Sousedé se posmívali, když domovník Jaroslav začal krmit toulavou kočku u vchodu. A ona si každý den lehala ke dveřím číslo dvanáct. Nikdo nepřemýšlel proč.
Jaroslav zametal dvůr od šesti do šesti, jako vždycky. Koště šustilo po mokrém asfaltu a ten zvuk se stal budíkem pro první tři patra. Listí páchlo kysele a vlhce, ačkoliv na kalendáři byl duben.
Kočka seděla na spodním schodu vchodu.
Tříbarevná, vyzáblá. Srst měla slepenou na bocích a žebra jí bylo vidět i z dálky. Dívala se na Jaroslava zelenýma očima a bez hlesu otevírala tlamu, jako by mňoukala, ale někdo jí vypnul zvuk.
Zastavil se a opřel koště o zeď. Dřepnul si, cítil, jak mu pod rukama křupou klouby z ranního chladu.
„A kde ses tu vzala?“
Zelené oči zamrkaly. Tlama se znovu otevřela a zavřela, ani hlásku.
Druhý den ráno seděla na stejném místě. Za den znovu. Jaroslav přinesl z domova plechovou misku a zbytky včerejšího kuřete. Kočka jedla pomalu, s ušima přitisknutýma k hlavě, jako by čekala na útok. A po jídle neodešla.
Vyšla po schodech a lehla si ke dveřím bytu číslo dvanáct. Zrovna dvanáct, ne třináct a ne deset.
Třetí den si Jaroslav všiml tohoto zvyku. Pátý den přestal věřit, že jde o náhodu.
Ludmila ze čtvrtého patra vyšla v pondělí s igelitkou na odpadky a zastavila se, zírala na misku u schodů.
„Jaroslave, vy jste jí tu udělali hotovou restauraci?“
„Krmím ji,“ pokrčil rameny a pokračoval v zametání.
Ludmila se nedala.
„No to teda. Blechy, špína, všude chlupy. U Novotných ve třetím patře mají malé dítě, to jste nepromyslel?“
Mluvila nahlas a sebejistě, její sladký parfém přehlušil i vůni mokrého asfaltu. Červené nehty se mihly, když popadla tašku do druhé ruky.
František z druhého patra kouřil pod přístřeškem v teplákách. Ušklíbl se do dýmu.
„Jaroslave, ty jsi fakt kočičí čaroděj. Třeba ti ještě poradí čísla do sportky?“
Jaroslav mlčel. Pak řekl tiše, nikomu konkrétně:
„Tahle kočka nepřišla náhodou.“
Ludmila odfrkla. František se nadechl a pomalu vydechl, díval se někam do prázdna.
„Filozof,“ hodil přes rameno a zmizel nahoře.
Koště šustilo dál. Kočka ležela u dveří číslo dvanáct, schoulila si tenké tlapky pod sebe a neodtrhla oči od prahu. Mlčky.
Paní Věra z dvanáctého bytu bydlela sama. Bylo jí přes sedmdesát, přesněji to nikdo nevěděl, protože neslavila narozeniny a nezvala hosty. Drobná, suchá, vždy v modrém šátku a starém šedém kabátě.
Dřív chodívala každé ráno pro chleba. Jaroslav viděl, jak se oběma rukama drží zábradlí a nohu staví na schod opatrně, jako by zkoušela led. Vracela se s rohlíkem v sáčku a mlékem. Někdy kývla, někdy prošla mlčky.
Zkoušel si vzpomenout, kdy ji viděl naposled. Před dvěma dny. Nebo víc.
Po smrti manželky se Jaroslav přistihl, že naslouchá u cizích dveří. Čtyři roky tohoto zvyku.
V druhém patře se zastavil. Lak dole oloupal až na dřevo. Za dveřmi bylo ticho.
Kočka seděla u jeho nohou a dívala se na dveře bez mrknutí.
Ve středu potkal na schodech Ludmilu.
„Viděla jste paní Věru naposledy?“
„Koho? Á, z dvanáctky,“ Ludmila si upravila vlasy. „Ne. Ona je pořád u sebe, samotářka. Možná odjela někam.“
„Nemá příbuzné.“
„No právě,“ Ludmila rozhodila rukama. „Tak prostě nevychází. Ještě je zima.“
Venku bylo čtrnáct stupňů. Jaroslav se nehádal. Ludmiliny podpatky zadupaly dolů a vůně parfému se rozplynula ve vchodu, jako by tu nebyla.
Vrátil se ke dveřím. Sehnul se, přiložil ucho ke škvíře. Nic. Nebo skoro nic.
Kočka promluvila. Poprvé za celou dobu. Tiše, chraptivě, jako by hrdlo zapomnělo, jak se to dělá, ale zkusilo to. Slabé „mňau“, spíš jako výdech.
Jaroslav si dřepnul a pohladil ji po hřbetě. Žebra pod srstí se dala počítat jako dráty starého plotu.
Kočka nespouštěla oči z klíčové dírky.
Bouchal ráno i večer a během dne. Nikdo neotvíral.
František kouřil na podestě a pozoroval ho.
„Jaroslave, ale vážně. Nehoň si hlavu. Staří se někdy nechtějí bavit a je to. Moje babička se jednou zavřela na měsíc, čuměla na seriál.“
„Paní Věra nemá televizi.“
František ztichl, zamumlal něco nesrozumitelného a zmizel za svými dveřmi.
Druhý den Jaroslav vytíral podlahu v přízemí, když shora přišel zvuk. Nebylo to mňoukání.
Mokrý hadr mu vypadl z ruky a plácl na schod.
Vyběhl nahoru, přes dva schody.
Kočka stála u dveří bytu číslo dvanáct.
V třináctce cvakl zámek, vykoukla sousedka.
„Co se děje?“
„Zavolejte záchranku,“ řekl Jaroslav rovně, bez odmlky. „A hasiče. Dveře se musí otevřít násilím.“
„To snad ne, jen tak se nedá…“
„Volejte. Hned.“
Ruce měl mokré od hadru. Otřel je o bundu, záplata na lokti promokla.
Zámek otevřeli za dvacet minut. Dveře povolily se suchým zaskřípěním a těžký, zatuchlý vzduch se vyvalil na chodbu. Jaroslav vstoupil první.
Paní Věra ležela na podlaze v předsíni mezi kuchyní a pokojem. Pantofle z levé nohy stála u stěny rovně, jako by ji někdo postavil schválně. Vedle ní zaschly střepy sklenice a na linoleu zůstal bílý flek od vody, která už dávno vyschla.
Telefon stál na nočním stolku v pokoji. Metr a půl od natažené ruky. Metr a půl bylo příliš daleko.
Doktoři později řekli: zlomenina krčku stehenní kosti, dehydratace. Ještě den a mohlo být pozdě.
Když ji vynášeli dolů na nosítkách, paní Věra byla při vědomí. Rozpraskané rty, zakalené oči, šedý obličej. Ale nedívala se na doktory ani na sousedy u zábradlí.
Dívala se na kočku, která zase mlčela na spodním schodu. Tlama pootevřená. Ani hlásek.
Prsty na dece se pohnuly, sotva znatelně.
„Jaroslave,“ zašeptala. „Nakrmte ji. Prosím.“
Hrdlo se mu sevřelo tak, že jenom kývl.
Dveře sanitky zabouchly, maják obarvil dvůr na červeno-modro a zmizel. Ludmila stála stranou, dlaň přitisknutou k ústům. František seděl na lavičce, lokty na kolenou.
Ráno vyšel Jaroslav na dvůr v šest, jako vždycky.
Miska u vchodu byla plná. Vedle stála druhá, zelená, plastová, očividně z něčí kuchyně. Byla v ní čistá voda.
Zvedl oči k temným oknům. Ani jedno nesvítilo. Ale v pátém patře zaskřípala větrací klapka.
Koště šustilo po asfaltu jako obvykle. Za deset minut vyšla Ludmila. Bez make-upu, v bundě přes noční košili. Zastavila se na schodech a strnula, dívala se na kočku, která jedla z misky.
Postála. Sehnula se a přejela dlaní po slepeném hřbetě. Rychle, skoro tajně.
A šla k popelnicím, ani se neohlédla.
František sestoupil později s kostkovanou dekou srolovanou do role.
„Jaroslave,“ odkašlal si. „Tu. Kdyby jí v noci… no, byla zima. Je stará, ale vypral jsem ji.“
Položil ji na schod a odešel, ani nečekal na odpověď. Jaroslav deku narovnal na schodu. Kočka ji očichala, přešlápla, schoulila se do klubíčka a zavřela oči.
Na dvoře vonělo mokré listí a ještě něco.
Miska stála u vchodu, plná jídla. A už se nikdo nesmál.
