Tak co, oddací list přece jen vydrží víc než jen takové společné bydlení?
posmívali se Nadě chlapi v práci.
Já na třicet let od promoce nepřijdu, pak budu mít akorát depresi.
Ať jdou ti, co tam chodili každý rok, stejně si nevšimnou, jak se změnili, vybuchla do telefonu Naďa, když volala její jediná kamarádka.
A jak dnes vypadáš, že se tak bojíš?
podivila se Markéta.
Před pár lety jsme se přece viděly, a byla jsi úplně v pohodě.
Snad jsi moc nepřibrala, ne?
Nejde o to, prostě nechci, neukecávej mě, Markéto!
Naďa už chtěla hovor ukončit v naději, že Markéta to pochopí a zavolá dalším ze seznamu.
Ale dneska se kamarádka držela jako klíště:
Naďo, už tak nás je málo.
Co, někdo umřel?
zašklebila se Naďa, i když se cítila už spíš starší než mladá, tak daleko to v hlavě ještě neměla, že by někdo z jejich ročníku mohl být na onom světě.
Ne, ne, to ne, jen někdo emigroval.
A pamatuješ, že Ondřej Kůs už je po smrti dvacet pět let, zemřel mladý, říkala jsem ti to.
Tak se nedurdi, celá naše parta se schází, čtyři skupiny, ale bude nás jen třicet.
A ty už jsi prý syna vdala, tak to můžeš konečně trošku slavit.
Markéta ještě něco povídala, ale Naďa zase vzpomněla na Ondřeje Kůse.
Vždycky měl tmavé kruhy pod očima a těžký pohled, kluci si z něj dělali srandu, že je slaboch.
A přitom měl Kůs slabé srdce.
Byl chytrý, snil o tom, že postaví krásný visutý most ve svém rodném městě, ale nestihl už nic.
A co vlastně stihla ona, Naďa?
Zamilovala se do Igora, který dělal vedoucího na stavbě, kam nastoupila po diplomu.
Jezdil do Plzně na směny a pak zase domů.
Chodili spolu dlouho, Igor ji před všemi nazýval svou ženou.
Tvrdil, že občanský sňatek je znakem opravdové lásky, že lidé žijí spolu ne kvůli papíru, ale z lásky…
Ale když Naďa zjistila, že čeká dítě, náhodou Igor na směnu nepřijel.
Ukázalo se, že má tři děti a žena onemocněla.
Igor se z práce vytratil bez rozloučení.
A ona pochopila, že od muže se třemi dětmi a nemocnou ženou nemůže nic čekat.
Odešla ze stavby, než si toho někdo všiml.
Někdo z chlapů si na rozloučenou zavtipkoval:
Vidíš, oddací list je přece jen pevnější než na divoko!
Ale Nadě už to bylo jedno.
Šla pracovat do večerky hned u svého paneláku, kde ji doporučila sousedka.
Dohodly se, že i jako máma bude Naďa pracovat dva dny v týdnu.
Její máma byla ochotná hlídat malou Ditušku, protože dcera je prý k ničemu a takovou práci ztratila!
Sama jsi mě k tomu vychovala!
vykřikla na mámu Naďa, když už toho měla dost.
Já doufala, že aspoň ty budeš poctivá, živila jsem tě na denním studiu, a ty, Naďko, k ničemu!
rozkřikovala se máma.
Jaké kořeny, takové plody, co jsi čekala?
řekla Naďa a hned maminku politovala
Pak se objaly a plakaly spolu, ale co z toho?
Kam teď jít
A tak když Markéta volala na pět let od promoce, Naďa samozřejmě nepřišla.
Věděla, že budou povídat o rodině, o práci, ukazovat si fotky, a ona zatím drhne podlahy ve třech barácích: v činžáku, ve škole i ve školce.
O čem by s nimi mluvila?
A hlavně, o čem by oni mluvili s ní
Kvůli Ditušce byla ochotná vydržet cokoli, byla její jedinou radostí.
Navíc máma, když Ditka šla do školky, rozhodla, že splnila svou povinnost, a odjela na venkov za sestrou kvůli čerstvému vzduchu.
Naďu za pár let čekalo překvapení najednou jí vzali v oboru na půl úvazku.
Ditka zrovna nastoupila do školy, takže všechno stíhala, a ještě dcerku vyzvedávala ze školní družiny hned po obědě.
Mnohé děti jí to záviděly.
Později o Naďu začal mít zájem kolega z práce, ale rychle ho odmítla.
Měla dítě, a cizí chlap doma Ditě netřeba.
Tátu nenahradí a jen přibyde starostí.
Naďa se ukázala jako výborná, a když Ditka trochu povyrostla, dostala plný úvazek a slušné místo projektantky.
Avšak stále se cítila méněcenná, byla zakřiknutá, oblékala se skromně, vlasy nebarvila a po čtyřicítce už jí prokukovala šedina.
Měla pocit, že když žila s ženatým, nemůže být šťastná a má smůlu zaslouženě.
Neodvážila se být nápadná, ve veselých barvách či malovaná, aby si na ni zase někdo nesáhl.
Šťastnému vztahu už nevěřila.
Rozvedených bylo dost a ani ona si nemyslela, že je něco lepšího.
Dita vyrostla vděčně a obětavost mámy ji nezničila.
Na prázdniny jezdila k babičce Irmě a její sestře na venkov, pomáhala s bramborami, zakořenila v rodiné tradici.
Bála, sázela mrkev, zalévala, na podzim pomáhala sklízet a zavářet marmelády a okurky.
Byla silná, naštípala dříví, skládala polena do dřevníku.
Máma si už pochvalovala, že má takovou dceru, a babička Irma s tetou Lízou milovaly svou vnučku.
Co by tedy teď dělala Naďa v kavárně na třicet let od promoce…
Všechny ty smutné myšlenky jí během chvilky prolétly hlavou, když Markéta znovu naléhala:
Tak co, pamatuješ si to?
Kavárna naproti koleji, příští pátek ve tři odpoledne.
Přijď aspoň kvůli mně, nemám si tam s kým povídat, půjdeš?
V Markétině hlase se cosi zlomilo a Naďa najednou nevěděla proč, přikývla:
Dobře, přijdu
Položila telefon na stůl, a hned si uvědomila, že to byla chyba.
Šla se podívat do zrcadla a zase vzala telefon do ruky, že Markétě zavolá a odmluví se.
Ale číslo bylo obsazené, a jí bylo trapně
Pozdě večer otevřela skříň, vytáhla modré šaty, co jí kupovala dcera na svatbu.
Dita s Natálií ji tehdy skoro vlekly do obchodního domu, nevěsta s ní běhala po kabinkách a nenechala nic náhodě.
Nakonec se všem líbily modré šaty, které si vybrala.
K nim i boty, a pak ještě Natálka odvedla Naďu do salonu, kde ji učesali a obarvili vlasy.
Byl to rok zpátky, Dita s Natálkou už bydlí samy a jsou šťastné.
Šediny už Naďa zase neřeší, stejně nemá pro koho se parádit.
Přesto si vlasy sčesala a oblékla modré šaty, co visely ve skříni.
Rtěnku sice nanesla, ale pak ji setřela přišlo jí to příliš odvážné.
V kavárně bylo živo, když Naďa dorazila.
Markéta ji hned poznala a padla jí do náruče:
Naďo, jsi krásná, mám takovou radost, že jsi přišla!
Sama Markéta byla trošku baculatější, ale vypadalo to u ní mile.
Seděly spolu, povídaly, pak Markétu někdo oslovil a Naďa zůstala s džusem a poslouchala hudbu.
Hrál někdo velice citlivě na kytaru, písničky z doby, kdy byly studentky, snily o budoucnosti a jak krásně budou jednou žít.
Smím tě pozvat k tanci?
zaslechla Naďa přes hluk hudby.
Zvedla hlavu a hned ho poznala.
Byl to Aleš Sedlák z paralelní skupiny.
Třetí ročník tehdy se Aleš ženil a byla to škoda, líbil se jí.
Naďo, jak jsi nádherná, já tu nikoho nepoznávám, ale tebe jsem poznal hned!
Aleš jí podal ruku, Naďa ji přijala, vstala a šla tančit.
Markéta u stolu na ně překvapeně hleděla.
Tančili několik tanců mlčky.
Pak Aleš nečekaně řekl:
Naďo, smím tě doprovodit domů?
Jsem už dlouho rozvedený, ale pokud doma čeká manžel, jen tě doprovodím už je pozdě
Aleš ji dovedl domů, ale další den se opět setkali a od té doby byli spolu.
Šaty a boty Naďe pomáhala na svatbu vybírat Natálie.
Už je v očekávání, brzy bude z Naďy babička a jí je stydno, že je teď nevěsta.
Naďa si nakonec dovolila, že bude šťastná.
A Natálie jí zašeptala:
Paní Naďo, jste tak krásná!
My s Ditou máme velkou radost, pamatujte, že šťastná můžete být v každém věku.
Nikdy není pozdě.
Je to pravda, pomyslela si Naďa svítivým pohledem na svého Aleše konečně i já smím.
Naďa si konečně odpustila a dovolila si být šťastná
V životě není nikdy pozdě na štěstí i když cesta k němu někdy trvá déle, každý si ho zaslouží.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
