Volné štěstí
Péťo, počkej! Zastav se, prosím
Trochu jsem zpomalil krok a otočil se.
Za mnou klopýtala po ušlapané lesní pěšině k našemu červenému, dvoupatrovému domku Marcela, šestnáctiletá holka v dlouhých kozačkách, krátké sukni, bílé chlupaté bundičce a s šátkem uvázaným kolem hlavy. Zpod vlněné šály jí vykukovaly tmavě hnědé kudrliny, co se vždy nějak zamotaly do všeho okolo. Tmavě zelené oči jí zářily a vypadalo to, že má na krajíčku slzy, což vyvolávalo u každého chuť ji chránit.
Marcela šla rychlým krokem, občas jí to podklouzlo, ale nezpomalila.
Marci, neběhej. Je to samý led! okřikl jsem ji, přísněji než jsem zamýšlel. A vůbec, vždyť ti sluší být rozběhnutá! Koukej, jak ti hoří tváře, to se ti dlouho nestalo. Už je ti líp, co?
Marcela se usmála, došla až ke mně, natáhl jsem ruku, chytla se mě a mrkla na mě.
Cos potřebovala? zamumlal jsem a rozhlížel se kolem, pak jsem se trochu sklonil a políbil jí na tvář. Mamka by mě za tohle zabila. Zakázala nám se vídat
Nejdřív Marcela ztratila úsměv a začala marně muchlat ucho tašky v ruce, ale pak se hned zase rozveselila.
Péťo, naši jen straší! Nic ti neudělají, věř mi. Půjdeš se mnou dneska do biografu? Hele, mám už dva lístky!
Sundala si palčáky a na dlani svírala dva lístečky.
Zatřásl jsem jí rukou byla úplně horká. Pohladil jsem jí prsty, krásné a tenounké, jako by hrála na klavír.
Do kina? Uhm… No, já mám dneska dost práce, víš začal jsem se ošívat, ale když jsem zahlédl, jak se tváří, přikývl jsem. Dobře, když zveš ty, jdu. Ale na co vůbec? Na nějaký zamilovaný film?
Ne! Na válečný. Honza tam byl a prý to byl zážitek! zamávala rukama Marcela rychle. Jenže já se sama bojím, a holky nejdou.
Honza? Tak s ním běž! Je s tebou ve třídě, ne? Rád půjde, když už ti to říkal povytáhl jsem hrdě hlavu.
Honza Krejčí byl Marcely spolužák, samý chytrolín, celý den v knihách, do sportu žádná chuť, zato měl Marcela pořád plnou hlavu. Ten mě rozčiloval, ale soupeř z něj být nemohl, byl až moc měkký, bez chuti do života. Zato Marcela má ráda kluky, co žijí naplno. Takové, jako jsem já.
Jenže já teď mám k Marceliným dveřím zavřeno, a Honza naopak zelenou. Její matka paní Novotná by pro něj i červený koberec rozvinula
Já nikoho neposlouchám! zamračila se Marcela. Pozvala jsem TEBE, ne nikoho jinýho. Tak co, půjdeš?
A úplně zrudla v obličeji.
Pocítil jsem hřejivé teplo. Pokýval jsem hlavou.
Dobře, jdeme. Prý se bojíš Spíš já bych se měl bát, až mě večer dostihne strach, babička Anežka se lekne! mrknul jsem a Marcela se zasmála.
Ty se ničeho nebojíš! Takže v šest padesát před biografem, platí? Teď ale musím domů máma dělá kysané zelí, máme to v kuchyni všude. Pa!
Marcela se opatrně otočila na patě a běžela domů.
Bydlí s rodiči o dva domy dál. Spolu jsme od mala lítali po zahradě, lezli na třešně a závodili, kdo dál plivl pecku. Do školy jsme šli spolu, jen já byl o dva roky starší. Holky jí záviděly, že zrovna já ji beru všude s sebou, a Marcela nechápala proč. Já v jejím životě byl zkrátka vždycky, odjakživa. To je celé to tajemství.
Před dvěma lety, na lyžích, se to poprvé všechno změnilo: uprostřed kopce se jí zatočila hlava, před očima mžitky, v tu chvíli upadla a zlomila si nohu. Zahrabala se do sněhu a sténala bolestí, celá roztřesená. Vždycky se bála bolesti i když měla v dětství třísku, vyndat ji byla pro její mámu fuška. A teď najednou celá zlomená noha.
Byl jsem u ní. Vždycky jsem byl nablízku. Někdo musel slyšet ten její hlas dětsky silný a trochu táhlý který šlo slyšet daleko za náš dům. Tehdy jsem ji vzal domů v náručí, i když mi nehty zaťala do ramene tak, že jsem měl škrábance. Ale já držel. Byla důležitější než všechno.
Sanitka ji odvezla do špitálu, kde řekli, že noha není nic, ale to srdce Našli jí vleklou nemoc, mamce dali do ruky papír s diagnózou v latině. A Marcelu zavřeli do pokoje, z postele nesměla. Venku už tál sníh, ale ona teprve začínala žít.
Noha se dlouho hojila, pořád svědila a bolela pod sádrou. Marcela byla protivná, hrozně se hádala s mámou ale když jsem přišel já, rázem bylo všechno jiné. Chodil jsem k její posteli s mapou z atlasu a hráli jsme si, že cestujeme po světě. Nebo jsem nanosil kostky, skládali jsme modely domů, kreslili plakáty, psali si vzkazy.
Až ti sundají tu sádru, pojedeme někam! Kam chceš? vyptával jsem se jí.
Marcela krčila rameny:
Ven do zahrady, ale nesmí mě mamka pustit. Říká, že musím ležet a šetřit srdce. Už ani neumím chodit
To je nesmysl! smál jsem se. Můj děda Franta žije na Slapech, vrátil se z války skoro jako invalida, ale až když přijel profesor, začal cvičit a dneska je jak laňka! Moderní medicína je jinde! Uvidíš, co všechno zažiješ!
Popichoval jsem ji, bral jsem jí ze sádry panenku a utíkal, ona šla za mnou na berlích, a nadávala, a byla aspoň na chvilku zase dítětem.
Jenže její máma Novotná byla vždy proti.
Péťo, co blbneš?! Nevětrej ji, nepodceňuj to, vidíš, že ji všechno rozruší! Lidi jako ty jsou lehkomyslní a v důsledcích nevidí! Honza k nám za chvíli přijde, pomůže jí s úkolem!
Honza? Ten šprt? Klidně, já si poslechnu! postavil jsem se na odpor, ale hned jsem dostal pěstičkou do ramene.
Pak mě Novotná vytáhla ven, stiskla mě pod krkem a řekla mi syrovou pravdu:
Do ničeho se nepleť! Marcelka je těžce nemocná, nikdy nebude moct mít děti. A já nechci pohřbívat vlastní dítě, rozumíš? A nahlas to nikdy neřekneš! Ona sní o velké rodině a ty sny jí neber.
Trvalo dlouho, než mi došlo, co tím vlastně říká byla v ní bezradnost, bolest a zoufalý strach.
Co když umře? proběhlo mi hlavou jako blesk. Později jsem doma před babičkou Anežkou vylil na sebe vědro ledové vody, abych tu myšlenku z hlavy dostal.
Péťo, co děláš?! Nachladíš se! vylekala se babička.
Otřásl jsem hlavou ne, nemůže to tak být. Ona má žít, šťastně žít, slíbil jsem si.
S babičkou jsme žili sami. O rodičích jsem věděl jen tolik, že zmizeli kdesi ve světě; babička nikdy moc nemluvila.
Marcela jezdila mimo Prahu k lékařům, mamka jim pekla koláče, lákala lékaře na domácí jídla, aby si Marcelu vzali k srdci. Jenže zázrak se nekonal. Dnes to neumíme léčit. Snad jednou, až pokročí věda. Zatím klid, žádné emoce. A mamka si vzdychala.
A tak Marcela žila stísněně, doma jako ve vězení, kamkoliv šla, za patami jí byla mamka. Do školy, zpátky Hlídat, dohlížet, rozkazovat.
V kině bylo dusno, smrad po cigaretách. Marcela se těsně držela mé ruky, na plátně se střílelo, a ona mi pak brečela na rameni.
Marci, neplač! Všechno dobře skončí! tišil jsem ji, hladil po hlavě. Ale ostatní už syčeli.
Není mi dobře. Půjdeme ven? poprosila.
Dvě tmavé postavy na okamžik zakryly promítané světlo, pak jsme vyšli do předsálí. Marcela si sedla, já šel koupit vodu.
Uváděčka pokývala nesouhlasně hlavou.
Taková mladá a už hotová To jsou ti dnešní mladí, co z nich bude. Jste aspoň svoji?! začala mudrovat.
Zatím ne, ale brzo budeme! vykřikl jsem nečekaně, nevím proč.
Cože?! Marcela se lekla, v očích se jí zase rozběhly ty zas slzavé prameny. Snad si nedělal srandu?
Tímhle nežertuji! řekl jsem vážně. Chtěl jsem to říct později, ale Já mizím na vojnu, až se vrátím, vezmeme se! Sliboval jsem ti cestování, tak třeba nezvládnu vzít tě do celého světa, ale tučňáky ti někdy určitě ukážu.
A děti? Já nikdy nebudu moct mít dítě, viď?
Blesklo ve mně, že jsem slíbil Novotné, že o tom mlčet Ale už bylo pozdě.
No… uvidíme, co ukážou další vyšetření. Pojď, projdeme se.
Marcela kývla, nechala si pomoci do kabátu. Otočila se, zavřela oči, hryzla si ret. Připadala si najednou jako poloviční člověk, nežena, někdo, kdo nikdy nebude mít domov, rodinu. Jak s tím dál?
Aby Marcela přestala smutnit, vzal jsem ji za Kubu Bartoše půjčil nám moped. Marcela dostala helmu, usadila se přede mnou, objal jsem ji kolem pasu, a když jsme jeli, měl jsem pocit, že se nám zastavil čas. Jen cesta, já a její teplý dech.
V noci k nim zavolali lékaře.
Proč se nestaráte o dítě? klepal se bílý plášť doktora ve včerejší zimě na zápraží. Má před maturitou a je vyřízená.
S Petrem jsi byla? ptala se máma.
Ano. On je upřímný, vždycky řekne všechno naplno, i… že děti nikdy
A Marcela brečela.
Já mu rozbiju ciferník! zasyčel Marcelin táta, pan Novotný.
Nesmíš! Je nejlepší, lepší než váš Honza!
DOST! zařval Novotný, zhasil světlo a zahnali ženu do postele.
Pak už mě Novotná ke dveřím nechtěla pustit, vinila mě ze všeho. Ale já chtěl za Marcelou jít, loučit se, než nastoupím vojnu.
Ven přišel pan Novotný, v ruce loveckou pušku.
Co, zastřelíte mě, pane Novotný? Tak vystřelte, vás se nebojím. Nikoho nemám, jen babičku Anežku Jestli chcete zabít kluka, na kterém už někomu nezáleží směle do toho! A Marcelce řekněte, že jsem zmizel z jejího života.
Dlouho na mě civěl, pak sklonil hlaveň.
Jsi blázen, třeba v té armádě konečně dostaneš rozum, zavrčel.
Oba rodiče byli přesvědčeni, že za veškerou tragédii můžu já. Marcela by prý byla zdravá, kdybych ji nevytáhl v zimě na vzduch, na lyže, na moped Nechť tedy odejdu, zmizím, a bude klid.
Marcelka stála u okna, bosá na podlaze, dívala se mi do zad. Otoč se, prosím tě. A já to udělal.
Vrátil jsem se až za čtyři roky. Marcelka nevěděla, rodiče jí neřekli; poslali mě na vojnu a pak na misi do Afghánistánu, kde jsem se ztratil. Babička Anežka mezitím zemřela. Marcelku na pohřeb nepustili. Dopisy, které mi posílala, nikdo nikdy nedoručil.
Neodpovídá ti? ptávala se paní pošťačka Anna, když chodila s dopisy. No jo, chlapci mají dost starostí
Přijel jsem až na podzim. Tma, ticho, dům provlhlý deštěm. Starý šátek po babičce na pohovce, ikonky v koutě.
Sedl jsem ke stolu, dlouho jsem zíral do neznáma a přemýšlel, co teď. Všechno stejný a přitom na ruby.
U Novotných věšela prádlo paní Novotná.
Teto, pořád stejná zavolal jsem, típnul cigaretu.
Co? přivřela oči. Aha, Petr. No, pojď.
Nedočkal jsem se jejího svolení a vešel, se vší rozhodností jsem zíral do oken Marcelina pokoje. Záclony byly zatažené. Květiny zmizely ze všech parapetů.
Je pryč, Petře. Živý?! pohnula se uzlíkem šátku. Odjela. Dobře, že jsi přežil. V Praze teď není, jela s Honzou do Brna, kde studuje. Jsou manželé. Když jsi nebyl, rozhodla se odjet. Honza tam má rodinu, napsali, že jsou spokojeni, Marcelka studuje… S Honzou byla všechna ta léta, co tě čekala, s ním zvládala krize. Po babiččině smrti to bylo nejhorší. Prosím tě, nehledej ji, ať si zkusí být šťastná
Sklonila rameny a její obličej se propadl starostí.
Marcelka Honzu nikdy nemilovala! ušklíbl jsem se.
Dříve ne. Teď je s ním šťastná. Prosím tě, nezasahuj do toho.
Beze slova jsem odešel, bezmoc v těle, bolestivá. Doma jsem zabalil batoh, přibil okna a zamkl branku. Šel jsem na hřbitov nad hrob babičce Anežce, sundal řetízek a položil k jejím nohám.
Promiň, babi
A zmizel jsem
Ztratil jsem se v podnikání, tvrdl a věřil už jen sám sobě. Peníze, obchod, byznys a v duši hledání…
Marcela by šlo najít za pět minut, Brna a Honza s tituly se na seznamu neztratí. Nešlo však o ni, ale o příležitost.
Po letech podnikání autodíly, potraviny, konexe jsem narazil na špičky v medicíně, mezi nimi profesora Růžičku z IKEMu.
Co tě zajímá na srdci, Petře? ptal se jednou na schůzce. Ty máš nějaký případ nebo příbuznou?
Ani jedno. Prostě kamarádka Od šestnácti nemocná, přesný nález nevím.
Tak si zjisti papíry, bez toho nic neuděláme. Staré výsledky neposlouží, potřebujeme aktuální okomentoval stroze.
Přikývl jsem a už jsem věděl, co dělat.
Doma mě čekala Irma žena, kterou jsem měl, nevím proč, ale byl jsem s ní rád. I když mezi námi nebyla láska, byla jistota, opora. Měla pocit, že jsem se jednou nevrátím, a nabízela polévku. Držel jsem ji pevně, přitiskla se ke mně neměl jsem nikoho kromě ní.
Lékařské léky, karty, zprávy… Dostal jsem za úplatu zprávy o Marcelině zdravotním stavu. Profesor Růžička byl špičkový kardiochirurg a slíbil mi, že najde nejlepší řešení.
Chodil jsem po Brně a hledal Marcelu. Potkal jsem ji jednoho dne v postranní uličce: šla pomalu, pohled skloněný k dlažbě.
Marcelo! zvolal jsem, ani nevím, kde se ve mně vzalo to odvahu ji oslovit. Potřebuji s tebou mluvit, hned!
Odvedl jsem ji na lavičku v parku. Seděli jsme proti sobě a já jen cítil, jak se mi hrne krev do hlavy.
Musíš jít na operaci! Vše už je zařízené. Zjistil jsem, že tvou nemoc dokážou léčit. Všechno ti zaplatím, noví doktoři, špičkový péče
Honza za nic nemůže, stará se o mě, zašeptala Marcela skoro rezignovaně.
Chceš doživotní zákaz štěstí jen proto, že tě někdo drží v zajetí? říkal jsem polohlasem.
Ale Marcela se bála. Měla paralyzující strach ze změny, z ciziny, z toho, že by syn vyrůstal bez ní. Syn Valda byl pro ni vším.
Objal jsem ji, chtěl vše vysvětlit, ale domů jsme odešli mlčky.
Doma mě Honza Krejčí, dnes už Marcelin manžel, přijal chladně.
Tak co, Petře, co tady děláš? odsekl.
Marcela mi po jídle téměř šeptem oznámila, že na operaci nepůjde, že se bojí a zůstává. Obejmula mě.
Šel jsem pryč a na ulici jsem si poprvé přiznal, že štěstí není v tom, abych si Marcelu vrátil, ale abych jí dal svobodu rozhodnout. I když mě to bolelo, měl jsem náhle pocit, že netřeba vyhrát.
Večer mě čekala Irma. S polévkou v hrnci objala mě, prý že se bála, že zůstanu s Marcelou. Pohladil jsem ji.
Jinak to nejde, bez tebe být nechci, zašeptal jsem.
A najednou mi celý ten dřívější boj přišel marný: člověk nemůže zachraňovat svět, má-li žít svůj vlastní život. Štěstí je volné, je o rozhodnutí. Můj domov s Irmou, její polévka a ta každodenní obyčejnost v tom je moje svoboda. A rozhodl jsem se žít šťastně, stejně tak popřát štěstí druhým a nechat každého jeho vlastní volbou.
Bylo to snadné: dát si svobodu ke štěstí.
