– Dobrý den, paní Svobodová! Omlouvám se, že vás ruším, jsem vaše sousedka zespoda.
– Hned hudbu ztlumím, promiňte, odpoví mladá žena v lehkém županu. V ruce drží skleničku vína.
– Ale kdepak, o to nejde. Volali manželovi z práce, že musí hned přijít.
– Něco se mu stalo?
– Nic neřekli, jen že to je nutné. Jet za mamkou by mi trvalo dlouho. Nemohla byste se mi podívat na syna? Má sedm a půl, zvládl by to asi i sám, ale budu se hrozně bát. Sama mám nervy v kýblu…
– Samozřejmě, jen se převléknu a hned jsem u vás.
– Je klidný, buď si něco hraje na tabletu, nebo se ptá na všechno možné.
***
Mladá žena v bílé tílku a džínách sedí u stolu, popíjí čaj a telefonuje:
– Ta Smolíková z účtárny je úplně natvrdlá. Vidíš, jak se vtírá Petrovi Novotnému.
Do kuchyně vstoupí kluk s tabletem v ruce. Z tabletu se ozývá hádka Jamie a Adam z Bořičů mýtů se nemůžou dohodnout. Kluk má na tričku nápis Budoucnost patří robotům!.
– Promiň, musím končit. Právě konám dobro. Rozloučí se žena do telefonu. Ahoj, já jsem teta Světlana. Dáš si čaj?
– Ne, děkuju. Já jsem Kryštof. Mamka říkala, že vás mám poslouchat. Jste hezká Ale mamka vždycky říká, že hezké ženy jsou nešťastné. A táta říká mamce, že podle její logiky je buď ošklivá, nebo mají mizerné manželství.
– To máte v rodině veselo. Děkuju za kompliment. A s tím neštěstím…
– Kde máte manžela?
– Ten… šel pro rohlíky. Asi před třemi lety.
– Ahaaa, už tomu rozumím! On vás nechal!
– Hele, máte doma něco lepšího než čaj? Tuhle konverzaci zvládnu těžko
– Víno je v lednici.
– Díky, ale když jsem u cizích, radši zůstanu u čaje.
– Teto Světlano, vy byste potřebovala nového manžela.
– Kryštofe, já si počkám, až vyrosteš. Ale kde takového vzít…
– Koho tedy vlastně hledáte? Viděl jsem jeden pořad, v němž říkali, že si má člověk přesně vyjasnit, co chce.
– Pošli mi na to odkaz. Tak třeba bohatý, hezký, hodný. Aby mě miloval, zabezpečil…
– A vy pro něj budete dělat co?
– Jak to myslíš, co? Budu mu věrná, budu chodit na wellness…
– Co z vás ale ten chlap bude mít? Je-li chytrý, bude chtít partnerku. Proč by chtěl doma nějakého parazita…
– Kde jsi říkal, že je to víno? žena otevře lednici, vylije čaj do dřezu a naleje si víno do hrníčku.
– Taky jsem viděl pořad o manželkách miliardářů. Prý to jsou samé alkoholičky. Žijí v rezidenci a propadají depresím.
– To se, milý Kryštofe, říká samota. Dáš si se mnou? Neboj, vtipkuji.
– A víte, koho bych si vzal já?
– Sliboval jsi přece mě!
– Ale vážně.
– Koho?
– Aničku. Chodíme spolu na robotiku. Je chytřejší než já. Když jsme byli na soutěži, přestaly naše dva bluetooth moduly komunikovat. Byl jsem z toho úplně vyřízený. Ona mě uklidnila a začala to znovu nastavovat. Viděli jsme deset zařízení, telefony, počítače, ale ne ten náš modul. Vzala je, šli jsme ven do háječku za domem. Tam žádné signály nejsou. A hned se to spojilo. Vyhráli jsme. Je moje týmová parťačka! Věřím jí! Má proč ji mít rád!
Žena rychle vypije hrnek vína. Nalije si další.
– No teda, Anička mě trumfla! Tak to znamená, že mám chlapce hledat v práci?
– Silné osobnosti si vás najdou samy! Proč hledat, stejně neporovnáváte chlapce v regále.
– Tvoje psychologie mi uniká!
– Staňte se sama bohatou, krásnou a hodnou! Chápete?
– A na co bych pak někoho potřebovala? Radši bych cestovala, učila se anglicky, chodila na tanec, studovala vaření… A uměla bych třeba sushi!
– A co vám v tom aktuálně brání?
– Chybí mi muž, který by to všechno platil.
– Takže jste prostě parazit.
– Hele, žádné urážky. Chci prostě být šťastná, jako normální ženská.
– Méně filmů vám prospěje! Jinak budete pořád hledat neexistujícího troubu místo toho, abyste žila!
– Mlč už! Co ty víš! Běž do pokoje, chytráku! Je čas spát!
Kluk odejde. Po tváři ženě tečou slzy. Dopije víno. Zvonek. Zvedne telefon, položí ho. Otevřou se dveře. Přichází pár, oba mají upito, svítí jim oči.
– Světlanko, moc děkujeme, že jste Kryštofa pohlídala, zpívá sousedka.
– Není zač. Víno jsem si tu trošku
– To je v pořádku.
– Vidím, vše dobře dopadlo?
– Ale kdepak, manžel zinscenoval divadýlko. Kolegyně mi volaly. Máme dnes výročí prvního polibku. Přijela jsem za ním do kanceláře, on ležel na podlaze a na prsou měl nápis: Jsem spící princ. Polib mě! Pak jsme koupili víno a vyrazili do kina, jak když jsme spolu byli na VŠ.
– Vy jste snad domluvení, ne?! Jdu radši domů.
– Jak se Kryštof choval? – ptá se maminka ve dveřích.
– Hrozně! Tak často by to chtělo hlídat, kvůli výchově Byl drzý, upovídaný a nečekaně moudrý. Tak se mě poslední hodinu nikdo nezeptal, co od života vlastně chci.
Světlana se pousměje, předá mamince poloprázdnou láhev a v předsíni si naboso nasazuje tenisky.
Víš, mně ten svět dospělých pořád připadá složitější, než si myslíme, šeptne Kryštof zpoza dveří. Ale budu si pamatovat, že ne každý princ je probuzený, dokud ho někdo nepolíbí.
Světlana stiskne kliku, zadívá se na kluka s robotickým tričkem i jeho rodiče v jejich očích už nevidí unavené dospělé, ale lidi, co spolu umí být šťastní, i když občas někdo zinscenuje divadýlko.
Dobrou noc, Kryštofe. A nezapomeň: Budoucnost patří nejen robotům, ale i těm, co se nebojí žít po svém.
Ještě venku na chodbě Světlana cítí, jak se v ní něco lámě. Cinknutí výtahu ji vrátí do reality. Zasměje se sama sobě, protáhne se a zamíří domů. Po cestě míjí zrcadlo usměje se na svůj odraz, pomáhá mu zvednout koutky, jako by zkoušela, jestli je ještě schopná smát se jen tak.
A pak, tiše, s lehkostí, která jí už dlouho chyběla, zamumlá:
No jo, život je občas jako modularita Bluetoothu. V tom šumu může stačit, že to vyzkoušíš ještě za dalším domem.
A tentokrát se neusměje jen v odraze.
