Taková pyšná ta naše Anička teď je! Vždyť se říká, že peníze kazí lidi! – Vůbec jsem netušila, o co jde a čím jsem se mohla někoho dotknout. Měla jsem krásné manželství, manžela a dvě děti. Pak se vše rozpadlo, když muž zahynul při nehodě. Myslela jsem, že tu bolest nepřežiju, ale maminka mě přesvědčila, že musím být silná kvůli dětem. Vzchopila jsem se, začala tvrdě pracovat a když děti vyrostly, odešla jsem za prací do zahraničí – nejdřív do Polska, pak do Anglie. Prošla jsem mnoha pracemi, dokud jsem začala slušně vydělávat; peníze jsem posílala dětem, koupila jim byty, doma udělala krásnou rekonstrukci. Byla jsem na sebe pyšná. Už jsem plánovala návrat do Česka, ale před rokem se mi všechno změnilo – poznala jsem českého muže, který v Anglii žije už dvacet let. Začali jsme si psát, cítila jsem, že by z toho mohlo něco být. Pořád jsem váhala – Milan nemohl zpět do Česka, já jsem chtěla domů. Nakonec jsem nedávno přijela. Nejdřív jsem se viděla s dětmi a rodiči, na tchány mi ale pořád nezbýval čas. A pak mi kamarádka, která pracuje prodavačkou, přišla povědět: – Tvoje tchýně je na tebe hrozně naštvaná! Prý jsi pyšná a peníze tě zkazily. Že prý jsi jim nikdy finančně nepomohla. Hrozně mě to ranilo – sama jsem vychovala dvě děti, dala jim vše, co jsem mohla, neměla jsem sílu pomáhat ještě tchánům. Po tomhle jsem k nim nechtěla, ale přemohla jsem se – nakoupila jsem jídlo a přišla. Nejprve bylo vše v pořádku, ale ta slova mi nešla z hlavy – nakonec jsem se svěřila: – Víte, nebylo mi lehko všechny ty roky, dělala jsem vše pro děti, neměla jsem žádnou oporu. Tchán na to: – My jsme také zůstali bez pomoci. Každý má děti, které pomáhají, my jsme sami. I my jsme sirotci! Měla by ses vrátit a starat se o nás. Tchýně mě tím zahanbila, ani jsem se neodvážila říct, že v Anglii mám přítele. Odejít jsem musela sama, smutná… Nevím, co dělat. Musím opravdu pomáhat rodičům zesnulého muže? Už to nezvládám!

Hele, víš co, to je fakt dlouhej příběh. Hned ti to vyklopím, protože mi to pořád leží v hlavě. Prý jsem hrozně namyšlená, že mě peníze zkazily aspoň to tvrdí moje tchyně! A já upřímně vůbec nevím, čím jsem je tak urazila

Kdysi jsem měla úplně skvělý manželství, manžela a dvě děti. Jenže jednoho dne se všechno rozpadlo. Můj muž, Marek, se vracel z práce a stalo se neštěstí, prostě bouračka. Myslela jsem, že to nepřežiju, ale mamka mě přesvědčila, že musím držet kvůli dětem. Tak jsem se sebrala.

Začala jsem makat jako blázen. Děti rostly, a když už byly skoro dospělý, vydala jsem se na zkušenou do světa, abych měla na jejich budoucnost. Po podpory z rodiny ani památky. Nejdřív jsem byla v Německu a pak v Anglii. Vystřídala jsem hromadu brigád, než se mi začalo dařit. Posílala jsem dětem peníze domů každý měsíc, co to šlo. Pak jsem jim oběma pořídila vlastní byt v Praze, doma udělala krásnou rekonstrukci. Byla jsem na sebe fakt pyšná.

Chystala jsem se definitivně vrátit do Česka, jenže loni se to zase celý změnilo. Seznámila jsem se tam v Anglii s jedním chlapem Tomášem. Je taky Čech, jen zůstal už dvacet let v cizině. Nějak jsme si začali psát, zašli na večeři prostě cítila jsem, že by z toho mohlo něco být.

Ale pořád jsem váhala. Tomáš se nechce vracet do Česka, já jsem to tu chtěla vše rozjet od znova. No a teď pár dní zpátky jsem přijela domů. Nejdřív jsem se viděla s dětmi, pak zašla za našima. Jediní, kým jsem se ještě nestihla stavit, byli moji tchánovi. Prostě jsem na to pořád neměla čas člověk se vrátí a má milion povinností.

Jednou večer za mnou přišla moje kamarádka, Lenka, co maká v místním obchůdku, a povídá mi: Víš, že se na tebe tvoje tchyně hrozně zlobí?

Já: Od čeho to máš?

Slyšela jsem ji, jak někde drbala s Maruškou! Prý jsi hrozně namyšlená a peníze tě zkazily! A navíc jim vůbec finančně nepomáháš

To mě dost zabolelo, upřímně. Já sama jsem děti vychovávala a makala od rána do večera jen proto, abych jim něco dala. Nemohla jsem ještě stíhat pomáhat tchánům Člověk taky musí myslet trochu i na sebe, víš jak.

Po takový zprávě jsem k nim chodit fakt nechtěla. Nakonec jsem se přemohla, koupila tašku jídla za pár stovek a zašla za nima. Ze začátku to šlo jenže ta jejich slova mi pořád strašila v hlavě. Tak jsem najednou vyklopila:

Víte, že mi těch minulých pár let nebylo vůbec lehce? Dělala jsem všechno jen pro děti, od nikoho pomoc.

Tchán povídá: My jsme na tom taky sami. Všichni mají děti, co se o ně postarájí, ale my jsme skoro jak sirotci! Měla bys tu zůstat a taky nám trochu pomoct.

Tchyně mě tím vážně dorazila. Ani jsem neměla odvahu vyklopit, že už mám chlapa v Anglii. Odtamtud jsem odešla úplně rozhozená. V hlavě mi teď chvíli vrtá, jestli mám fakt povinnost pomáhat rodičům Marka, když mám vlastní děti a svůj život. Fakt už nevím, jak z toho ven, hele!