Teď, když se ohlížím zpátky, je mi jasné, že to nemohlo dopadnout jinak. Už tenkrát, když teta Veronika poprvé vytáhla ty plastové krabičky, mi bylo jasné, že jednou dojde k výbuchu.
„Tak co, zbylo něco po oslavě? Potřebuju ještě nakrmit dceru!” – Teta Veronika s chamtivým neklidem prohlížela stůl, na němž ještě ležely zbytky svátečního pohoštění.
Mikuláš pohlédl na matčinu sestru, Veroniku Novákovou, a jen stěží se ubránil ostré odpovědi. Hosté ještě seděli u stolu, zatímco ona už z kabelky vytáhla tři plastové misky. Na velkém talíři zbývalo několik kusů pečeného masa, vedle stály saláty a téměř celý dort.
„Teto Veroniko, my jsme ještě nepili čaj,” připomněl Mikuláš. „Počkejte aspoň do konce večera.”
„Vždyť já vám přece nebráním, pijte si svůj čaj. Já si jen vezmu něco málo, aby Tereza po práci nemusela vařit. Dneska je v práci do devíti, chudinka ubohá, ani večeři si nestihne připravit.”
Tereze bylo devětadvacet, bydlela sama a vydělávala si velmi slušně. To ale tetě nikdy nebránilo, aby jí nepřipisovala chudobu a nezasloužený osud.
Veronika Nováková se natahovala po mase, ale Vladimír Novák, Mikulášův otec, posunul mísu k hostům.
„Lidé ještě jedí. Až se všichni rozejdou, pak se uvidí, co zůstane.”
„Vladimíre, tobě je snad líto kousku masa?” urazila se teta.
Mikuláš si všiml, jak matka Julie sklopila oči. Vždycky se snažila přehlížet zlozvyky své mladší sestry. Stačilo, aby se někdo v rodině ozval, a hned prosila, ať nejsou lakomí a nekazí vztahy kvůli jídlu.
Tohle se opakovalo skoro na každé rodinné oslavě. Veronika přicházela s lacinou krabičkou bonbonů nebo úplně s prázdnou, zato první usedala ke stolu. Vybrala si ty nejlepší kousky, žádala přidat saláty, a po večeři vytáhla své krabičky. Jednou si odnesla půlku dortu dřív, než ho stačili nakrájet. Jindy žádala zabalit čtyři porce teplého jídla – prý aby Tereza pohostila kamarádky.
Vladimír se tenkrát hodně rozčílil, ale manželka ho rychle odtáhla do kuchyně.
„Vladimíre, nezačínej před hosty, proboha! Veronika se urazí a zase měsíc nezavolá.”
„Ať klidně mlčí celý rok! Proč bychom měli živit ještě její dospělou dceru?”
„Ale nech už to být, stejně by jídlo zbylo! Copak je ti to líto? Ať si bere.”
Mikuláš mlčel jen kvůli matce. Mladší bratr Tomáš se taky snažil neplést, i když po každé rodinné sešlosti brblal, že si teta do kabelky naloží víc, než snědí tři hosté dohromady.
Blížily se matčiny šedesátiny. Mikuláš se rozhodl dát jí něco opravdu hodnotného – šetřil na to několik měsíců. V klenotnictví vybral zlaté náušnice s drobnými světlými kamínky. Tomáš uviděl fotku v telefonu a nadchl se: našel v katalogu přívěsek ze stejné kolekce.
Zatímco si maminka s třesoucími se prsty nasazovala náušnice, Tomáš jí podal přívěsek. Když zjistila, že je to komplet, dojala se, objala oba syny a začala obvykle naříkat, že utratili příliš mnoho.
„No tak, ukaž,” bez okolků vytrhla pouzdra Veronika. Dlouze si prohlížela punc, škrábala nehtem zapínání. „To jste asi utratili celé jmění, co? Kameny aspoň nejsou skleněné?”
„Je to zlato, na cedulce je všechno napsané,” odbyl ji Mikuláš. „Hlavně, že se to mamince líbí.”
Teta přejela pohledem po sestře, pak se s lehkým úsměvem obrátila k synovci:
„Tak, Mikuláši. Za tři měsíce mám jubileum. Čekám stejný komplet. Jenom kámen ať je zelený, nějaký smaragd! Ten by mi slušel k očím.”
U stolu nastalo ticho. Mikuláš si nejdřív myslel, že je to hloupý vtip, ale teta zcela vážně otáčela v rukou cizí krabičku.
„Copak jsem vám snad já povinen kupovat zlato?” zeptal se přímo.
„Jak to myslíš, „copak”? Jsem přece sestra tvojí matky! I mně patří drahé dárky.”
Mikuláš si v duchu přehrál svá dětská narozeninová přání. Od tety dostával většinou ponožky, hrníček nebo balíček laciných sušenek. Na jeho osmnáctiny přišla s prázdnou kartičkou a pak ho požádala, aby ji odvezl na druhý konec Prahy – benzin tenkrát stál víc než její „přání”. A teď mluvila s takovou samozřejmostí, jako by mu platila studium.
„Vy nejste moje matka,” řekl vyrovnaně Mikuláš. „Dárky ať vám vybírají vaši blízcí.”
„Tereza to má teď těžké,” okamžitě se našla teta. „Já od holky zlato žádat nebudu. Ale ty jsi mladý muž při penězích, mohl bys projevit úctu ke starším.”
Maminka se pokusila uhladit situaci, i když z jejího obličeje bylo vidět, jak je jí trapně:
„Veroniko, no tak přestaň žertovat. Radši si objednáme čaj, nesou dort.”
„Jaké žertování, Julie? Matce tedy zlato, a rodnou tetu ošidíš? Čekám komplet k narozeninám! A Tomáš ať se taky složí, když jste tu všichni tak bohatí.”
Tomáš odložil vidličku a odfrkl si:
„Proč bychom my měli sponzorovat vaše chtíče?”
„Protože rodina by se měla ke všem chovat stejně! Julie má náušnice i přívěsek! Když mi to nechcete dát, já si ten přívěsek vezmu! Julko, tobě budou stačit jen ty náušnice!”
Veronika se bezskrupulózně natáhla rukou přímo k matčině krku. Maminka ucukla. Mikuláše to seklo – všechno to letité napětí, které v sobě dusil, vyvřelo najednou.
„Vy se teď vážně pokoušíte sundat mamince dárek?” Mikuláš zachytil tetinu ruku. „Vy jste jí sami někdy dali něco dražšího než ty kuchyňské utěrky?”
„Nedráždi mě!” Obrátila se Veronika. „Já mám jiné příjmy. A hlavní je přece pozornost!”
„To ano, ale cizí peníze počítáte mistrně. Na každou oslavu přijdete s prázdnou, první se nacpete a pak si odnášíte jídlo v krabičkách! A pořád se vymlouváte na Terezu, která je dávno dospělá kobyla a večeři si umí koupit sama!”
Tetě naskočily rudé fleky na tváři. S rachotem odsunula židli a obrátila se k sestře:
„Julie! Slyšíš, jak se mnou ten tvůj spratek mluví? Zkroť ho! Vždyť tě před všemi zostudí!”
Maminka zmateně přejížděla pohledem ze syna na sestru. Mikuláš ztuhl, čekal tu obvyklou větu: „Mikuláši, nech to, nezačínej…”
Jenže tentokrát promluvil otec.
„Mikuláš má pravdu,” řekl důrazně. „Já mlčel jen kvůli Julii. Ty k nám nechodíš jako k příbuzným, ale jako do bezplatné vývařovny s donáškou domů.”
„Aha, vy jste se spikli?” Veronika se otočila k mladšímu synovci. „Ty teď začneš počítat, kolik kousků jsem snědla?”
„Můžu vám připomenout, jak jste si odnášela jídlo z mých narozenin ještě dřív, než hosté usedli ke stolu,” zabručel Tomáš. „A pak jste ještě trucovala, že vám nedali celý dort s sebou.”
„Nevděční!” ječela teta. „Julie, koho jsi vychovala? Ani špetku úcty ke starším!”
Prudce si přitáhla kabelku, vytáhla z tašky plastové misky a začala vztekle hrnout uzeniny dovnitř.
„Když vám tu překážím, aspoň Tereze odnesu jídlo! Ta za nic nemůže!”
Mikuláš klidně přistoupil, převzal misku a vysypal salát zpátky na mísu.
„Dneska jsou matčiny šedesátiny, ne výdejna humanitární pomoci! Nic si odtud neodnesete.”
„Vrať to, ty nedouku!” vykřikla Veronika. „Ponížili jste mě, připravili o dárek, a teď mě ještě chcete umořit hladem? Vrať to maso, bylo odložené pro Terezu!”
Hosté u stolu seděli strnule, někdo se otevřeně dusil smíchy. Mikuláš pohlédl na matku – bál se, že se rozpláče.
Ale maminka pomalu rozepnula zapínání na krku, opatrně uložila přívěsek do sametové krabičky a zvedla oči k sestře.
„Víš co, Veroniko… Já jsem unavená. Unavená z toho, že každé svátky musím počítat, kolik jídla sis stihla nacpat do kapes. Unavená z toho, že okřikuju manžela a syny, aby snášeli tvoje výstřelky, jen abychom se nepohádali. Mikuláš má pravdu! Ty jsi naši dobrotu považovala za slabost.”
Teta se zarazila. Tuhle rázovou odpověď od své vždy ustupující sestry zjevně nečekala.
„Ty… ty bereš jejich stranu? Vždyť jsem tvoje vlastní sestra!”
„Oni mi nejsou cizí, Veroniko. To je můj muž a moje děti! Sbal si věci a jdi.”
„Tak aspoň dejte to teplé jídlo pro tu holku!” vyžadovala teta, už tišeji, ale pořád jedovatě.
Otec mlčky vytáhl mobil, objednal taxík a pak před ni posunul tašku s utěrkami.
„Vezmi si svou kabelku a tyhle hadry zpátky. Zbytek zůstane na stole.”
„Moje noha u vás víc nebude! Lakomci!” vyprskla teta, popadla věci a práskla dveřmi restaurace.
Maminka ještě pár vteřin hleděla na zavřené dveře, těžce si povzdechla.
„Promiň, mami,” řekl tiše Mikuláš, usedl vedle ní. „Nechtěl jsem ti pokazit oslavu. Ale už to ve mně vřelo.”
„Nic jsi nepokazil, synku,” usmála se slabě a pohladila ho po ruce. „Já byla naivní, měla jsem ji usadit dávno.”
…Za pár dní se teta ozvala, jako by se nic nestalo. Seděli jsme v kuchyni, když mamince zazvonil telefon a z reproduktoru se ozval ten samý hlas:
„Julko, ahoj. Zbylo u vás po oslavě nějaké jídlo?”
Maminka zavřela oči, vydechla, ale tentokrát se jí hlas ani nezachvěl.
„Veroniko, i kdyby zbylo – tobě ho nedám. Na návštěvu přijdeš, až se naučíš vážit si hostitelů, a ne brát náš dům jako samoobsluhu zadarmo.”
K tetiným narozeninám poslal Mikuláš jen ráno SMS. Žádné zlato, to se rozumí, nikdo neposlal.
Veronika Nováková dlouho čekala, až ji pozvou na další rodinnou sešlost, ale maminka ji prostě vyřadila ze seznamu hostů. A vypadá to, že na dlouho…
Co myslíte, udělali příbuzní dobře? Napište své názory do komentářů a dejte like!
