Synu, nechci, abyste se kvůli mně rozvedli! Dej mě raději do domova pro seniory!
Před půl rokem jsem si k sobě nastěhoval maminku. Už je opravdu hodně stará, má 83 let. Od té doby, co nám odešel táta, je pro ni těžké žít sama na venkově. Moje děti jsou už dospělé a žijí samostatně. Zůstali jsme s manželkou sami v dvoupokojovém bytě v Praze. Pomyslel jsem si, že ubytovat maminku nebude problém.
Ze začátku manželka nic neříkala, ale už za týden ji začalo rozčilovat, že je maminka s námi.
Podívej, ať jí zvlášť, až po nás.
Proč?
No, je to tak pohodlnější. Ztrácím chuť k jídlu, když vidím, jak žvýká bez zubů. Je mi z toho špatně.
Přestaň, každý z nás bude jednou starý.
To je něco jiného.
Manželce začaly vadit i další věci maminka má časté potíže se zažíváním a hlasitě chrápe. Zakazovala jí chodit do kuchyně a většinu času ji nechávala zavřenou v pokoji. Jednou mi řekla přímo:
Poslouchej, nečekala jsem, že u nás zůstane tak dlouho. Já už to nezvládám.
Co navrhuješ?
Dej ji zpátky na venkov.
Sama to nezvládne!
Všichni to tak mají. Nikdo se s rodiči tolik nemaže! Proč bych měla žít jako cizí ve vlastním bytě? Snášet ty zvuky a zápach?
Nevěděl jsem, co dál. Před pár dny jsem přišel domů a maminka seděla s kufrem v předsíni.
Mami, co tady děláš?
Synku, vezmi mě prosím do domova důchodců!
Proč? Proč bys to dělala?
Nechci, abyste se kvůli mně hádali.
Maminka mě přemlouvá dál. Jenže já nevím, co dělat. Nedokážu si představit, že bych ji nechal v domově pro seniory a žil v klidu. Možná bych měl všechno nechat a s ní se přestěhovat na venkov. Co mám dělat?
