Čtvrtek, zápisky
Zase jsi tu sůl dal špatně, ozvala se Klára, aniž by se odtrhla od hrnce.
Zastavil jsem se skleničkou v ruce a podíval se na polici. Sůl stála na svém místě vedle cukřenky.
A kam ji mám dát? zeptal jsem se opatrně.
Ne kam se má dávat. Ale tam, kde ji hledám. Už jsem ti to říkala.
Bylo by jednodušší, kdybys mi řekla kam, než abych to hádal, pronesl jsem, a uvnitř mě opět bodlo staré podráždění.
Hlučně vypnula plotnu, položila pokličku, otočila se ke mně.
Jsem unavená pořád něco vysvětlovat. Nemohl bys to prostě někdy nechat na svém místě?
Takže zase dělám všechno špatně, uzavřel jsem, vrátil sůl na poličku, jen o kousek doprava.
Klára už chtěla něco říct, ale raději bouchla dvířky kredence a odešla z kuchyně. Já zůstal stát s lžící v ruce, poslouchal její kroky chodbou. Pak jsem si povzdechl, ochutnal polévku a automaticky ji ještě dosolil.
Za hodinu jsme večeřeli mlčky. Ve vedlejším pokoji tiše šuměla televize, okno vitríny odráželo obrazovku. Klára jedla pomalu, skoro se na mě nedívala. Já se v talíři s řízkem nimral a přemýšlel, jak to zase skončilo jako obvykle: drobnost, výtka, moje poznámka, její ticho.
Takhle spolu budeme žít napořád? zeptala se najednou.
Zvedl jsem hlavu.
Jak to myslíš?
No odložila vidličku, vždycky něco uděláš, já se rozčílím, ty se urazíš. Pořád dokola.
A co máme dělat jinak? zkusil jsem zažertovat. Je to už taková naše tradice.
Neusmála se.
Četla jsem jednu věc, řekla, o povídání. Jednou týdně. Na čas.
Zamrkal jsem.
Na čas?
Podle časovače. Deset minut mluvím já, deset ty. Žádné ty vždycky, ty nikdy. Jen já cítím, pro mě je důležité, já chci. A druhý nesmí odporovat, vysvětlovat, jen prostě… poslouchat.
To je z internetu? ujišťoval jsem se.
Z knížky. To není důležité. Chci to zkusit.
Natáhl jsem se pro sklenici, napil se a získal tak pár vteřin.
A když nechci? zeptal jsem se, snažil se, aby to neznělo moc ostře.
Tak budeme pořád řešit sůl, řekla klidně. Já už nechci.
Podíval jsem se na ni. Vrásky u úst za poslední roky prohloubily a já si ani nevšiml kdy. Vypadalala unaveně ne jen po dlouhém dni, ale jako by po celém životě.
Dobře, řekl jsem. Ale upozorňuju, s těmahle vajíčkama na čas moc neumím.
Nemusíš být silný, pousmála se slabě. Stačí být upřímný.
Ve čtvrtek večer jsem seděl na gauči s mobilem v ruce a předstíral, že čtu zprávy. V žaludku jsem měl stejný pocit, jako když jdu k zubaři.
Na konferenčním stolku ležel kuchyňský minutník, kulatý, bílý, s čísly po obvodu. Klára ho jindy používá při pečení buchet. Teď ležel mezi námi, jako vetřelec.
Přinesla dva hrnky čaje, posadila se proti mně. Měla na sobě domácí svetr, vytahaný u loktů. Vlasy stažené do neupraveného culíku.
Tak, řekla, začneme?
Máme nějaký řád? snažil jsem se to odlehčit.
Ano. Já první. Deset minut. Pak ty. Co nestihneme, příště.
Přikývl jsem, odložil mobil na opěradlo. Klára vzala minutník, natočila kolečko na 10, stiskla knoflík. Tiché tikání.
Já cítím začala a zmlkla.
Přistihl jsem se, že čekám to známé ty nikdy nebo ty zase, a podvědomě se chystám zatnout.
Ale stiskla dlaně a pokračovala:
Já mám pocit, že jsem jen… pozadí. Že dům, jídlo, tvé košile, dny že vše plyne samo sebou. A když přestanou, všechno se rozpadne, ale nikdo si toho nevšimne, dokud nebude zle.
Chtěl jsem říct, že si všímám. Že jen nedávám najevo. Že možná ona mi sama nedává prostor něco udělat. Ale vzpomněl jsem si na pravidla a zavřel pusu.
Pro mě je důležité, podívala se krátce na mě, pak uhnula že co dělám, je vidět. Nemusíš mě pořád chválit nebo děkovat. Stačí, když občas řekneš ne jen, že polévka chutná, ale že chápeš, kolik to stojí sil. A že to není samozřejmost.
Polkl jsem. Minutník dál odměřoval čas. Chtěl jsem namítnout, že taky bývám unavený, že práce není jednodušší. Ale v pravidlech nebyl bod skočit do řeči.
Já chci vzdychla. Já nechci být ta od přírody zodpovědná za všechno. Za tvé zdraví, svátky, vztahy s dětmi. Chci občas být slabá, nedržet vše na bedrech.
Díval jsem se na její ruce. Na pravém prstě prsten, který jsem jí dával k desátému výročí, už zařezaný do kůže. Tehdy jsem toužil trefit správnou velikost.
Minutník pípl. Klára sebou trhla a nervózně se pousmála.
Hotovo, řekla. Mých deset minut.
No odkašlal jsem si. Tak teď já.
Přikývla, znovu nastavila minutník a posunula ho blíž ke mně.
Cítil jsem se jak žák před tabulí.
Já cítím začal jsem a hned mi to znělo hloupě. Mám pocit, že doma bych se nejradši schoval. Protože když něco udělám špatně, určitě si toho někdo všimne, a když normálně, je to prostě samozřejmost.
Klára jen lehce přikývla.
Pro mě je důležité, pokračoval jsem a poslouchal své vlastní slova, že když přijdu z práce a sednu si do křesla, není to hřích. Já tam nesedím flákačem, taky jsem tam… no, prostě unavený.
Její pohled byl sice unavený, ale vnímavý.
Já chci na chvíli jsem zaváhal. Když se zlobíš, abys neříkala, že nic nechápu. Chápu. Možná ne všechno, ale určitě nejsem úplné dřevo. Když to řekneš, mám chuť se úplně uzavřít. Protože všechno, co řeknu, bude chyba.
Minutník pípl. Vytrhlo mě to, jako bych se vynořil z vody.
Poseděli jsme chvíli tiše. Televize byla vypnutá, v sousední místnosti hučela lednice nebo radiátor.
Je to zvláštní, řekla. Jako generální zkouška.
Jako kdybychom nebyli manželé, ale hledal jsem slovo. Pacienti.
Ušklíbla se.
No, tak jsme pacienti. Aspoň měsíc to zkusme. Jednou týdně.
Pokrčil jsem rameny.
Měsíc není doživotí.
Přikývla a vzala minutník, odnesla ho do kuchyně. Díval jsem se za ní a napadlo mě, že jsme si pořídili nový kus nábytku.
V sobotu jsme šli společně nakoupit. Klára šla první s vozíkem, já ji následoval a sbíral věci podle seznamu: mléko, kuře, rýži.
Vem rajčata, řekla, aniž by se otočila.
Přišel jsem k bedně, vybral pár rajčat, dal je do sáčku. A uvědomil si, že už skoro chci říct něco jako mám pocit, že rajčata jsou těžká, a uchechtl jsem se.
Co je? otočila se.
Trénuju, řekl jsem. Nové obraty.
Protočila oči, ale koutky úst jí cukly.
Ve veřejnosti nemusíš, pronesla suchým tónem. I když… možná by to někdy nebylo na škodu.
Šli jsme kolem regálu s sušenkami. Automaticky jsem natáhl ruku po jejích oblíbených, ale vzpomněl si, že kvůli cukru a tlaku by se jim měla vyhýbat. Ruka se zastavila.
Vem je, řekla, když si všimla, že váhám. Nejsem dítě. Když je nesním, odnesu je do práce.
Vložil jsem balíček do vozíku.
Já začal jsem a zastavil.
Co? zeptala se.
Uvědomuju si, že toho zvládáš hodně, vyšlo ze mě konečně a díval jsem se přitom na cenovku. To si připíšu na čtvrtek.
Podívala se na mě upřeněji a přikývla.
Zapíšu ti to, ujistila mě.
Druhý rozhovor byl těžší.
Přišel jsem na gauč s patnáctiminutovým zpožděním: zdržel jsem se v práci, zácpa, volal syn. Klára už čekala, minutník na stole, vedle její sešit.
Jsi připravený? zeptala se bez pozdravu.
Chvilku, sundal jsem kabát, pověsil na opěradlo židle, šel do kuchyně pro vodu. Vrátil jsem se a cítil její pohled v zádech.
Nemusíš to dělat, řekla. Pokud tě to nebaví, řekni.
Zajímá mě to, ozval jsem se, i když uvnitř mě to celé svíralo. Jen byl dneska den blbý.
Já ho taky neměla lehký, poznamenala krátce. Ale dorazila jsem na čas.
Stiskl jsem sklenici.
Dobře, řekl jsem. Jdeme na to.
Nastavila minutník na 10.
Já cítím, začala, že spolu žijeme jako sousedi. Mluvíme o složenkách, jídle, o zdraví, ale skoro nikdy o tom, co opravdu chceme. Už si ani nepamatuju, kdy jsme plánovali dovolenou jen my dva, a ne proto, že nás tam někdo pozval.
Napadla mě její sestra a jejich chata, nebo loňský pobyt v lázních, kde jsme byli díky poukazu z práce.
Pro mě je důležité, pokračovala, abychom neměli jen povinnosti, ale i společné plány. Ne někdy u moře, ale konkrétně: tam, tehdy, na tolik dní. Aby to nebylo jen na mně, ale na nás.
Přikývl jsem, i když se na mě ani nedívala.
Já chci zarazila se. Chci, abychom o sexu nemluvili jen, když chybí. Je to trapné, ale… chybí mi nejen on, ale i objetí, dotek, ne podle harmonogramu.
Zrudly mi uši. Měl jsem chuť zažertovat, že v našem věku už je to stejně jedno, ale nešlo to.
Když se odvracíš ke zdi, řekla, připadám si ti lhostejná. Nejen jako ženská, ale v celku.
Minutník běžel dál. Snažil jsem se na něj nedívat, abych neviděl, kolik zbývá.
To je vše, řekla, když pípl. Tvá řada.
Natáhl jsem se k minutníku, ale ruka mi vyklepala. Posunula ho ke mně sama.
Já cítím, začal jsem, že když přijde řeč na peníze, mluvíme spolu, jako bych byl bankomat. Když něco odmítnu, je to považováno za lakotu, ne za obavy.
Stiskla rty, ale mlčela.
Pro mě je důležité, abys věděla, pokračoval jsem, že mám strach o rezervu. Pamatuju si, jak jsme v devadesátkách obraceli každou korunu. A když říkáš no tak, neblázni, všechno mě to vnitřně sevře.
Nadechl jsem se.
Já bych chtěl, abychom velké nákupy plánovali spolu. A ne postavený před hotovou věc: už jsem domluvila, už jsem zaplatila. Nemám nic proti utrácení, vadí mi překvapení.
Minutník zazvonil a já pocítil úlevu.
Můžu něco říct? nevydržela Klára. Je to mimo pravidla, ale nejde mi mlčet.
Znehybněl jsem.
Povídej, řekl jsem.
Když řekneš jsem bankomat, hlas se jí chvěl připadají mi, že mě máš za někoho, kdo jen rozhazuje. Ale já taky mám strach. Bojím se, že onemocním, že odejdeš, že zůstanu sama. Něco si občas koupím ne proto, že chci utrácet, ale protože chci cítit, že máme… další plány. Že ještě něco společného chystáme.
Otevřel jsem pusu k odpovědi, ale naštěstí ji hned zavřel. Dívali jsme se na sebe přes stolek, jako přes hranici.
Už jsme mimo čas, pronesl jsem tiše.
Já vím, odpověděla. Nejsem stroj.
Usmál jsem se spíš smutně.
Možná tenhle způsob není pro živé lidi, zamumlal jsem.
Je pro ty, co chtějí ještě zkusit, řekla.
Opřel jsem se do opěradla gauče, všechno uvnitř bylo unavené.
Stačí pro dnešek, navrhl jsem.
Přikývla. Vzala minutník, ale neodnesla ho, jen ho posunula ke kraji stolu, jako by nechala možnost vrátit se.
V noci jsem dlouho nemohl usnout. Ležela ke mně zády, natáhl jsem ruku, chtěl jsem jí ji položit na rameno, ale zastavil se pár centimetrů před ní. V hlavě mi zněla její slova o tom, že se cítí jako sousedka.
Potichu jsem ruku stáhl, otočil se na záda a koukal do tmy.
Třetí rozhovor přišel za týden, ale začal už v autobuse.
Jeli jsme do polikliniky: já na EKG, ona na krevní testy. Bylo plno, stáli jsme u madla. Klára mlčela, dívala se z okna, já na její profil.
Jsi naštvaná? zeptal jsem se.
Ne, řekla. Přemýšlím.
O čem?
O tom, že stárneme, řekla, oči nespustila z ulice. A že když se teď nenaučíme mluvit, později už nebude síla.
Chtěl jsem říct, že mně zatím síly nechybí, ale jazyk mě neposlechl. Vzpomněl jsem si na včerejší šlapání do pátého patra bez výtahu, jak jsem se zadýchal.
Bojím se, řekl jsem najednou. Že mě položí do nemocnice a ty budeš nosit balíčky a mlčky se zlobit.
Otočila se ke mně.
Nebudu se zlobit, řekla. Budu mít strach.
Přikývl jsem.
Večer jsme seděli na gauči, minutník už stál na stole. Položila vedle něj dva hrnky čaje, posadila se proti.
Začněme dnes tebou, nabídla. Já už se vypovídala v autobuse.
Vzdychl jsem si, otočil kolečko na 10.
Cítím, řekl jsem, že když mluvíš o únavě, hned mám pocit, že mě napadáš. I když to třeba ani neřekneš. Začnu se hned bránit, ještě než vše dořekneš.
Přikývla.
Pro mě je důležité, pokračoval jsem, umět tě poslouchat, ne se hned bránit. Ale neumím to. V dětství mě učili, že když je vina, následuje trest. A když říkáš, že ti je těžko, slyším: jsi špatný.
Poprvé jsem to řekl nahlas a sám jsem se tomu divil.
Chci, řekl jsem, abychom si řekli: když mluvíš o svých pocitech, neznamená to automaticky, že já jsem viník. A když něco nedělám dobře, řekni konkrétně kdy, ne obecně ty vždycky.
Minutník tikal, Klára jen poslouchala.
Hotovo, vydechl jsem při zazvonění. Tvá řada.
Nastavila znovu čas.
Já cítím, začala pomalu, že už dlouho jedu na výdrž. Za děti, za tebe, za rodiče. A když se stáhneš do mlčení, připadám si, že ten vozík táhnu sama.
Vzpomněl jsem si na pohřeb její mámy vloni. Opravdu jsem víc mlčel.
Pro mě je důležité, pokračovala, abys někdy začal rozhovor ty. Nemusel čekat, až bouchnu, ale přišel a řekl: Jak ti je? nebo Pojďme to probrat. Když to tahám pořád já, cítím se vlezle.
Přikývl jsem.
Chci, řekla a chvilku váhala, abychom si stanovili dvě věci. Zaprvé: důležité se neprobírá, když je jeden z nás vyčerpaný nebo naštvaný. Ne mezi dveřmi, ne ve spěchu. Když je třeba, odložíme debatu.
Pozoroval jsem její tvář.
A zadruhé, pokračovala, u dětí nekřičíme. Vím, že občas to nedám, ale nechci, aby nás slyšely se hádat.
Minutník pípnul, ale dokončila:
To je vše.
Usmál jsem se koutkem rtů.
Mimo řád, upozornil jsem.
Ale ze života, dodala ona.
Vypnul jsem minutník.
Souhlasím, řekl jsem. S oběma body.
Trochu jí povolila ramena.
A já bych chtěl ještě jeden bod, dodal jsem po chvilce.
Jaký? zpytavě se zeptala.
Když nestihneme všechno za těch deset minut, řekl jsem, neprotahujeme hádku do noci. Prostě to přehodíme na příští čtvrtek. Žádná válka na pokračování.
Zamyslela se.
Zkusíme to, řekla. A když to bude hořet?
To uhasíme, přikývl jsem. Ale ne benzínem.
Uchechtla se.
Platí, usmála se.
Život plynul dál jako dřív.
Ráno jsem vařil kávu, ona smažila vajíčka. Občas jsem umyl nádobí bez pobízení. Klára si toho všimla, ne vždycky to komentovala. Večer jsme koukali na seriály, hádali se, kdo z hrdinů měl pravdu. Čas od času začala něco říkat ve stylu to jsme taky my, ale rozpomněla se na pravidla a uložila si to na čtvrtek.
Jednou stála u plotny, míchala polévku, a já k ní zezadu přišel a položil jí ruku na pas. Prostě jen tak, bez důvodu.
Co se děje? zeptala se, aniž by se otočila.
Nic, odpověděl jsem. Trénuju.
V čem? podivila se.
V dotecích, odpověděl jsem. Aby to nebylo jen na povel.
Ušklíbla se, ale neuhnula.
Připisuju ti bod, utrousila.
Za měsíc jsme zase seděli na gauči, minutník ležel mezi námi.
Pokračujeme? zeptal jsem se.
Co myslíš ty? odpověděla.
Podíval jsem se na bílý kulatý přístroj, na její ruce, na svoje kolena.
Myslím, že ano, řekl jsem. Ještě jsme to nepochopili.
Ani to nikdy nebude dokonalé, pokrčila rameny. Není to zkouška. Je to jako ráno si vyčistit zuby.
Uchechtl jsem se.
To je romantické přirovnání.
Ale pravdivé, reagovala.
Nastavila minutník na 10 a položila zpět.
Dneska bez přísnosti, navrhla. Když odbočíme, vrátíme se.
V klidu, souhlasil jsem.
Nadechla se.
Já cítím, řekla, že mi je lehčeji. Ne ve všem, ale jako bych přestala být neviditelná. Znamená pro mě, že začneš sám mluvit, sám se ptáš. Vidím to.
Začervenal jsem se.
Pro mě je důležité, pokračovala, že s tím nepřestaneme, až bude líp. Abychom se nevrátili ke starému mlčení, dokud nevybouchneme.
Přikývl jsem.
Chci, uzavřela, aby za rok šlo říct: Jsme upřímnější. Ne ideální, ne bez hádek, jen upřímnější.
Minutník tikal. Poslouchal jsem a poprvé neměl chuť žertovat.
Hotovo, uzavřela, když zaznělo pípnutí. Teď ty.
Vzal jsem minutník, otočil ho a odstartoval.
Já cítím, řekl jsem, že se teď víc bojím. Dřív se dalo vše schovat do mlčení, teď musím mluvit. A bojím se, že řeknu něco špatně nebo tě raním.
Klára poslouchala s hlavou nakloněnou.
Pro mě je důležité, pokračoval jsem, abys nezapomněla: nejsem nepřítel. Když mluvím o strachu, není to proti tobě. Je to prostě… o mně.
Odmlčel jsem se.
Chci, uzavřel jsem, abychom to pravidlo dodrželi: jednou týdně upřímně a bez obviňování. I když nám to tu a tam ujede. Aby to byl náš společný pakt.
Minutník pípnul. Vypnul jsem ho, ještě než se stihl znovu ozvat.
Poseděli jsme tiše. Z kuchyně cvaklo, vypnul se varný konvice. Za zdí se sousedi smáli, bouchly vchodové dveře.
Víš, řekla Klára, pořád jsem čekala nějaký velký zlom, jak ve filmu. Co všechno změní jedním rozhovorem. A místo toho…
…jsme se shodli, že stačí každý týden kousek, doplnil jsem.
Přesně, přikývla. Po troškách.
Podíval jsem se na její tvář. Vrásky zůstaly, únava taky. Ale v očích se objevilo něco, co jsem neuměl pojmenovat. Možná pozornost. Blízkost.
Půjdeme na čaj? navrhl jsem.
Pojďme, usmála se.
Vyndala minutník a vzala ho s sebou do kuchyně. Postavila ho vedle cukřenky, neschovávala do kredence. Nalil jsem vodu do varné konvice, postavil ji na plotnu a zapálil plyn.
Příští čtvrtek mám po práci kontrolu u lékaře, řekla, opírajíc se dlaněmi o stůl. Můžu přijet později.
Tak to přesuneme na pátek, souhlasil jsem. Nechceme diskutovat důležité, když jsi vyřízená.
Podívala se na mě a usmála se.
Platí, řekla.
Otevřel jsem skříňku, vytáhl dva hrnky, postavil je vedle sebe.
Kam dát sůl? zeptal jsem se najednou, vybavilo se mi naše první pravidlo.
Otočila se, všimla si sklenice v mé ruce.
Tam, kde ji hledám, odpověděla automaticky, ale pak se zarazila a dodala: Na druhou polici zleva.
Položil jsem sklenici na určené místo.
Rozumím, řekl jsem.
Přišla blíž, dotkla se mého ramene.
Díky, že ses zeptal, řekla tiše.
Přikývl jsem. Varná konvice se rozhučela. Minutník tiše ležel na stole. Čekal na svůj příští čtvrtek.
A tak jsem zjistil, že i když někdy řešíme jen sůl, ve skutečnosti to je o tom, co neseme celá léta každý na svých bedrech. A že stačí málo upřímně poslouchat a občas se zeptat, kde je sůl abychom si byli blíž.
