Nejsem vaše bezplatná jídelna! řekla máma, když nás vítala ve dveřích.
Ludmila Procházková se v sobotu chystala na výlet. Poprvé za dva roky.
Její kamarádka Marie Novotná vyhrabala nějaký autobusový zájezd do Telče, lístky koupily dopředu a Ludmila si dokonce pořídila novou čepici modrou, s bambulí, která jí podle zrcadla v předsíni moc slušela.
V osm ráno právě pila čaj, když někdo zazvonil.
Ludmila zůstala stát s hrnkem v ruce.
Ne, to snad ne…, řekl jsem si. Zvonek zazněl znovu.
A pak ještě jednou. Pak se ozval hlas:
Mami, otevři, nosíme toho dost!
Za dveřmi stál syn Michal s manželkou Alenou, dvěma dětmi, sedm a devět let, a čtyřmi taškami. Jako by nešli na pár dní, ale bydlí tady celou zimu.
Mami, od rána nám neteče voda, oznámil Michal tak, jako by přinášel státní novinu. Jsme tu na dva dny, snad to nevadí.
Ludmila mrkla na tašky. Pak na vnoučata.
Pojďte dál, řekla.
Co jí taky zbývalo jiného.
Zatímco děti v předsíni svlékaly kabáty a vnoučata okamžitě pustila televizi na plné pecky, Ludmila zamířila do kuchyně. Ruce automaticky otevřely lednici, vytáhly vejce, smetanu a cibuli. Hlava přitom stále přemýšlela o autobusu, který odjíždí v deset, a o modré čepici s bambulí, která visí na věšáku a už dneska svět neuvidí.
V deset patnáct zavolala Marie Novotná:
Lído, kde jsi? Autobus je tu za pět minut!
Maruško, dneska to nejde. Děti přijely.
Krátká pauza.
Zase?
Zase.
Marie to oddechla tak, že ji bylo slyšet až do Telče.
V půl jedenácté někdo opět zazvonil. Tentokrát dcera Hana. Sedmatřicet, rozvedená, s cestovní taškou přes rameno a výrazem člověka, který nutně potřebuje maminčinu polévku a rady, ale jen tak na chvíli přišla.
Pojď dál, řekla Ludmila.
A šla smažit karbanátky.
Tohle nebylo poprvé. Ani podruhé. Ani popáté.
Michal chodil v podstatě ze dvou důvodů buď doma něco nefungovalo, nebo měl s Alenou malou krizi, kterou potřeboval překonat. Hana důvod nepotřebovala prostě nasedla do metra a jela.
Ludmila to znala. A stejně šla do kuchyně.
Takové lidi poznáte nohy jim samy míří ke sporáku. Čtyřicet let ve školní jídelně zafixuje instinkt hůř než Pavlovův reflex. Když je plno, je třeba vařit. Není plno? Bude. Ruce už loupou brambory, hlavě je jedno, jestli je to opravdu nutné.
K obědu stály na plotně tři hrnce a pánev.
Brambory. Karbanátky. A nějaká polévka ze zbytků.
Vnoučata mezitím přesunula stavebnici z gauče na koberec. Michal telefonoval, chodil po bytě jako ministr mezi poradami. Alena ležela v ložnici s knížkou. Hana seděla v kuchyni a povídala mamince o svém bývalém tom, kvůli kterému se rozvedla před dvěma lety a od té doby ho zmiňuje při každé příležitosti.
Představ si, mami, napsal mi včera. Zase! Co po mně chce? Psala, že se mu stýská. Mami, slyšíš mě?
Slyším, slyším řekla Ludmila a míchala boršč.
V jistém smyslu ji poslouchala.
Co myslíš, mám mu odepsat nebo ne?
Nevím, Hano.
Ale mami! Tobě je to zase jedno. Ptám se, a ty nic.
Ludmila mlčela. Stáhla pěnu z vývaru, potřebovala se soustředit.
Ve tři hodiny Michal ukončil konferenci a nakoukl do kuchyně.
Mami, budou ty karbanátky?
Smaží se.
Ráno jsme téměř nejedli, jenom kafe. Máme hlad.
Ludmila kývla.
Najedli se hlučně. Vnoučata nechtěla polévku, jen karbanátky. Karbanátky bez cibule. Hana chtěla bez chleba, protože má zase dietu. Michal poprosil o přídavek. Alena přišla z ložnice, podívala se na stůl a prohlásila, že má sice dietu, ale karbanátek si dá.
Po obědě Michal využil gauč, Hana koupelnu na mytí vlasů. Vnoučata rozházela stavebnici v další místnosti.
Ludmila myla nádobí a hleděla z okna. Na lavičce seděla sousedka Jaruška, ta, se kterou chodí Nordic Walking každou středu. Jaruška si vyhřívala tvář na slunci. Bez karbanátků, bez špinavých hrnců.
Ludmila si povzdechla a sáhla po další pánvi.
Až večer, když byl poslední hrnec umytý, podlaha po vnoučatech vytřená a polévka snězená, si Ludmila na chvíli sedla na stoličku.
Michal se objevil ve dveřích, sytý, rozvalený v pomačkaném triku.
Mami, zbyly nějaké karbanátky? Dal bych si ještě.
Ludmila se na syna podívala.
Karbanátky byly. Tři, připravené pod pokličkou, odložené pro ni samotnou, protože za celý den skoro nic nesnědla, jen stála u sporáku.
Ale syn čekal. A tam to ve mně nějak cvaklo.
Díval jsem se na něj a myslel na modrou čepici s bambulí, co visí na věšáku. Na Telč, kterou dneska neuvidím. Na autobus, co odjel v deset bez mě. Na Marii Novotnou, která teď možná ochutnává frgály se starou kamarádkou.
Myslel jsem na to. A na karbanátky.
Mami? zopakoval Michal. Slyšíš?
Ludmila postavila hrnek na stůl.
Sundala zástěru.
Úhledně ji složila a položila na opěradlo židle.
V tu chvíli Hana psala zprávu, v dětském pokoji jela pohádka na plné pecky a někdo tam výskal tak nahlas, že jsem měl pocit, že mi prasknou uši. Alena prošla chodbou do koupelny, odhodila ručník a nechala ho ležet.
Ručník se válel na podlaze u dveří.
Mami? Michal přešlápl z nohy na nohu. Co je?
A tehdy Ludmila Procházková promluvila.
Rovným hlasem člověka, který to dlouho nosil v sobě, ale pořád to odkládal a dál už to nejde.
Nejsem vaše bezplatná jídelna. Ani hotel.
V kuchyni ztichlo. I postavička v pohádce jakoby umlkla.
Hana zvedla oči od telefonu.
Michal otevřel pusu.
Dneska ráno jsem měla jet na výlet, řekla Ludmila. Do Telče. S Marií Novotnou a Zdenou Pelikánovou. Lístky jsme měli od února. Koupila jsem si čepici, modrou. Visí na věšáku, klidně se podívejte, jestli nevěříte. Autobus jel v deset. V půl deváté zazvonil Michal s rodinou. V jedenáct přišla Hana.
Ticho.
Nikam jsem nejela, řekla Ludmila. Zase jsem postávala u plotny. Protože vy chcete karbanátky. Protože Alena chce něco dietního. Protože vy všichni chcete jíst.
Pauza.
Ale já mám taky svůj život, řekla Ludmila. Jen na to nemyslíte. Já vám to nevyčítám. Sama jsem vás takhle rozmazlila. Ale dneska už ne.
Ne co? zašeptala Hana.
Nevařit. Neobskakovat vás.
Michal se díval na matku, jako by se mu právě posouval vesmír v hlavě. Šlo to pomalu, skřípalo to jak stará skříň na parketách.
Mami, vždyť my to nemyslíme zle.
Já vím, že nemyslíš zle, řekla Ludmila. To je právě horší. Zlo je aspoň úmyslné. Vy to děláte automaticky. Otevřete lednici, je tam něco. Zavřete, jdete dál.
V pokojíčku ještě běžely pohádky. Pak, soudě podle ticha, záporák dostal na frak.
Ludmila vzala z věšáku kabelku, bundu, šátek i tu modrou čepici s bambulí.
Kam jdeš? Michal se nehnul, jen sledoval.
Za Marií Novotnou. Říkala, že se už vrátily, sedí u ní, pijí čaj, prohlíží si fotky. Volaly mě.
A večeře? vyhrkl Michal. A podle výrazu mu okamžitě došlo, jak hloupá to byla otázka.
Ludmila se na něj podívala dlouze. Pohledem, jakým matky na čtyřicetileté syny hledí jen výjimečně.
V lednici je sýr, vejce, nudle. Chleba v chlebníku. Máte ruce. Sporák není raketoplán. Určitě si poradíte.
Oblékla si kabát, zapla knoflíky, narazila čepici a upravila bambuli.
A vyšla.
V bytě zůstali čtyři dospělí, dvě děti, nedojedená pánev a tři karbanátky pod pokličkou, které si Ludmila schovala k obědu.
Ručník v předsíni stále ležel na zemi.
Michal se na něj chvíli díval.
A pak ho zvedl.
Ludmila se vrátila kolem jedenácté.
U Marie Novotné bylo hezky. Čaj s mátou, telčské perníčky v sáčku, fotky v mobilu kostel, náměstí, Zdena pije griotku a dělá, že je to čaj. Ludmila koukala a říkala si, že příště pojede taky. Marie už našla další výlet.
Modrá čepice s bambulí ležela na gauči. Ludmila ji tentokrát opravdu vytáhla. Ne do Telče, ale aspoň někam.
Zámek cvakl snadno.
Předsíň byla uklizená. Boty vnoučat, které ráno stály rozházené, byly teď seřazené ke stěně. Ručník zmizel.
Ludmila odložila kabát, prošla chodbou.
V kuchyni se svítilo.
Zastavila se ve dveřích.
Michal stál u dřezu a myl hrnec. Dělal to soustředěně, jako by to dělal poprvé, ale chtěl to zvládnout. Na plotně malý kastrol Ludmila později zjistí, že tam uvařili těstoviny, trochu rozvařené, ale přece. Na stole talíře. Čisté. Na sobě ve sloupečku.
Hana seděla u stolu.
Vnoučata už zjevně spala, podle ticha.
Michal se otočil.
Chvíli mlčel.
Mami, nikdy nám nedošlo, jak tě to unavuje řekl.
Ludmila si všimla mytého hrnce v jeho rukou. Na talíře na stole. Na Hanu.
Vlastně nic zvláštního.
Ale najednou jsem cítil, jak mám slzy v očích. Blbost, kvůli hrnci…
Sedni si, mami, řekla Hana. Schovali jsme ti.
Na kraji stolu byl talíř. Přikrytý. Pro ni.
Ludmila se posadila.
Odklopila poklici. Nudle se sýrem. Trochu slepené, trochu vystydlé. Sýr nastrouhaný nahrubo, viditelně narychlo.
Vzala jsem vidličku.
A byly to, upřímně, nejlepší těstoviny za posledních pár let.
A poučení? Každý má právo na svůj život. I mámy nejsou bezedné nádoby plné obědů.
