Bylo to kdysi dávno, možná před desítkami let, v době, kdy jsme ještě bydleli v Praze. Naše rána s Markétou a Petrem bývala obvyklá změť spěchu a neklidu. Ten den jsme oba zaspali a zdálo se, že malý Matěj do školky nikdy nedorazí včas.
Petře! Vyzvedneš dneska Matěje? zakřičela Markéta, když mezi obouváním kalhot a balením školkového batůžku kličkovala po bytě.
Jo, jasně! Kde mám klíče?! odpověděl v panice Petr.
Nevím, já! Zase jsi je ztratil, štěkla Markéta podrážděně, zatímco zuřivě hledala svůj mobil. Nakonec ho popadla a vrhla se oblékat Matěje, který si zatím spokojeně hrál s autíčky a všechen ten spěch ignoroval.
Do školky jsme s Matějem doletěli během pěti minut. Markéta mu chtěla sundat bundu, ale zasekl se zip. Najednou uviděla, jak se mu lesknou oči.
Mami, já nechci do školky, zašeptal Matěj se staženým čelem a zaťatými pěstičkami.
Zlatíčko, no tak Máme fakt zpoždění. Ve školce ti bude fajn. Potkáš kamarády, budete si hrát, zkoušela to Markéta tiše a laskavě, i když sama cítila, jak se jí třese hlas.
Matěj stál jak přikovaný, přesvědčování moc nepomáhalo. Na pomoc přišla učitelka, která se usmála a vzala Matěje za ruku: Nebojte, paní Markéto, to zvládneme. Pojď, Matýsku, kamarádi tě už čekají.
Markéta si úlevně oddechla, ale další stres ji udeřil rovnou do hlavy. Podívala se na hodinky. Byla v časovém presu musela hned volat klientce a omluvit se za zpoždění. Vylovila mobil z kabelky, začala hledat číslo v kontaktech, ale nemohla ho najít. Přimhouřila na displej oči a až tehdy ji trklo, že to není její telefon. Ve zmatku s Petrem vyměnili kryty i mobily. Ty zatracené stejné ochranné obaly, zatracená stejná čísla!
To je skvělý, zamumlala nakvašeně, přemýšlela, jak se ke kontaktu dostat. Musela dát Petrovi vědět, ať jí číslo přepošle.
Vtom jí telefon v ruce zavibroval nová zpráva. Rychle se podívala na displej.
Pošmistr: Co holka z fitka? Dala ti číslo?
Markétě se zatajil dech. Znovu a znovu si četla tu zprávu se jménem svého muže po odesílateli. Otevřela rozhovor a četla dál.
Pošmistr: Tak co, už jsi si ji omotal kolem prstu?
Petr: Jo, dala mi číslo. Domluvili jsme se na sobotu. U mě.
Markéta zírala na text, srdce jí bušilo až v krku v sobotu? To plánovala vzít Matěje na víkend k babičce a zůstat tam přes noc
Panebože radši bych to nikdy nevěděla procedila mezi zuby a v duchu proklela ty pitomé stejné kryty.
Bylo téměř nadlidské dělat, že nic netuší. Každý den, každý pohled na Petra byl pro Markétu dnem zkoušky. Do soboty zbývaly ještě tři dny, během nichž se v sobě ztrácela snažila se přesvědčit samu sebe, že možná jen špatně pochopila kontext, možná je vše jinak. Ale pořád slyšela ta slova: V sobotu. U mě.
Petr se choval stejně jako vždy: pozorný, milý, ochotně pomáhal se vším, večer objal Markétu a ukládal Matěje. Když mu Markéta pohlédla do očí, marně v nich hledala stopy viny. Nic. A to ji děsilo snad ještě víc.
Ve středu večer spolu sledovali film. Petr objal Markétu kolem ramen, jako už tolik let předtím, a ona musela zatnout zuby, aby se nerozplakala. V jeho náručí se najednou cítila zranitelně, svět kolem by se jí v tu chvíli mohl sesypat. Každé jeho gesto jí najednou připadalo neupřímné.
V pátek, poté co uložili Matěje, stála Markéta u dřezu a dívala se do tekoucí vody. Petr k ní zezadu přišel, objal ji a zašeptal:
Jsi dneska nějaká smutná. Děje se něco?
Markéta zůstala stát bez pohnutí, po zádech jí přeběhl mráz.
Všechno v pořádku, jen jsem unavená, usmála se nuceně.
Chápu, políbil ji něžně do vlasů.
V noci ze soboty na neděli, když Petr usnul, tiše vstala a odešla do koupelny. Zamkla za sebou, pustila vodu a posadila se na okraj vany. Všechno napětí za ten týden jí teď vyráželo ven.
Proč? šeptala mezi vzlyky. Proč zrovna teď?
V hlavě se jí honily otázky jak to mohl udělat, co má teď dělat? Říct mu vše, nebo prostě odejít? Svírání na hrudi bylo nesnesitelné.
Jediné, co věděla jistě, bylo, že ráno zase nasadí masku jako každý den. Ale sobota sobota měla přinést odpověď.
Ráno Markéta vezla Matěje k mámě do Hradce Králové. Všechno dělala na automat, každá činnost jí připadala k neunesení. Její maminka, paní Zdena, si hned všimla, že jí něco trápí.
Markétko, je ti něco? starostlivě se ptala.
Markéta se usmála a řekla lehce: Ale ne, mami, jen spěchám. Chtěla bych Petrovi udělat překvapení. Jen letmo políbila Matěje na čelo a šla zpět k autu; bála se, že kdyby se zdržela byť o vteřinu, rozplakala by se.
Cestou domů Markétu trápily tísnivé myšlenky: A co když tam Petrovi někdo opravdu přijde? Nebo šla jsem s pochybnostmi moc daleko a je všechno v pořádku?
Chtěla Petra přistihnout při lži, chtěla vidět, co se opravdu děje a zároveň zoufale toužila, aby se vše ukázalo jako nedorozumění, aby mohla zavřít oči a pokračovat dál v krásném bludu.
Zastavila před domem, motor vypnula, ale zůstala sedět. Vybavily se jí všechny dojemné okamžiky Petr, jak se s ní směje v kuchyni, jak společně s Matějem lezou v parku po stromech, rodinné večery u televize Zdálo se jí, že v autě prodlouží poslední klidné vteřiny svého štěstí, než přijde neznámé.
Nakonec se zhluboka nadechla, vyšla nahoru, stála chvíli před dveřmi a ruce se jí chvěly. Odemkla a pomalu vstoupila, jako by váhala vkročit do nové reality. V bytě byla tma, jen v kuchyni svítily lampičky. Slyšela tlumený smích, šepot. Srdce jí téměř vyskočilo z hrudi.
Je to tady, problesklo jí hlavou. Už je to tady.
Chvíli se motala v předsíni jako v mlze každý krok kupředu byl těžší a těžší. Před očima se jí míhaly vzpomínky; tělo se bránilo, ale šla dál. Ještě tři kroky a uvidí pravdu. Srdce prudce bušilo.
Petře? zašeptala, její hlas zněl cize, skoro jako cizí.
Pak, hlasitěji: Petře!
Když se v kuchyni objevila, byla tam dvojice muž a žena, ale muž nebyl Petr. Byl to David, Petrův nejlepší kamarád. Markéta na chvíli zkameněla. David se polekaně otočil.
Markéto! Není to tak, jak si myslíš! Já No, víš, že u nás doma… Kde bych měl s tou holkou být, u mámy? Prosím, Olinko… koktal David.
Markéta jeho slova nevnímala, jen stála a dívala se, co se vlastně děje. V hlavě jí hučelo. Slzy jí tiše stékaly po tvářích, když se přistihla, že se v tom zmatku trochu usmívá.
Chápu, Davide potichu řekla, přemáhajíc dojetí. Já půjdu.
Pomalu odešla z bytu. Venku ji ovanul chlad, byla celá otřesená. Vytáhla telefon a třesoucími prsty volala Petrovi.
Ano? ozvalo se ve sluchátku, ale nevěděla, co říct. Nakonec z ní vypadlo nečekané přiznání:
Miluju tě… Moc tě miluju
Skrze slzy a trochu rozpačitý smích děkovala osudu, že je všechno jinak, než si představovala. Byla z ní venku veškerá křivda, napětí, strach. Všechno, co v ní vřelo, náhle směšně polevilo.
Byla jsem doma Byl tam David zašeptala.
Jo Promiň, hlavně se nezlob. Jsem v kanceláři. Přijeď, prosím. Nezlob se, Markétko… Přijedeš?
Už jsem na cestě.
Markéta nasedla a spěchala ho obejmout.
Ten večer jsme s Petrem seděli na koberci v zasedačce jeho firmy, před sebou lahev červeného. Položila jsem mu hlavu na rameno, jemně svírala skleničku mezi prsty.
Promiň, Petře, já fakt nechtěla lézt do tvých zpráv. Nikdy jsem to nedělala
A ty mě odpusť, že jsem do toho Davida zatáhl. Hned jsem ti to měl říct.
Proč tě vlastně David požádal o pomoc?
Protože je to můj nejstarší kamarád. Protože den předtím tu holku ztrapnil vrazil do ní a polít ji energetickým nápojem, celý její bílý kostým byl fialový A pak to psychicky nezvládl jako puberťák. Nemůžu! Bojím se! Péťo, pomoz!. Petr začal Davida parodovat, až jsem se hlasitě rozesmála.
Vzal jsem její číslo, Davida vychválil do nebes, vše okecal a voilà.
A proč ji tahal sem a nešel někam na hotel?
Nevzpomínáš si, proč pořád bydlí s mámou?
Aby nemusel utrácet za nájem a měl doma řízky a vyžehlené ponožky, vypálila jsem a oba vyprskli smíchy.
Ano David prostě nikdy nebyl rozhazovačný, zasmál se Petr.
Jsme přátelé od první třídy možná já jediný znám jeho nejhlubší stránku.
Zavrtěla jsem hlavou: Ale moment, my přece nemůžeme spát ve vaší kanceláři. A domů zpátky? Teď tam nechci, ať si uklidí!
Petr mě políbil.
Neboj, nejsem takový skrblík dneska si zasloužíme romantický večer.
Fakt? Jedeme do hotelu? vykulila jsem oči.
Petr přikývl, vzal mě do náruče a já propukla v smích, i když jsem pár hodin předtím měla pocit, že můj svět končí.
Tehdy jsem pochopila, že i když máme v životě chvíle plné pochyb a bolesti, nakonec se zase najdeme a někdy dokonce silnější, než dřív.
