Petra ležela na pohovce a zírala do stropu. Úzkostné myšlenky jí nedávaly spát. Jak by taky mohla usnout, když je její malá holčička nemocná. Proč jsem ji jen poslala do školky? Kdybych ji nechala ještě pár dní doma, třeba by to nechytla… Srdce se jí sevřelo, nemohla popadnout dech. Mladá žena vstala a přešla k oknu. Šedé nebe plné mraků viselo nízko nad malou moravskou vesnicí. Už třetí den v kuse pošmourno, typický podzimní déšť ťukal na okenní tabulku. Těžce si povzdychla. V posteli sebou zavrtěla Markétka ve spánku zamručela a hned se rozkašlala. Petra k ní přiskočila a dotkla se rozpáleného čela. Teploměr nebyl potřeba, bylo jasné, že horečka opět vystoupila. Potichu rozsvítila lampičku, ale přece jen vytáhla teploměr a vpravila ho holčičce pod paži.
“Čtyřicet! Proboha, co mám dělat?” zoufala si.
Markétka pootevřela oči.
“Mami, je mi vedro.”
“Hned to bude lepší, zlato. Vím, že máš horko…”
Probudil se i Tomáš, posadil se vedle nich. Petra začala chystat další dávku léků na snížení teploty. Jenže horečka neustupovala. K ránu na dvůr blikala modrá světla sanitky ta odvezla Petru s dcerkou do nemocnice.
Sestřička se soucitně podívala na pobledlou, vystrašenou Petru, pohladila ji po ruce a zkušenými pohyby zavedla Markétce kanylu.
“Nebojte, pomůžeme vám. Brzy bude lépe.”
Petra jen tiše přikývla.
Markétce se po nějaké době opravdu ulevilo. Otevřela oči a chtěla napít. Petra se otočila a všimla si, že ji ze sousední postele zvědavě pozorují obrovské, modré oči drobné, až průsvitné holčiny zhruba šestileté. Mastné, rozcuchané plavé vlásky jí padaly na útlá ramena. Na sobě měla děravé punčocháče a vybledlé tričko. Pod postelí místo bačkor stály tenisky navlečené v modrých návlecích.
“Ahoj,” pozdravila nenápadně.
“Dobrý den. Vy jste přijeli v noci?” zeptala se holka.
“Ano,” odpověděla Petra.
“A jak se jmenujete?”
“Já jsem teta Petra a tohle je Markétka. A ty?”
“Já jsem Libuška.”
“Jsi tady dlouho?”
“Jo, už pár dní. V pátek mě pustí.”
“No, to není tak za chvíli, dneska je teprve pondělí…”
“A je tu s tebou maminka?”
“Ne… Moje maminka umřela, když jsem byla ještě malá… Taťka začal pít a pak už také není… Vzali mě do dětského domova.” Povzdychla si jak stará paní.
“Tam teď bydlím… Ale tady v nemocnici je mi líp. Dobře tu vaří a starší děti mě neprudí.”
Libuška si natáhla tenisky.
“Za chvíli bude snídaně. Chcete něco donést?”
“To je v pořádku, zlatíčko, dojdu si sama…”
Petra se za odcházející holčičkou dívala se staženým srdcem plným bolesti. Další matka na pokoji sledovala Libušku pohledem, povzdychla a šeptla směrem k Petře: “Dobrá dušička to je, hodná, něžná. Ale osud ji nešetří”
Petra nestačila odpovědět, když zazvonil mobil.
“Haló?”
“Jak se máte, Petro? Jak je Markétce?” ozval se Petřin tatínek.
“Tati, jsme v nemocnici.”
“Ježiši, co se stalo?”
“Neboj se. Markétce vyskočila horečka, už je to lepší. Myslí si, že má zánět průdušek. Teď spí.”
Vzlykla do telefonu: “Chudáčku moje… Ve které nemocnici jste? Hned přijedu. Co mám vzít?”
“Tati, zapomněla jsem si bačkory a Markétce růžové pyžamko… A ještě, tati, je tu holčička z dětského domova. Nechal bys mi prosím šampon, mýdlo a máš ještě nějaké věci po Soně?”
“Jaká holčička, Petro?”
“Vysvětlím později. Zkus zabalit pár triček, nějaký župánek, legíny a hlavně pokojové bačkůrky pro šestiletou holku, jo?”
“Samozřejmě je přivezu.”
Druhý den byla Markétka veselá a už vesele dováděla s novou kamarádkou. Petra vyklouzla na chodbu a zastavila sestřičku.
“Prosím vás, nechodí za Libuškou nikdo?”
“Ne. Až ji pustí, někdo přijede z domova ji vyzvednout.”
“A může jít do sprchy?”
Sestřička smutně utrousila: “Ne že může, ona by dokonce měla. Jenže všichni mají moc práce”
Večer už byla Libuška jako vyměněná pečlivě umytá, v krásném pyžamu a nových růžových bačkorkách s veselými pejsky. Jenom zářila štěstím. Všechno, co dostala od Petry, si schovala pod polštář. A bačkory ještě úzkostlivěji zastrčila pod matraci.
“Libuško, proč věci schováváš?” nechápala Petra.
“Aby mi je někdo neukradl”
Petra jen smutně vydechla.
Když se zhasla světla, Libuška zavřela oči a začala si představovat, jak jde po sluncem zalité, zelené ulici a v jedné ruce svírá Markétčinu dlaň, zatímco druhou ji drží teta Petra. Měla takový sen aby měla taky maminku a tátu. Aby jí někdo pohladil po vlasech, dal pusu na dobrou noc, koupal ji, oblékal do měkkého pyžama, aby ji tatínek vyhodil do vzduchu skoro až ke stropu a ona smála se z plna hrdla. Prostě ji někdo měl rád. Udělala by pak všechno myla by nádobí, vytírala podlahu, starala se o Markétku nebo se učila číst a počítat. Jen aby ji někdo miloval. Jen aby měla domov…
Povzdechla si. V dětském domově jí sice neubližovali, ale vychovatelka paní Novotná často křičela, děti jí říkaly ošklivé věci a braly jí jídlo i věci. Nedávno upustila na kuchyni talíř s krupicovou kaší a za to skončila v tmavém špinavém kumbále. Viktor Procházka jí posměšně sykl: “Tak co, krávo, teď budeš spát s krysama…” Libuška se krys moc bála. Měla pocit, že každou chvilku na ni nějaká vyběhne. Dlouho plakala zády ke dveřím. Bylo jí zima a úzko. K večeru už bezmocně sklouzla na chladnou podlahu právě tam prochladla, začala kašlat a z toho se dostala do nemocnice…
Při těch vzpomínkách se jí hned oči zalily slzami, které kanuly po tvářích. Libuška tiše vzlykla… A najednou ucítila, že ji někdo hladí po hlavě. Otevřela oči byla to Petra.
“Teto Petro…”
“Neboj se, andílku můj, neplakej, všechno bude dobré, uvidíš…”
Petra vzala dívku do náruče.
“Klid, zlatíčko…”
Libuška se utišila. Najednou se cítila, jako by ji opravdu objímala maminka a hladila po vlasech.
“Teto Petro…”
“No?”
“Kéž bys byla moje máma…”
Petře se do očí hrnuly slzy. Rozhodla se okamžitě. Nepřemýšlela, srdce rozhodlo. Teď už jen domluvit s rodinou…
Maminka Petru podpořila. Tchyně, která vyrostla také bez rodičů, byla také pro. Jen manžel nebyl vůbec nadšený.
“Se ti zbláznila? Ty vůbec víš, co to znamená na celý život?”
“Vím! A ještě víc vím, že kdybych to neudělala, celý život mě bude hryzat svědomí, rozumíš?”
Uhnul pohledem.
“Chci ji aspoň vidět.”
“Tak jo.”
Večer vyšli spolu na chodbu. Tomáš vzal Markétku do náruče a políbil ji.
“Jsi moje radost. Tak moc mi chybíš…”
Otočil se na ženu. Ta mu pohlédla do očí: “Tak tady, seznámíš se tohle je Libuška.”
Libuška přikývla a zadívala se na Tomáše svýma velikýma očima.
“Dobrý den!”
“Ahoj, těší mě, že se poznáváme.”
“I mě…”
Něco v Tomášovi píchlo u srdce. Podíval se na Petru, v očích se mu zalesklo. Přikývl…
Za pár měsíců zastavilo auto před dětským domovem, kde Libuška žila. Z auta vystoupili Petra a Tomáš. Za okny vyskakovaly děti.
“Libuško, Libuško, pojď, tvoji přijeli!”
Šťastná Libuška vyběhla naproti svým novým rodičům.
“Ahoj, Libuško! Jdeme domů?”
Srdce malé holčičky radostí poskočilo: “Ano, maminko!”
