Ve zvláštním a mlžném snu, ztrácí se můj otec do dálky mezi věžemi Prahy, namísto toho, aby seděl s námi doma. Odejít za ženou, která nosila v šatech vůni povodí Vltavy, nechal mě, maminku a moji malou sestřičku Marianku samotné v bytě, kde pod oknem v truhlíku kvete muškát. Marianka, která se v tom snu objevuje jen jako drobná holčička s kosou z ječmene a neklidným kašlem, potřebovala každé ráno náruč laskavosti, hory léků a déšť peněz, které maminka počítala v korunách mezi hrnečky.
Nerozuměla jsem všem těm divným slovům lékařů, jen jsem viděla, jak se maminka mění v řeku bez vody a babička Růžena do nekonečna vaří ovocné čaje. Táta, který kdysi voněl po žitném chlebu a uměl mě houpat na kolenou, se hádal s maminkou pod starou lípou mezi domy, pak se vypařil a ostal ve mně smutek, jako když stránka v knize chybí.
Pamatuju si se současnou ostrostí, ale i rozmlžením snu, den, kdy maminka zjistila, že se táta odstěhoval do Brna. Byla to nejtemnější středa v mém snu i v bdění, pokoj plný stínů a kocour Matýsek sedící v okně. Táta už si stavěl život někde jinde, kde trubky topení šumí jiným způsobem a stoly voní po jiných koláčích. Zapomněl na nás, i když ho babička z otcovy strany, stará paní Libuše, prosila, aby se vrátil. Zdál se kamenný, pohybovalo s ním jen slunce v pruhu světla mezi domy.
Rok v mém snu přeletěl jako vyplašení vrabci, a pak Marianka jako by v tichu opustila byt i čaj pod polštářem, zanechala za sebou jen paprsek světla u dveří. Já a maminka a babičky jsme zůstaly sedět s rozbitým dechem, jako když praskne sklenička na svatbě. Táta se nezjevil, ani když Marianka naposledy zamrkala v našem světě, ani pohled zpět, ani kapka slz.
Maminka se topila ve smutku, ale babička Růžena mě kolíbala u kamen, zpívala dávné ukolébavky v češtině, která zněla jako šepot lesa, a byla mi vším: druhou i třetí mámou zároveň. Dlouhé sny plné smutku se proměnily ve snové pruhy naděje, když si maminka znovu všimla, že tu jsem, a se slzami v očích mi slíbila: Nikdy tě neopustím, Adélko. Její slovo bylo pevné jako starý most přes Sázavu.
Obě ženy mi poskytly bezpečí, přetvářely noc v den, kupovaly mi květovanou sukni na ples do místního kulturního domu, abych byla tou nejkrásnější v celém sále pod lustrem ze sklíček. Roky plynuly jako sny, v nichž otec vůbec neexistoval. Když se jednou po letech objevil, bylo to na pohřbu babičky Libuše, sám, v šedivém kabátě, pobledlý, a v očích měl touhu po klíčích od bytu, který kdysi byl její.
Ale moudrá babička, která milovala pověsti a pohádky, mi už když mi bylo dvanáct, zapsala byt v Dejvicích. Ten její čin voněl láskou a slovy, která dávno nezní, protože rodinu určujeme tím, kdo s námi zůstane v zamotaných snech, ne jen krev v žilách.
A tak sním dál, mezi starou Prahou a řekou Vltavou, o dvou babičkách a jedné mamince, které mě chrání svými písněmi až za hranici snu.
