Libuše si všímá, že Ivo má na sobě tu nejlepší košili tu krémovou, kterou spolu koupili minulý rok k jeho narozeninám. A k tomu má i nové boty. Dokonce si nasadil manžetové knoflíčky, i když v neděli doma vždy nosí domácí obuv.
Libuško, musíme si promluvit, říká, stojí u okna zády k ní.
Libuše pomalu položí šálek kávy na stůl. Srdce jí buší, ale ne ze strachu, nýbrž ze zvědavosti.
Ivo se na ten rozhovor očividně připravoval, jako na důležitou událost. A najednou jí pronikne: očekává slzy, nářky, výlevy emocí. Přesto cítí podivný klid.
Myslím, že je lepší, abychom se rozešli, pokračuje, aniž by se otočil. Oba to chápeme.
Chápeme? ptá se překvapená vlastním hlasem, klidným, téměř zvědavým.
Ivo se konečně otočí. V jeho tváři se zračí překvapení Libuše reaguje jinak, než on předpokládal.
No jo. Jsme dospělí lidé. Pocity už jsou za námi, proč se přetvařovat? říká.
Libuše se opře o zadní část židle.
Dvacet dva let manželství. Vychovali syna. Prožili jeho dospívání i své vlastní čtyřicáté. Teď už možná začíná její pravých padesát.
A kam půjdu? ptá se prostě.
No Ivo zaklapne pás. Můžeš dočasně bydlet u Martiny. Nebo si něco pronajmeš. Začnu ti pomáhat s penězi.
Martina jeho sestra, která celý život věřila, že Libuše šla za ním zbytečně.
Pomůžu s penězi. jak štědré.
A co plánuješ ty?
Já? Ivo evidentně nečekal otázku zpět. Zatím nic zvláštního. Možná prodám byt, pořízím něco jednoduššího.
Byt? podívá se Libuše. Tenhle?
No, ten. Co? odpovídá.
Vstane, přistoupí k oknu. Ivo instinktivně ustoupí.
Venku školáci s batohem zahajuje se školní rok. Život jde dál.
Ivo, víš, na koho je byt zapsán?
Na mě, samozřejmě. Co?
Na tebe? v jejím hlasu zní úžas, který může působit upřímně. Jsi si jistý?
Poprvé během rozhovoru vypadá ztraceně.
Jasně, že jsem jistý. Koupili jsme ho před lety peníze, které mi darovala máma ještě před svatbou. Pamatuješ?
Koupila si malý byt v družstevním domě a řekla: To je pro tebe na budoucnost. A tak to i bylo na naši budoucnost.
Ivo mlčí.
Byl zapsán na mě, protože jsi tehdy nikde nepracoval, hledal jsi svoje povolání. A já potřebovala v bance doklady o příjmu na úvěr.
Vzpomíná teď?
Ale my domlouvali jsme se
Domlouvali jsme se, že je to naše společné. A tak to bylo, dokud ses sám nerozhodl vše rozdělit.
Libuše se posadí zpátky, vezme si šálek. Káva už vychladla, ale vzbudí horký doušek.
Víš, Ivo, najednou chápu, že máš pravdu. Opravdu bychom se měli rozejít.
Opravdu? Ivo se rozjasní, ale v očích záblesk úzkosti.
Ano. A pokud chceš nový život, udělejme to čestně. Já zůstanu v bytě je můj. Ty najdeš nové bydlení sám, ze svých peněz.
Libuško, ale můžeme to dohodnout lidsky
A není to lidské? usměje se. Chceš svobodu dostaneš. Naplno.
Ivo usedne naproti ní. Ta krémová košile najednou ztrácí smysl.
Ale teď nemám peníze na nový byt
Já nemám chuť tě finančně podporovat. Sám jsi řekl, že jsme dospělí.
Myslel jsem, že to vyřešíme v míru
Mírumilovně a vyřešíme. Nikdo nekřičí, nikdo nesvítí. Každý dostane, co chtěl. Ty chtěl, abych odešla, a teď odcházíš ty. Není to nespravedlivé?
Libuše vstane, bere šálek a jde k dřezu.
Na displeji telefonu bliká zpráva o doručení potravin objednávka z včerejška na dnešek.
Potřebuji čas na rozmyšlení, zamumlá Ivo.
Samozřejmě, souhlásí, položí šálek. Jen nezdržuj. Dnes přicházejí kamarádky. Nechtěla bych, aby viděly domácí rozpad.
Ivo zamíří do ložnice. Libuše slyší, jak mluví po telefonu tiše, ale napjatě. Vybalí potraviny a začne krájet zeleninu.
Pohyby jsou klidné, téměř meditativní. Po půl hodině se Ivo vrátí do kuchyně.
Libuško, snad jsme to neuspěli? Zkusme to ještě jednou probrat.
Co probírat? neodvádí oči od krájecí desky. Už jsi rozhodl. Já souhlasím. Všechno poctivě.
Ale byt Vložili jsme do něj společně. Rekvalifikovali jsme, kupovali nábytek
Rekvalifikace? Libuše konečně pohlédne na něj. Ten, co můj otec dělal? Rukama, zdarma?
Nebo nábytek, který jsem kupovala ze své výplaty, zatímco jsi hledal své místo v životě?
Já vždy pracoval!
Pracoval? Ale peníze šly spíš na tebe než na rodinu. Vzpomínáš, jak jsi říkal: Muž má mít osobní peníze pro sebeúctu.
Ivo mlčí.
A také pamatuji, jak jsi říkal, že nejsi připraven na děti. A pak, když se nám narodilo Ondřej, říkal jsi, že tě rodičovství děsí. Teď všichni slyší, jak jsi skvělý táta.
A k čemu to?
Rozumím: odešel jsi ne včera, ani minulý týden.
Libuše položí nůž, otočí se k Ivo čelem.
Řekni, Ivo, líbí se Olešce byt? Nebo plánujete něco jiného koupit?
Ivo bledne.
Které Olešce?
Té, s kterou si už půl roku posíláš zprávy. Ta, co už osm let pracuje ve tvé firmě, zatím bez dětí, ale moc chce. Pamatuješ?
Sledovala jsi mě?
Proč sledovat? Sama jsi všechno řekla. Vzpomínáš tu noc před třemi týdny? Přijdl domů šťastný, vyprávěl o kolegyni. Byla chytrá, perspektivní. A druhý den si koupil novou košili.
Libuše vezme ručník a otře si ruce.
A taky jsi začal ráno chodit do sprchy před prací. Dřív se myl večer. Koupil si parfém. Přihlásil se do fitka poprvé za deset let.
Libuško
A telefon nosíš i do vany. Dřív ho nechával kdekoliv. A pořád se usmíváš, když se díváš na displej.
Na jeho chytrém hodinkách blikne zpráva. Rychle ji zakryje.
Olešce píše? zeptá se Libuše upřímně.
Ivo si sedne.
Nečekal jsem
Co nečekal? Zamilovat se nebo být chycen?
To se stalo náhodou. Jen jsme si povídali v práci, a pak
A pak jsi rozhodl, že raději odejdu sám. Byt zůstane tvůj, reputace nepokazíš. Manželka odejde, je tedy viníkem. S Olešce můžeš začít novou kapitolu.
Libuše se posadí naproti.
Víš, co je divné? Nezlobím se. Dokonce jsem vděčná. Pomohl jsi mi pochopit, že jsem silnější, než jsem si myslela.
Co budeš dělat?
Žít. Tady, ve svém bytě. Možná konečně začnu s tím, o čem jsem vždy snila, ale neodvážila se. Teď budu mít čas pro sebe.
A co Ondřej?
Ondřej má dvacetjedna. Je dospělý. Myslím, že si sám poradí, kdo co dělá.
Ivo vstane, projde po kuchyni.
Libuško, můžeš se mnou ještě domluvit? Nabízím ti kompenzaci
Za co? zeptá se údivem.
No za byt. Za roky společného života.
Ivo, chceš koupit můj byt, abys sem přivedl svou přítelkyni?
Není to tak drsné
A jak? Navrhuješ peníze, abych se dobrovolně stala bezdomovkou?
Libuše se zasměje, upřímně, bez hněvu.
Dřív bych souhlasila ze lítosti. Pomyslela bych: Chudák, neudělal to z vědomí, prostě zamiloval se. Šla bych k sestře a ještě se ti omlouvala, že tě nezadržela.
Žena vstane, jde k oknu.
Teď chápu: považoval jsi mě za pohodlnou pošetilost, co všechno snese. Víš co? Mýlil ses.
Takže neodejdeš?
Ne. Odejdeš ty. Dnes. Vezmeš jen svoje osobní věci.
A když odmítnu?
Libuše se obrátí k Ivo. V očích má klid ženy, která konečně poznala svou sílu.
Pak zítra Oleška zjistí, že její milý není svobodný, ale stále ženatý. A navíc se dozví, jak řeší bytové otázky. Myslíš, že se jí to bude líbit?
Ivo mlčí.
Máš hodinu, dodá Libuše. Kamarádky přijdou v pět. Nechci, aby byly svědky rodinného rozkladu.
Sebere rozprašovač a jde nastříkat rostliny.
V domě nastane ticho jen šumí voda a někde skřípou podlahy pod nohama muže sbírajícího své věci.
Libuše se usměje své oblíbené fialce. Skutečný život teprve začíná.
