10.května2026
Dnes jsem opět přemýšlela o tom, co se stane, až se nám zblíží třicetileté výročí ukončení vysoké školy. Pokud do té doby neudělám něco zásadního, čeká mě po ní jen šedivá deprese. Ať odcházejí ti, kteří chodili každý rok, nevidí, jak se změnili, křičela po telefonu moje jediná kamarádka Naděžda.
Co tě trápí, Nadějo? Co se ti stalo, že se bojíš? Vzpomínáš, že jsme se před pěti lety potkaly a jsi byla naprosto v pohodě. Co tě takhle svírá? zeptala se překvapeně Markéta.
To není nic konkrétního, prostě to tak je, nechtěl bych tě přesvědčovat, Rádo, odpověděla jsem, snažící se ukončit rozhovor a přejít k dalšímu jménu v seznamu. Ale Markéta se zachytila do mého hlasu jako železná ruka.
Nadějo, řady už jsou řidší.
Cože, někdo obětoval duši? málem jsem se zasmála, i když vím, že nejsem už tak mladá, ale přesto nemyslím, že by mé vrstevnice měly už jen probíhat do jiných světů.
Ne, to není pravda. Jen někdo z našeho kraje spadl. A ten náš zesnulý Karel Kovář, před dvaceti pěti lety ještě mladý, ti to už jednou říkala.
Tak se nesnaž být tak zamyšlená, máme celou naši skupinu čtyři třídy, ale v reálu jen třicet lidí. Už jsi konečně provdala svého syna? Můžeš si dovolit trochu si oddechnout.
Markéta dál něco mumlala, a já se opět zamyslela nad Karlem Kovářem. Vždy měl pod očima temné kruhy a těžký pohled; kluci ze skupiny ho považovali za slabého. Ukázalo se, že měl slabé srdce. Vystudoval dobře, snil o tom, že postaví krásný lanový most ve svém městečku, ale nic nedokončil. Co jsem dokázala já?
Zamilovala jsem se do Ivo, který byl vedoucím stavební výpomoci, kam jsem po diplomu šla pracovat. On byl strážníkem v našem městě, pak se vracel domů. Dlouho jsme se vídali, a dokonce Ivo před všemi nazýval mou manželku. Tvrdil, že civilní sňatek je znak pravé lásky. Lidé žijí ne proto, že mají oddací list, ale jen z lásky
Když jsem si uvědomila, že čekám dítě, Ivo se na směnu nezobrazil. Ukázalo se, že má tři děti a manželka onemocněla. Ivo odešel kvůli osobním důvodům a ani mi to neřekl. Pochopila jsem, že od muže se třemi dětmi a nemocnou manželkou nic nevyžádat.
I já jsem opustila stavbu, aniž by někdo cokoli pochopil. Jeden z chlapů si jen zapichl:
No co, oddací list je přece pevnější než soužití.
Ale už mi to bylo jedno, šla jsem pracovat v nedalekém obchodě s potravinami, kam mě nasadila známá z našeho doupěte. Dohodly jsme se, že i když se stanu matkou, budu pracovat dva dny v týdnu.
Má matka souhlasila, že se postará o mého syna Tomáše, protože taková nešikovná dívka a tak dobrá práce ztrácí!
Ty jsi mě tak vychovávala! vykřikla jsem, když mě matka dostala k šílenství.
Myslela jsem, že aspoň budeš poctivá, studium na denním režimu tě vytáhlo na koleno, a ty, Tono, jsi nešikovná! odpovídala.
Kořeny jsou kořeny, semeno je semeno, co jsi chtěla? odvětla jsem a okamžitě litovala matky
Objaly jsme se a plakali spolu, ale kam dál?
Když mi o pět let po ukončení fakulty volala Rita a zvála mě na setkání, samozřejmě jsem nešla. Budou tam mluvit o rodině, práci, ukazovat fotky, a já budu čistit podlahu na třech místech v podchodu bytového domu, ve škole i v mateřské škole. O čem s nimi mluvit?
Přesněji, co oni chtějí od mě
Pro Tomáše jsem byla ochotná udělat cokoliv, byl mým jediným úlevou. Matka, když Tomáš šel do školky, prohlašovala, že splnila svůj úkol, a odjela k sestře na venkov, stěžujíc si, že v Praze se cítí špatně a potřebuje čerstvý vzduch.
Po pár letech se mi náhle naskytla poloviční úvazek. Tomáš nastoupil do školy, a já všechno zvládala sama, včetně vyzvednutí syna po obědě, a mnoho lidí mi to závidělo.
Pak se mi z práce zalíbil kolega, ale okamžitě jsem odmítla mám syna a cizí strýc doma nepotřebuje. Není to náhrada otce, jen další problémy.
Na práci jsem se ukázala výborně, a když Tomáš vyrostl, začala jsem vydělávat slušně, dostala jsem plný úvazek jako inženýrka. Přesto jsem se vždy cítila nedostatečná, i když jsem byla skromně oblečená, vlasy jsem nechala přírodní a po čtyřicítce se u mě objevila první šedinka.
Měla jsem pocit, že nemám právo být šťastná, protože jsem žila s ženatým mužem a málem jsem vzala otce třem dětem. Neměla jsem se odvážit nosit jasné barvy, barvit si vlasy kdybych tak udělala, někdo by na mě mrknul.
Věřila jsem, že šťastný výsledek ze vztahu už není možný. Kolem mě byly rozvedené páry, a já si říkala, že nejsem lepší, možná horší
Tomáš vyrůstal vděčný, má matka ho nezničila. V létě jezdil na venkov k babičce Ireně a její sestře, pomáhal jim se vším. Kopal zahrady, sázel brambory, řepu i mrkev, zaléval a na podzim sbíral úrodu a pomáhal babičkám zavařovat.
Od dětství byl silný, řezal dřevo a rychle skládal polena do dřevěného koutu. Dokonce i má matka nyní říká, že je to obrovské štěstí, že má takového syna, a já s osamělou sestrou Lízou milý vnuk
A co teď, kavárna a setkání s bývalými spolužáky na třicáté výročí? Všechny ty bolestivé myšlenky proletěly hlavou během pár sekund.
Pak jsem zaslechla, jak Markéta naléhavě ptá:
Tak co, pamatuješ si? Kavárna naproti koleji, příští pátek ve tři odpoledne. Přijď, budu mít s kým pokecat, jinak nemám nikoho, přijdeš?
Hlas Rita se najednou zachvěl a já, aniž bych věděla proč, souhlasila:
Ano, přijdu
Položila jsem telefon na stůl a hned jsem litovala slova. Šla jsem k zrcadlu, znovu zvedla telefon. Musela jsem Rita zavolat a říct, že jsem to omylem souhlasila. Ale číslo starosty bylo pořád obsazené a najednou se mi udělalo trapně.
Už bylo pozdě večer, otevřela jsem skříň a vytáhla modrou šaty, které mi koupil syn na mé svatbě. Tomáš s Natálií mě tehdy málo přesvědčili, že se spolu vydají do obchodního centra a udělají mi zkoušení oblečení. Nakonec se mi ty šaty líbily i mně. Tam mi pohozdili i boty, a Natálka mě zanesla do salónu, kde mi natřeli vlasy a udělali účes.
Už je to rok, co Dima a Natálka žijí odděleně a jsou šťastní. Šedivé vlasy se zase objevily, není pro koho se upravovat, cítím se nepohodlně, když se snažím ozdobovat. Přesto jsem šaty nasadila, vlasy si upravila, trochu jsem zabarvila rty, ale pak to setřela papírovým ubrouskem bylo to moc drzé.
Kavárna byla hlučná a plná lidí, když jsem dorazila v určený čas. Rita mě okamžitě zahlédla a přiběhla:
Nadějo, jaká kráska, jak jsem ráda, že tě vidím!
Markéta se také lehce dotkla, ale nevadilo jí to, naopak ji to trochu omládlo. Povídaly jsme si u stolu, pak Rita byla vyrušena a já jen pila džus, koukala kolem a poslouchala hudbu.
Někdo se opravdu snažil, a hrály se písničky z dob, kdy jsme ještě studovaly. Byly jsme ještě úplně mladé a snily o tom, jak krásně budeme žít.
Mohu tě pozvat na tanec? zaslechla jsem mezi hlasitou hudbou známý hlas. Zvedla jsem hlavu a okamžitě ho poznala.
To je Lukáš Ševčík z paralelní skupiny. Na třetím ročníku se oženil, a já to tehdy lítala.
Nadějo, jak jsi krásná, přišla jsem poprvé na setkání spolužáků a nikoho nepoznala, ale tebe jsem hned poznala!
Lukáš mi podal ruku, já ji nepřijala, vstala a šla s ním tančit. Rita se na nás podívala překvapeně, když se vrátila ke stolu. Tančili jsme několik tanců, oba mlčky. Pak Lukáš nečekaně zeptal:
Nadějo, mohu tě odvézt? Hned říkám, že už jsem v rozvodu, ale pokud tě doma čeká manžel, tak prostě ji jen doprovodím, protože je už pozdě.
Lukáš mě odvedl domů, ale další den se opět setkali a už se od té chvíle neoddělili. Šaty a boty na svatbu mi pomohla vybrat Natálka. Trochu nabobtnala, brzy budu babičkou. Bylo mi trapně, že jsem nevěsta.
Natálka mi zašeptala:
Nadějo Serhijivno, jste přece krásná! My s Tomášem jsme za vás moc rádi, a být šťastná můžeš v jakémkoli věku, to není zakázáno.
A skutečně sedící už u svatebního stolu, podívala jsem se na svého manžela Oskara a řekla si: Teď možná i já můžu.
Konečně jsem sobě odpustila a dovolila si být šťastná.
—
Zítra zase otevřu deník a podívám se, co přinese další den.
