Anna became an orphan when she was čtyři roky stará. Nemohla si už vybavit, jak maminku srazil sousedův automobil paradoxně, ten stejný soused, co tvrdil, že je na benzín šetrný. Tatínek položil život za svou dceru, tvrdil. Kvůli svému vymůže-nedáš životu zestárl rychle a přežil vždy jen tak tak. Anna svého otce nikdy nenavštěvovala. Po svatbě si žila po svém, občas zavolala. Její manžel František byl zásadně proti tomu, aby Anna utrácela koruny na neužitečného starého pána.
Annin tatínek doufal, že mu dcera jednou v stáří pomůže, tak jak se to v Česku sluší. Soused mu ovšem suše poradil: “Pane Novák, na to je přece soud, požádejte o alimenty!” Tatínek se nakonec vydal na okresní soud. Tam ho dcera potkala s usedavým pláčem.
Tati! Ty ses mnou tak unavil čekáním, že jsi mě dotáhl až před soud? ptala se Anna.
Anno, už dva dny nemám ani na housku. Doufal jsem, že splníš své sliby. Možná jsem tě vychoval nějak špatně…
Však víš, že mám zaměstnání! František ti přece kupoval jídlo a posílal peníze, bránila Anna otci.
V tom do hovoru skočil František: Přestaňte se vydírat. Posílám peníze každý měsíc. Nemáte je utrácet za zábavu.
Anna se dala do slz a odvrátila zrak.
Tati, mám ti něco zásadního říct. Anna se otočila.
Tenkrát, když tvoje maminka ještě žila, přišel jsem z práce a ona seděla v kuchyni, tak zamyšlená, jak když člověk přemýšlí, jestli má nakoupit v Lidlu, nebo zajít do Penny. Vedle ní balíček byl v něm malý holčičí uzlík. Maminka tě našla v krabici u kontejnerů na Hlavním nádraží. Rozhodli jsme se tě vychovat jako vlastní. Anno, vždycky jsem tě měl moc rád. Odpusť mi! Tatínek žalobu stáhl.
V průběhu rozhovoru vyšlo najevo, že František nikdy Annina otce nenavštívil; koruny mířily na ženy, hospodu a automaty, nikoli na housky. Anna byla v šoku, že takové roky promarnila po boku neužitečného chlapíka. Anna se proto nastěhovala zpátky k tatínkovi. Teď jsou oba šťastní, s čerstvým chlebem, a kdo ví možná s novou krabicí na Hlavním nádraží!
