– Tak, co ještě zbylo po svátku? Musím ještě nakrmit dceru! – Teta s chamtivým znepokojením prohlížela stůl.

– Tak co zbylo po oslavě? Musím ještě nakrmit dceru! – teta Božena s hrabivou úzkostí přejížděla očima stůl.

Lukáš pohlédl na matčinu sestru, Boženu Karlovu, a sotva se ubránil ostré odpovědi. Hosté ještě seděli u stolu, a ona už vytáhla z kabelky tři plastové krabičky.

Na velkém talíři zbývalo pár kusů pečeného masa, vedle stály saláty a téměř celý koláč.

– Teto Boženo, ještě jsme nepili čaj, – připomněl Lukáš. – Počkejte aspoň do konce večera.

– Vždyť já vám přece překážím, pijte si svůj čaj. Já si jen postupně vezmu, ať má Táňa po práci co jíst. Dneska je do devíti, chudinka, ani večeři nestihne uvařit, ubohá moje holčička.

Táňe bylo devětadvacet let. Žila odděleně a vydělávala si velmi dobře.

Božena Karlova se natáhla pro maso, ale Vladimír Procházka posunul mísu k hostům.

– Lidé ještě jedí. Až se všichni rozejdou, pak se uvidí, co zbyde.

– Vladimíre, tobě je snad líto kousku masa? – rozhořčila se teta.

Lukáš si všiml, jak matka odvrátila pohled. Julie Karlova se vždycky snažila nevnímat zvyky své mladší sestry.

Stálo za to, aby se někdo z rodiny ohradil, a ona hned žádala, ať nejsou skoupí a nekazí vztahy kvůli jídlu.

Takhle to bývalo skoro na každé rodinné oslavě. Božena Karlova přicházela s levnou krabičkou bonbonů nebo úplně s prázdnýma rukama, zato si první sedala ke stolu. Vybrala si ty nejlepší kousky, žádala o podání salátů, a po večeři vytahovala krabičky.

Jednou si teta odnesla půlku koláče ještě dřív, než ho hostitelé stačili nakrájet. Jindy žádala zabalit čtyři porce teplého jídla – prý že chce dcera Táňa pohostit kamarádky.

Vladimír Procházka se tehdy velmi rozčílil, ale manželka ho rychle odtáhla do kuchyně.

– Vladimíre, nezačínej u hostů, proboha! Božena se urazí, zase měsíc nebude volat.

– Ať klidně mlčí celý rok! Proč bychom měli živit ještě i její dospělou dceru?

– Ale no tak, stejně by jídlo zbylo! Je ti to snad líto? Ať si vezme.

Lukáš mlčel jen kvůli matce. Mladší bratr, Tomáš, se také snažil neplést, i když po každé rodinné sešlosti brblal, že si teta odnese v kabelce víc, než snědí tři hosté dohromady.

Blížily se matčiny šedesátiny. Lukáš se rozhodl dát jí něco opravdu hodnotného – šetřil několik měsíců.

V klenotnictví vybral zlaté náušnice s jemnými světlými kamínky. Tomáš uviděl fotku v telefonu a vzplanul: v katalogu našel přívěsek ze stejné série.

Zatímco si je s třesoucími se prsty nasazovala, Tomáš jí podal přívěsek. Když viděla, že jde o sadu, máma se úplně dojala, objala kluky a začala obvyklým způsobem naříkat, že utratili příliš mnoho.

– No tak to ukaž, – Božena Karlova bez okolků popadla krabičky. Dlouho si prohlížela punc, škrábala nehtem zapínání. – To jste do toho dali celé jmění, co? Kamínky nejsou skleněné?

– Je to zlato, na visačce je vše napsáno, – utnul ji Lukáš. – Hlavně, že se to mámě líbí.

Teta převedla pohled na sestru, pak se s lehkým úsměvem otočila k synovci:

– Ano, Lukáši. Za tři měsíce mám výročí. Čekám stejnou sadu. Akorát kamínky ať jsou zelené, nějaké smaragdy! Ty by se mi hodily k očím.

U stolu zavládlo ticho. Lukáš si nejdřív myslel, že je to blbý vtip, ale teta zcela vážně otáčela v rukou cizí krabičku.

– Proč bych vám sakra měl kupovat zlato? – zeptal se přímo.

– Jak to “proč”? – Božena Karlova překvapeně zvedla obočí. – Jsem přece sestra tvojí matky! Já taky potřebuju drahé dárky.

Lukáš si v duchu přehrál své dětské oslavy. Od tety obvykle dostával ponožky, hrneček nebo balíček sušenek “Míša”.

K osmnáctinám přišla dokonce s prázdným přáním a pak ho požádala, aby ji odvezl na druhý konec města – benzín tenkrát stál víc než její “pozornost”. Ale teď mluvila s takovou samozřejmostí, jako by financovala jeho vzdělání.

– Vy nejste moje matka, – řekl klidně Lukáš. – Dárky vám ať vybírají vaši blízcí.

– Táňa to má teď těžké, – pohotově se našla teta. – Já od holky zlato žádat nebudu. Ale ty jsi kluk při penězích, mohl bys projevit úctu ke starším.

Máma se pokusila zahladit spory, i když z obličeje bylo jasné, jak je jí trapně:

– Boženo, no tak přestaň vtipkovat. Radši si objednáme čaj, nesou dort.

– Jaký vtipky, Julie? Matce tedy zlato, a vlastní tetu ošidíš? Čekám sadu k narozeninám! Tomáš ať taky přispěje, když jste tu všichni tak bohatí.

Tomáš odložil vidličku a odfrkl si:

– Proč bychom měli sponzorovat vaše choutky?

– Protože se k příbuzným musí chovat stejně! Julie má náušnice i přívěsek! No, jestli mi to nechcete dát, tak si ten přívěsek beru! Julie, tobě budou stačit jen ty náušnice!

Božena Karlova bez okolků sáhla rukou přímo k matčině krku. Máma ucukla. Lukáše to seklo – všechna ta léta potlačovaná nespokojenost z něj najednou vyvřela.

– Vy se teď vážně snažíte sundat mámě dárek? – Lukáš zachytil tetinu ruku. – Vy jste jí někdy dali něco dražšího než tyhle kuchyňské utěrky?

– Nech toho drzosti! – ohnala se Božena Karlova. – Já mám jiné příjmy. A hlavně, důležitá je pozornost!

– Zato cizí peníze umíte počítat skvěle. Chodíte na každou oslavu s prázdnou, první si nacpete hubu a pak odnášíte jídlo v krabičkách!

– A pořád se vymlouváte na Táňu, která už je dospělá kráva a je schopná si koupit večeři sama!

Tetin obličej zalily rudé skvrny. S rachotem odstrčila židli a obrátila se k sestře:

– Julie! Slyšíš, jak se mnou tvůj fracek mluví? Srovnej ho! Dělá ti ostudu přede všemi!

Máma zmateně přejížděla pohledem ze syna na sestru. Lukáš strnul a čekal na obvyklé:

– Lukáši, ale no tak, neplet se do toho…

Jenže promluvil otec.

– Lukáš má pravdu, – řekl pevně. – Mlčel jsem jen kvůli Julii. Chodíš k nám ne jako k rodině, ale jako do samoobsluhy s výdejkou.

– Aha, tak vy jste se domluvili? – Božena se obrátila k mladšímu synovci. – Ty teď začneš počítat, kolik jsem snědla kousků?

– Můžu připomenout, jak jste si odnesla jídlo z mých narozenin dřív, než si hosté sedli ke stolu, – zabručel Tomáš. – A pak jste ještě dělala uraženou, že vám nedali celý dort s sebou.

– Nevděčníci! – ječela teta. – Julie, koho jsi to vychovala? Žádná úcta ke starším!

Prudce trhla svou kabelkou, vytáhla z igelitky plastové misky a začala do nich zuřivě házet nakrájené maso.

– Když vám překážím, aspoň Táně jídlo odnesu! Ta za nic nemůže!

Lukáš klidně přistoupil, vzal jí krabičku z ruky a vysypal salám zpátky na mísu.

– Dneska jsou maminčiny šedesátiny, ne výdejna humanitární pomoci! Nic odsud neodnesete.

– Vrať to, ty nemehlo! – vykřikla Božena. – Ponížili jste mě, připravili o dárek, a teď mě ještě chcete umořit hladem? Vrať maso, bylo odložené pro Táňu!

Hosté u stolu seděli jako opaření, někdo se otevřeně dusil smíchy. Lukáš pohlédl na mámu – bál se, že se teď rozpláče.

Ale máma pomalu rozepnula zapínání u krku, opatrně uložila přívěsek do sametové krabičky a zvedla oči k sestře.

– Víš co, Boženo… Jsem unavená. Unavená z toho, že každou oslavu musím počítat, kolik jídla jsi stačila nacpat do kapes.

– Unavená z toho, že okřikuju manžela a syny, ať snášejí tvoje výstřelky, abychom se nehádaly. Lukáš má pravdu! Brala jsi naši dobrotu jako slabost.

Teta ztichla. Takový odpor od věčně poddajné sestry zjevně nečekala.

– Ty… ty bereš jejich stranu? Vždyť jsem tvoje vlastní sestra!

– Oni mi nejsou cizí, Boženo. To je můj muž a moje děti! Sbal si věci a jdi.

– Tak aspoň dejte teplé jídlo pro to dítě! – už tišeji, ale pořád zlostně žádala teta.

Otec mlčky vytáhl telefon, objednal taxík, a pak k ní přisunul igelitku s ubrousky.

– Vezmi si svoji kabelku a tyhle krámky zpátky. Zbytek zůstane na stole.

– Už u vás ani nohou! Lakomci! – vyplivla teta a popadla své věci.

Dveře restaurace se s rachotem zavřely. Máma se ještě pár vteřin dívala na východ a těžce si povzdechla.

– Mami, promiň, – řekl tiše Lukáš a posadil se vedle ní. – Nechtěl jsem ti kazit oslavu. Ale sakra, už to ze mě muselo ven.

– Nezkazil jsi nic, synku, – usmála se slabě a pohladila ho po ruce. – To já byla naivní, měla jsem jí dát co proto už dávno.

…Za pár dní se teta objevila, jako by se nic nestalo. Lukáš seděl v kuchyni, když mámě zazvonil telefon, a z reproduktoru se ozvalo hlasité:

– Julko, ahoj. Zbyly vám po oslavě nějaké jídlo?

Máma zavřela oči, vydechla, ale tentokrát se jí hlas ani nezachvěl.

– Boženo, i kdyby zbylo – tobě ho nedám. Na návštěvu přijdeš, až se naučíš vážit si hostitelů, a ne brát náš dům jako bezplatnou restauraci.

K tetiným narozeninám poslal Lukáš jen ráno SMS. Žádné zlato, to je jasné, nikdo neposílal.

Božena Karlova ještě dlouho čekala, až ji pozvou na nějakou rodinnou sešlost, ale máma ji prostě vyškrtla ze seznamu hostů. A zdá se, že je to na dlouho…

Co myslíte, udělala rodina správně? Napište své názory do komentářů a dejte like!

Rate article
DoN
– Tak, co ještě zbylo po svátku? Musím ještě nakrmit dceru! – Teta s chamtivým znepokojením prohlížela stůl.