Tak jsme se konečně poznali
Michale, co s tebou je? zeptala se po chvíli ticha Markéta, když seděli spolu v kuchyni. Jsi nějaký bledý Je ti dobře?
Jo, dobrý, odpověděl Michal, když se konečně sebral. Odsunul vidličku stranou a natáhl se po sklence jablečného džusu, oddaloval okamžik, kdy bude muset Markétě skutečně odpovědět.
*****
Michal došel až ke vchodu na sídlišti, chytil za kovovou kliku a už se chystal otevřít, ale v poslední chvíli si to rozmyslel.
Nechtělo se mu dovnitř.
Věděl, že na něj čekají. Slib dal Markétě, že dnes přijde na návštěvu, ale nervozita se ho držela, jak malého kluka před tabulí. Připadal si trapně: dospělý chlap, a kolena se mu třesou. Přitom už stačilo tak málo: otevřít dveře, dojít do třetího patra, najít byt číslo 36
Jenže něco mu v tom bránilo.
Divný strach mu ochromil ruce i nohy, jako by ho k místu přibyl hřebíky.
Nejradši by se otočil na patě a prostě šel. Domů, nebo klidně na druhý konec Prahy, hlavně aby byl co nejdál odsud.
Proč jsem jen souhlasil? zamumlal si pro sebe, couvnul a zvedl pohled k třetímu patru, kde v okně svítila lampa.
Byla jasná připadalo mu, že světlo z toho okna je silnější, než z kterékoli jiné domácnosti v paneláku. Jako by to byl maják, aby ten správný byt našel i poslepu.
Našel ho, nezabloudil. Jen nebyl schopný udělat těch posledních pár kroků do bytu.
Jediné, co ho teď zdržovalo, byla představa, jak se Markéta zachová, když odejde. Ona chtěla, aby přišel. On slíbil, že přijde.
*****
Míšo, mám pro tebe novinku Ale slib, že se nelekneš, oznámila mu Markéta včera u večeře. Chtějí tě poznat moji rodiče
Markéta byla jeho přítelkyně.
Seděli v kavárně, plánovali víkend, povídali si o všem možném až přišla tahle bomba. Chtějí ho poznat její rodiče! Michal zčistajasna přestal žvýkat. Marně hledal na tváři své partnerky záblesk humoru byla naprosto vážná.
Ve skutečnosti na tom nebylo nic zvláštního. Spíš naopak bylo přirozené, že rodiče Markéty touží vidět potenciálního ženicha své dcery. Ale Michal měl strach, že je zklame. Že pro ně není dost dobrý. A jeho pochybnosti nebyly úplně mimo.
Důvodů k obavám měl dost.
Markétina maminka paní Viktorie Poláková celý život učila na Karlově univerzitě, vypracovala se až na rektorku a dnes pracuje na ministerstvu školství.
Otec Markéty Vlastimil Polák vystudoval stavební fakultu, nejdřív dělal řadového inženýra, pak se stal zástupcem ředitele a dnes? Dnes vlastní stavební firmu a je na tykání s primátorem. Prostě někdo.
Ani Markéta, i když jí je teprve něco přes třicet, nebyla žádné ořezávátko vede právní oddělení ve velké bance.
A co Michal dokázal během svých pětatřiceti let?
Vlastně nic moc. Byl obyčejný IT správce, navíc bez vysokoškolského diplomu.
Peníze měl sice slušné, ale o kariérním růstu nemohla být řeč.
Jak může sedět u jednoho stolu s takovými lidmi? O čem se s nimi bude bavit? Jak se jim bude dívat do očí?
Možná by vás zajímalo, jak se vlastně poznali. Náhoda.
Ten den, kdy se potkali, šel Michal na procházku do Stromovky. A zrovna tam byla i Markéta, se dvěma kamarádkami. Kamarádky šly koupit nanuky, a Markéta zůstala hlídat lavičku a volala mámě.
Nevšimla si, že se na ni řítí opilec na elektrokoloběžce.
Míša stihl včas zareagovat chytil ji za ruku a odtáhl na stranu.
Co si to dovolujete? rozčílila se tehdy Markéta.
Ale když uviděla, jak kolem prosvištěl opilý jezdec a vzápětí narazil v plné rychlosti do koše, pochopila.
Zvedla k Michalovi úplně jiný pohled. Protože, kdyby nebylo jeho
Tak se dali do řeči, vyměnili si čísla a to bylo to osudové setkání. Už je to půl roku.
Na všechno tohle si Michal vzpomněl, když mu u večeře Markéta oznámila plánované rodinné setkání.
Bál se, že přijde o Markétu. Rodiče mu ji určitě zakážou. Budou si myslet, že je s ní kvůli penězům to už jednou zažil a přišel tak o dívku, kterou měl skutečně rád.
Teď riskuje, že přijde i o Markétu
Co je s tebou, Míšo? opakuje Markéta a starostlivě mu hledí do očí. Jsi nějaký bledý. Je ti dobře?
Jo, můžu odpověděl Michal a natáhl se po džusu, oddaloval odpověď.
Tak co, přijdeš?
Kam že?
Ke mně domů, usmála se Markéta. Mamka uvaří něco dobrého, táta přinese vzácné víno. Stačí souhlas, přijdeš?
Já nevím Mám pocit, že tví rodiče nebudou souhlasit.
Proč?
Proto, že jsem obyčejný kluk bez výšky. Umím akorát instalovat programy a vyměňovat harddisky. Určitě si představují jiného zetě nějakého podnikatele, poslancova syna, minimálně úředníka s kariérou. A já jen ajťák bez perspektivy. Jak bych se jim mohl líbit?
Neřeš to, Míšo, usmála se Markéta a vzala ho za ruku. Moji rodiče jsou stejně obyčejní jako ostatní. Jen je neznáš. Čekáme tě v sedm. Neochoď!
Dobře, kývl Michal. Ale upřímně, sám ještě nevěděl, jestli skutečně půjde.
*****
Přišel druhý den.
Michal stojí před barákem, za pět minut sedm, venku mrzne A on sám neví, co dělat.
Věděl, že se s rodiči Markéty jednou setkat musí (s Markétou počítá na celý život plánuje se oženit), ale dnes vážně nemá sílu. Ještě pár měsíců byl mu slíben postup do IT oddělení nové pobočky, pak bude vypadat před rodinou Markéty jinak Snad si získá uznání paní Viktorie a pana Vlastimila.
Právě když se už rozhodl, že odejde, rozvibroval se mu v kapse mobil.
Volala Markéta.
Ahoj, Míšo! ozvalo se veselé. S mamkou už skoro všechno máme, táta se trošku zdržel, ale za chvilku dorazí. Kde jsi? Už jdeš?
Ahoj, Markét odpověděl Michal. Jo, už
Slyším tě špatně. Jsi už u baráku?
Jo, Markét, už jsem skoro tady jenže
Miláčku, jestli to zase řešíš jako včera, nic nechci slyšet. Všechno bude v pořádku. Chceš, abych na tebe šla před barák?
Ne, ne, nechoď, vyhrkl Michal. Za chvíli jsem tam.
Dobře. Tak tě čekáme.
Michal schoval mobil, přešel ulici a třel si spánky, přemýšlel, jak se z toho vyvléct.
Nic ho nenapadlo.
Ještě by přijel Vlastimil přímo teď, to by mě vynesli v zubech blesklo mu hlavou a radši prošel na druhou stranu domu.
Cestou potkal kluka, poprosil ho o cigaretu. Roky nekouřil, ale teď potřeboval uklidnit nervy. Přemýšlel, jak se zachovat.
Stál na rohu paneláku, táhl z cigarety a rozhlížel se nervózně kolem. Nalevo neudržovaná parcela, vpravo jen popelnice, kam mu Markéta říkala, že dřív stávaly garáže, ale ty zbourali a chystá se zde výstavba dalšího domu.
Nic zajímavého neviděl. Až na nějakého psa, který ležel uprostřed zasněženého plácku.
Michal znejistěl toulaví psi nejsou nic bezpečného. Mohli by zaútočit, obzvlášť na cizího člověka.
Ale když se podíval líp, uklidnil se. Ten pes na něho vůbec nereagoval.
Ležel. Přímo na mokrém sněhu.
Bylo to zvláštní, ale co jiného mu zbývá? Nikdo by ho nepustil do baráku, aby se ohřál
*****
Max (tak se pes, kterého Michal spatřil, jmenoval) nejedl už hodně dní.
Kdysi žil v jiné čtvrti. Někteří obyvatelé ho měli rádi, občas ho někdo nakrmil. Ale
jedna důchodkyně z šestého patra měla jasno: pes sem nepatří.
Psalala stížnosti na úřad městské části, získávala sousedy na svou stranu a
najednou se sídliště rozdělilo na dva tábory: nechte ho tu a pryč s ním.
Ten toulavý pes se často objevuje u dětského hřiště! rozčilovala se. Co když pokouše děti? Má takový hladový výraz, vidíte to? Hrůza!
Ve skutečnosti měl Max oči spíš smutné. Jeho první pán byl kluk z Kladna, jmenoval se Honzík.
Jednoho léta jeli s rodiči na chalupu, čtyřměsíční Max běhal v trávě podél úzké silničky. Když se k němu auto zastavilo, kluk sáhl ven a nadšeně prosil:
Mami, tati, koukejte, jak je roztomilý! Vezmem si ho s sebou? Rodiče souhlasili. Syn si psíka zasloužil.
Jenže když nastal čas návratu do města, už ho nikdo nechtěl brát.
No kam bychom dali psa do bytu? Kdo by s ním vstával? Ty?
Ne, já ne zakroutil Honzík hlavou.
Max zůstal. Bylo mu smutno. Nechápal důvod, který k tomu vedl, když všechno bylo tak pěkné Ještě že si ho po měsíci vzala nějaká paní a odvezla zase do Prahy.
Jenže na trhu, kam s ní docházel, se ho nepokoušela umístit, ale prodat. Nakonec se jí to opravdu povedlo: přemluvila jeden manželský pár.
Slíbila jim, že je to čistokrevný pes, jen nemá papíry.
Ale když Max vyrostl a noví páníčkové zjistili, že je to obyčejný voříšek, odvezli ho na periferii a tam ho nechali.
Ještě že bylo teplo. Od té doby byl Max sám.
Toulal se, až se jednoho dne usadil na Jižním Městě.
Na tom sídlišti se mu líbilo byl tam klid, vesměs menší a přívětiví psi. Často chodil k dětskému hřišti, díval se, jak si děti hrají, a vzpomínal na Honzíka.
V duchu doufal, že ho ještě někdy najde. A snad… bude mít rodinu.
Honzíka už nikdy nepotkal. A před pár dny musel z bytu utéct sám, protože pozornost ostražitých sousedů byla nepřátelská. Někteří po něm házeli kameny, další na něj volali, ačkoliv on nikdy nikomu neublížil.
Žil si nenápadně, toužil jen po troše tepla a útulku.
Ale když bylo jasné, že je na obtíž, odešel sám.
A teď zůstal na tom prázdném koutě sídliště, na zmrzlé zemi, unavený hladem i zimou, neměl sílu se pohnout.
Max viděl člověka s cigaretou na rohu, ale vůbec si nedělal naděje, že by mu pomohl. Ten už jen dokouří a půjde domů, povzdechl si pes.
*****
Michal dokouřil, rozhlédl se, šel k popelnici vyhodit nedopalek. Klidně by jej mohl hodit do sněhu nikdo by nic neřekl.
Ale nemohl. Máma mu vždycky říkala: Pokud chceš změnit svět, začni u sebe.
Mezitím zaregistroval projíždějící auto. Napadlo ho, že to bude Markétin táta, tak rychle zahodil cigaretu a odešel pryč na opuštěný plac.
Úplně zapomněl na psa, připomněl si ho teprve, když byl úplně blízko.
Ještě aby štěkal, napadlo ho. Ale pes nevydal ani hlásku.
Ležel bez pohnutí, snad spal nebo už nemohl nic vnímat.
Hej, jsi v pořádku? pronesl Michal bezděčně.
Pes nereagoval. Ani ťuk. Což bylo podezřelé.
Michal překonal obavy, přiblížil se, třásl mu tlapkou i na boku pes normálně dýchal, ale nedokázal se pohnout. Tělo měl ztvrdlé chladem, snad promrzl na kost.
Když mu teď nepomůžu, rána se nedožije, napadlo Michala, a tak ho prostě zdvihl do náruče a vyrazil s ním k domu.
Plánoval najít vchod, sednout si ke stoupačce topení a zavolat taxi, které je odveze na noční veterinu.
V Praze jistě aspoň jedna noční klinika existuje.
Jenže všechny vchody byly zavřené. Michal proto zamířil k sousednímu domu.
Telefon mu vytrvale vibroval v kapse, ale ruce měl plné, nestihl reagovat.
Když doběhl kolem Markétina bytu, zpomalil, podíval se do okna třetího patra. Markéta by mu pomohla, rodiče asi těžko.
Určitě by nebyli nadšení, kdyby jim v pátek večer zavezl do bytu polomrtvého toulavého psa.
Doslova na konci bloku přijížděla další hezká černá Škoda Superb. Srazila ho světly, zastavila a z okénka vykoukl muž.
Kluku, potřebuješ pomoct?
Našel jsem psa, ležel promrzlý na prázdném plácku Nevíte, kde je tady poblíž nonstop veterina?
Tady ne, ale jednu znám. Jsem domluvený, pracuje tam známý. Naskoč dozadu, převezu vás.
Vy? Vezmete nás? divil se Michal, nečekal, že někdo v luxusním autě poveze toulavého psa.
Jasně… Čas běží, musíš mu pomoct.
A už za minutku jeli.
Po cestě řidič zavolal:
Promiň, Maruško. Mám drobné zpoždění, stalo se mi něco nečekaného. Já ti to vysvětlím Koho? Michala? Zatím jsem ho nezahlédl. Proč? Volala jsi mu? Divné, že ho nevidím. Popíš mi ho? Hm… řidič se podíval do zpětného zrcátka. Když ho potkám, ozvu se ti.
Budete mít kvůli mně problémy? zeptal se Michal, když chlap položil mobil.
Ale ne, úplně v pohodě A co pes, dýchá? Reaguje?
Neotevřel oči, ale asi dýchá. Těžce, ale přece.
Tak koukej, ať se drží, musíme spěchat.
Za pár minut už byli ve veteriné, kde už na ně čekali, majitel auta vše domluvil předem.
V ordinaci psa převzali a Michal zůstal sám na chodbě. Na telefonu několik zmeškaných hovorů od Markéty, přečetl si od ní zprávu: Míšo, jsi v pohodě?
Měl by volat zpátky a všechno vysvětlit, ale neměl na nic náladu. Jeho myšlenky patřily psovi.
Ani nepoděkoval řidiči, když odešel pak ho hledal venku, ale auto už zmizelo. Vrátil se dovnitř čekat.
Rozhodl se, že když už nic jiného, psa si pak vezme k sobě. Pokud to s Markétou nevyjde, bude mít aspoň věrného kamaráda.
*****
Trvalo aspoň čtyřicet minut, žádné informace, jen ticho z ordinace.
Pak najednou rozruch u recepce.
Mezi lidmi uslyšel povědomý hlas.
Michal zvedl hlavu a uviděl Markétu. S ní šla starší žena a, překvapivě, právě onen řidič Škody Superb.
Ten se na Michala široce usmál.
Vidíš, Maruško, říkal jsem ti, že tu bude čekat. Starostí o toho psa má až nad hlavu.
Michalovi bylo jasné, že to jsou rodiče Markéty, a polil ho studený pot.
Proč jsi nezavolal? Měla jsem o tebe strach, ptala se Markéta, když k němu doběhla.
Promiň, Markét, podíval se na ni provinile. Myslel jsem, že rodiče by netěšilo, kdybych k vám přišel s toulavým psem
Ty jsi ale! rozesmála se Markéta. Rodiče mají doma tři útulkové kočky, co máma zachránila z ulice. U nás by pes nebyl nic nového!
Vážně?
Vážně.
Teď už přistoupili i rodiče a Michalovi bylo jasné, že to je právě ten okamžik setkání, kterého se tolik bál.
Tatínek Vlastimil mu ruku pevně stiskl: Tak už jsme se poznali, Michale
Ráda vás taky poznávám, usmála se Viktorie, když mu ruku podávala. To, co jste dnes udělal, to je skutečný čin. Měli jste přijít k nám, zachránili bychom ho spolu. Tak hlavně ať psík přežije!
Klid, přežije, usmál se veterinář, který právě vyšel z ordinace. Pejsek bude v pořádku.
Maxe mohli v ten den odnést domů. Zahřáli ho, vzpamatoval se. Stačilo se o něj starat a dát mu lásku.
Láska dělá zázraky! poznamenal veterinář na odchodu. Láska umí tahat i z hrobu.
Michal se chystal domů.
Ale Markéta s rodiči jej přemluvili, ať přiveze psa k nim že jejich kočky o něj budou pečovat jako žádný doktor a společně oslaví, že se Maxovi zachránil život. A že se konečně seznámili.
Zatímco Max ležel v obýváku mezi třemi zvědavými kočkami a nemohl uvěřit, že už nemusí nikde mrznout ani mít hlad, Michal seděl s Markétou a jejími rodiči v kuchyni.
Bát se nemusel. Byli milí, obyčejní, vstřícní. Skvělí lidé.
Za pár dní byl Max už natolik fit, že chodil po bytě a Michal se rozhodl, že si ho vezme domů.
Vezmeš mě taky s sebou? mrkla Markéta a vyšla s cestovní taškou v ruce.
Tebe? To myslíš vážně?
Vážně. Rodiče mi zakázali spát doma.
Cože?! nechápal Michal.
Chtějí vnoučata. Prej je třeba zvyšovat počet obyvatel republiky.
Michal se rozesmál. Markéta se rozesmála s ním. A Max stál u nich a vrtěl šťastně ocasem.
Nepochopil ještě všechno, co se děje, ale cítil, že se mu začínají dít krásné věci.
Takový byl příběhMax položil hlavu Markétě na koleno a zavřel oči, jako by tím dával najevo, že je konečně doma. Venku za oknem jemně poletoval sníh, v pokoji voněl horký čaj a čerstvě upečený koláč, co přinesla paní Viktorie na rozloučenou. V krbu tiše praskalo dřevo a Vlastimil žertovně rozprávěl o tom, jak kdysi zachraňoval sovu na stavbě v únoru.
Markéta s Michalem na sebe mrkli, oba najednou napadlo, že setkání s rodiči se báli oba zbytečně, a spíš než představení budoucího zetě šlo o obyčejný, krásný rodinný večer.
Všichni se smáli, přípitky střídaly dobrou náladu, a když Michal zahlédl odraz svého nesmělého já ve skle vitríny, uvědomil si jednu důležitou věc: v životě nejde o tituly, peníze, ani o dokonalé vizitky.
Jde o odvahu otevřít se druhým, udělat správnou věc ve správnou chvíli třeba zachránit promrzlého psa nebo podat ruku, když se někdo bojí udělat první krok.
Když přišel čas odchodu, Max vyskočil s Markétou a Michalem ze dveří. Venku se sníh ještě více snášel k zemi, ulice byla tichá. Markéta se zachumlala do šály, opřela se Michalovi o rameno, Max šťastně poskakoval před nimi a loudil pohlazení.
Tak co, měl ses čeho bát? zeptala se Markéta a stiskla mu pevně ruku.
Michal zavrtěl hlavou.
Tohle je začátek všeho, co jsem si kdy přál, zašeptal.
Z dálky se ozval tlumený smích z teplého bytu, do kterého teď patřili nějakým zvláštním způsobem všichni Michal, Markéta, Max i rodiče, kteří vlastně vždycky byli jen lidé, kteří chtějí milovat a být milovaní.
Max se zastavil, na chvíli svůj pohled upřel do noční oblohy plné padajících vloček a pak radostně štěkl, až se to rozlehlo po celém sídlišti.
Možná chtěl Honzíkovi z Kladna poslat vzkaz. Nebo jen vyjádřit, jak je vděčný, že noci umějí skončit tak krásným ránem.
A tak šli spolu k domovu tři obyčejní, šťastní tuláci, srdce plná nových začátků.
