toho nech, skočil jsem jí do řeči.
Nastartoval jsem naši starou bílou Škodu, která byla už pěkně zrezlá a odřená na blatnících. Vzadu, v těsné kartonové krabici, tiše naříkala Mařka.
Tati, neodvážej! brečela Věruška, křečovitě svírala plaňku v plotě a dívala se za autem, jak mizí za zatáčkou.
Podzim byl sychravý a studený, těžká šedá oblaka visela nízko nad vesnicí u Loun. Vítr cuchal holčičí copánky a chytal okraj květované zástěrky.
Věruško, domů! Nachladíš se! zavolala z okna manželka, Alena. Proč tam tak stojíš jako přimražená?
Věruška se ani nehnula. Po tvářích jí tekly horké, slané slzy.
Mařka… jejich Mařka… Rezavá, s bílýma packama a huňatou hrudí. Večer přede na klíně, kroutí se u kamen v klubíčku. Teď je pryč…
V chalupě to vonělo dušeným zelím a kynutým těstem Alena právě tvarovala buchty. Starší děti třináctiletý Ondra, jedenáctiletá Jarka a devítiletý Pavel seděly nad sešity.
Spíš to ale jen předstíraly. Ondra zachmuřeně škrábal perem do sešitu, ani nepozoroval, co píše. Jarka byla za učebnicí, ale její uplakané oči prozrazovaly smutek. Pavel, obvykle nejhlasitější, mlčky hryzal tužku.
Tak je to vždycky, pronesl Ondra a hodil propiskou. Otec rozhodne, a nikdo nic neřekne!
Buď ticho! napomenula ho Alena, která hnětla těsto s pořádnou dávkou energie. Táta ví, co dělá. Kočky máme tři. Micka s Mourem chodí na bedýnku, jak mají. Ale tahle vaše Mařka…
Jenže je malá, šlo to ji naučit! namítla uplakaně Jarka.
Naučit? usmála se Alena. A kdo by to dělal? Já? Já mám práce nad hlavu: krávy, prasata, pole, vás pět A do toho kočka s manýry kněžny.
My bychom ji naučily samy! protestovala Jarka.
Už je pozdě, odpověděla rázně Alena.
Věruška se pomalu došourala domů, sedla si k oknu. Zírala do deště. Vesnice byla šedá domy, pole plná černých zbytků rostlin.
Mami… myslíš, že se vrátí domů? zašeptala dívka.
Alena si povzdechla:
Nevím, holčičko. Nevím…
…
Za půl hodiny jsem se vrátil. Svlekl jsem mokrou bundu, pověsil ji a zamířil do kuchyně. Dětem jsem se ani nepodíval do očí.
Tak co? zeptala se žena.
Odvezl jsem ji. Do sousední vesnice, nechal u Novotných. Řekli, že se o ni postarají.
A jak daleko je ta vesnice? zeptal se Pavel.
Pět kilometrů, možná víc, zamručel jsem.
Už se nevrátí, šeptla Jarka.
To ani nemusí, zabručel jsem. Hotovo. Konec řečí. Dej mi čaj, jsem promrzlý až na kost.
Alena přede mě postavila sklenici čaje a na talíř podlila kolínka s omáčkou. Jedl jsem mlčky, vtahoval těstoviny s takovou únavu, až mě to překvapilo. Děti seděly u stolu, ale nikdo se jídla nedotkl jen se na talíře dívaly, jako by na nich ležela nějaká tíha.
Když dům večer utichl a děti šly spát, Věruška se dlouho převalovala. Ležela vedle Jarky na široké posteli, poslouchala déšť, vrzání trámů i vzdálené štěkání psa.
Jarko, spíš? zašeptala.
Ne, ozval se tichý hlas.
Mařka se určitě vrátí. Jsem si jistá. Najde cestu domů.
Nesmysl. Jak by našla cestu? Táta ji odvezl strašně daleko pět kilometrů! Pro kotě je to skoro jiný svět.
Ale ona je šikovná. Najde nás!
Jarka mlčela, otočila se zády. Věruška dlouho mhouřila oči do tmy, tichounce špitala modlitbu, kterou ji naučila babička: Pane Bože, ochraňuj Mařku. Dej, ať najde cestu domů. Prosím…
…
Mezitím seděla Mařka pod kamny u Novotných v sousední vesnici. Stará paní byla hodná: dala misku mléka, kousek masa, i pohladila. Ale kočka byla smutná, netřela se o ruce. Byla cizí u cizích lidí, schoulená do klubíčka.
Kde je domov? Kde jsou děti Věruška, Jarka, Pavel a Ondra? Kde je Alena, která jí sem tam ze stolu podstrčila kousek špeku? Kde pach domácí chýše kamna, seno, mléko?
Tady všechno vonělo jinak. Hlasy byly cizí. V domě bydlel obrovský mourovatý kocour, ten na Mařku zasyčel, když se přiblížila k misce.
Čekala. Do rána. Když paní otevřela dveře, aby pustila slepice, Mařka vystřelila ven.
Jeje! Kam to pelášíš? zvolala Novotná.
Ale Mařka už běžela. Přes zahradu, kolem plotu, až na cestu. Nezastavila se, dokud nebyla za vsí, v mokrém poli.
Déšť neustával. Byl studený, pronikal až na kůži. Zrzavý kožíšek Mařce úplně zmoknul, tlapky klouzaly po zemi, drápky se bořily do bláta.
Nevěděla, kudy jít. Ale něco vnitřně v ní planulo, vzdorovitá paměť. Starý instinkt jí napovídal tudy, dál, nevzdávej to.
Den přečkala schoulená pod starou kupkou sena. Chvěla se zimou. Břicho jí stahoval hlad. Pokusila se chytit myš ta jí proklouzla do dírky. Napila se vody z louže byla hořká a zemitá.
Druhý den došla na cestu. Rozbitý asfalt, výmoly, občas auto, které ji ohodilo blátem. Mařka pajdala, občas klopýtla, ale zvedla se a pokračovala.
V noci našla opuštěnou kůlnu. Uvnitř trouchnivělo dřevo, vonělo to myšinou. Jednu myš ulovila, snědla ji celou. Na chvíli se ulevilo.
Třetí den začal padat sníh. První letošní. Byl mokrý, lepil se jí na záda. Rezavá kočka nechávala tmavé stopy na bílém prachu. Tlapičky ji pálily, měla je sedřené do krve. Nevzdávala se.
Protože tam vpředu byla chalupa. Tam byly děti. Teplý kout. A Alena, která sice nadává, ale tajně ji pohladí.
Čtvrtý den zahlédla známý březový hájek. Srdce se jí rozbušilo. Zrychlila, skoro běžela. Ano! To je ten hájek, kde v létě děti sbíraly houby, kde si Věruška pletla věneček z kopretin.
Pátý den narazila na říčku. Úzkou, ale ledovou. Přešla, promokla úplně. Třásla se chladem.
Šestý den přišel kašel. Z nosu jí teklo, sípala, dýchala krátce. Ale šla dál.
A pak sedmý den, brzy ráno. Mařka, celá od bláta, slepá od sněhu a špíny, dorazila k brance. Sedla si, zamňoukala tiše, chraplavě. Nikdo ji neslyšel. Zakňučela hlasitěji.
Dveře se otevřely. Na zápraží vyběhla Věruška bosá, v noční košili.
Mááářko! vykřikla, vletěla k brance, vysvobodila Mařku a sevřela ji v náruči. Mami! Tati! Všichni sem! Ona přišla! Sama přišla domů!
Na zápraží vybíhali postupně ostatní Jarka, Pavel, Ondra. Alena, utírající si ruce do zástěry, přiběhla blíž a naklonila se.
Proboha, je celá vyhublá Má nudli u nosu Je marod, zašeptala.
Mami, musíme ji vyléčit! prosila Jarka.
Léčit? Alena zakroutila hlavou. Kdo kdy volal kvůli kočkám doktora? Veterinář je pro krávy a prasata, kočky se starají samy.
Ale mami!
Dobře, už mlčte, kývla rukou. Zahřejte jí mléko. Najděte hadru, otřít ji musíme. A pak uvidíme…
Na prahu se objevil i já. Pozorně jsem se zadíval na zrzavou kočku v dceřině náručí.
Tak našlas cestu zabručel jsem.
Tati, sama šla pět, možná šest kilometrů! Umíš si to představit? zvolal Ondra.
Nic jsem neřekl jen jsem se otočil k domu.
…
Mařku donesli dovnitř k teplu, dali ji ke kamnům. Věruška nalila čerstvé teplé mléko. Kočka pila hladově, až jí stříkalo na fousky. Jarka ji opatrně otřela hadříkem, aby ji nic nebolelo.
Má packy do krve šeptla Jarka. Mami, koukni…
Alena přisedla, pečlivě ji prohlížela.
Chudinko, tys to schytala Tak. Pavle, pohni se pro dezinfekci. Jarko, najdi obvaz. Ošetříme jí rány.
A nudle? starala se Věruška.
To zvládneme heřmánkem. Zeptám se paní Duškové, ta ví, co a jak. Musí být v teple a pořádně najezená. Snad to zmákne.
Děti ji začaly obskakovat jako mimino. Věruška ji hladila a špitala jí do ouška, Jarka jí vařila slabý slepičí vývar, Pavel přinesl starou deku a rozprostřel ji ke kamnům. Ondra se s čelem zamračeným pustil do dřeva a hřebíků.
Co tam vyrábíš? zeptala se sestra.
Záchůdek. Aby už chodila, jak má. Naučíme ji to.
Ty si myslíš, že to půjde?
Půjde. Musíme ji to naučit.
Mařka byla nemocná ještě týden. Kýchala, smrkala, oči jí slzely. Ale děti to nevzdaly: dávaly jí heřmánkový výluh, zahřívaly ji, balily do hadříku.
Pomalu začala ožívat. Rýma přešla, oči se rozjasnila, srst opět zhoustla a rezla.
Teď začalo trénování: Ondra zhotovil záchůdek ze staré krabice, nasypal písek. Kdykoliv začala Mařka hledat místo, přenesli ji tam.
Tady, Mařko, sem, šeptala trpělivě Věruška.
Mařka naříkala a pokoušela se utéct. Děti však byly vytrvalé. A jednoho dne přišel zázrak šla sama na bedýnku a udělala vše, jak má.
Povedlo se! vypískla Věruška. Mami, tati! Šla tam sama!
Alena se poprvé za dlouhou dobu usmála.
No vidíš Ono to tedy šlo. Kdo by to řekl.
Já zvedl pohled od novin a podíval jsem se na Mařku, jak sedí u bedýnky a důležitě si olizuje packu.
Ty jsi ale zarputilá. Máš povahu jak hřebík silnou… Kolik jsi to asi nachodila kilometrů…
Tati, neodvezeš ji už nikdy, že ne? zeptala se tiše Věruška.
Chvíli jsem mlčel a pak řekl:
Ne. Když se uměla sama vrátit… patří sem. K nám.
Věruška mě objala, pevně a dlouho.
Děkuju, tati, děkuju!
No jo, zamručel jsem, ale už jsem nebyl naštvaný.
…
Mařka pak žila u nás ještě dlouhé roky. Nikdy už neudělala loužičku vedle, poctivě používala bedýnku. Večer předehla u kamen, chytala myši stejně jako Micka a Mour. Děti ji milovaly.
Někdy jsem na ni pohlédl, zakroutil hlavou.
Ona má ducha, říkal jsem. Zná svůj domov. Žádná vzdálenost ji nezastaví.
Děti souhlasily. Protože to byla pravda: Mařka věděla, kam patří. A domů dorazila, navzdory dešti, zimě, hladu i bolesti. Protože doma někdo čekal.
A kde čekají, tam je domov. A život pokračuje dál.
Zapsal: Josef Novák.
Dnes vím, že zvíře nepatří vyhánět, když o něj někdo stojí i když je to někdy s ním těžké. Domov je tam, kde mají místo pro srdce, ne pro dokonalost.
