Markéta ležela na gauči a zírala do stropu, neschopná usnout. Úzkostné myšlenky ji sužovaly co taky čekat, když její jediná dcerka je nemocná. Proč jsem ji vlastně dávala do školky? Mohla zůstat ještě den či dva doma a třeba by se tím bacilem nenakazila Srdce jí bolestivě svíralo. Vstala a šla k oknu. Nad malou vesnicí viselo šedivé deštivé nebe, těžké a nevrlé. Už třetí den padal nepříjemný podzimní déšť s krátkými pauzami. Markéta si těžce povzdechla. Z postele se ozvalo zašustění Anička se ve spánku zavrtěla, zakňourala a začala kašlat. Markéta k ní hned přispěchala a pohladila jí čelo i bez teploměru bylo jasné, že opět vyskočila horečka. Jemně rozsvítila lampičku, vytáhla teploměr a vložila ho dcerce pod paži.
Čtyřicet! Proboha, co mám dělat?
Anička otevřela oči.
Maminko, je mi horko
Už to bude, holčičko moje, hned ti ulevím
Probudil se i Michal, posadil se vedle nich. Markéta se začala chystat na další dávku léků proti horečce, ale teplota neustupovala. Nad ránem se dvorem mihlo modré světlo sanitky a odvezla ji s malou do nemocnice.
Sestřička pohladila Markétu po ruce a zkušeně napojila Aničku na infuzi.
Nebojte, hned jí bude líp, všechno dobře dopadne.
Markéta jen tiše přikývla. Skutečně, Aničce se brzy ulevilo a poprosila o napítí. Markéta se otočila a všimla si, že z vedlejší postele ji pozorují obrovské, průzračně modré oči vyhublé, asi šestileté dívenky. Její světlé, rozcuchané vlasy se jí choulily na kostnatých ramenou, nosila prošoupané punčocháče s dírami a spranou tričko. Místo pantoflí pod postelí stály staré tenisky zabalené v modrých návlecích.
Ahoj.
Dobrý den. Vy jste přijely v noci?
Ano, v noci.
Jak se jmenujete?
Já jsem teta Markéta a to je Anička. A ty?
Já jsem Veronika.
Jsi tady už dlouho?
Jo, ale už mě brzy pustí. V pátek.
To je ještě daleko, dnes máme pondělí.
Máš tu s sebou maminku?
Ne Maminka umřela už dávno, když jsem byla úplně malá Tatínek začal pít, taky umřel. A tak mě dali do dětského domova
Povzdechla si jako stará žena.
Není to tam moc hezké. Tady je líp. Dávají tu dobré jídlo a starší děti nezlobí.
Vstala z postele a začala si nazouvat tenisky.
Bude za chvíli snídaně. Mám vám něco přinést?
To nemusíš, holčičko moje, obstarám si to sama
Markéta ji sledovala a srdce jí sevřel smutek. Druhá paní na pokoji také sledovala odcházející dívku a tiše pronesla: Hodná holka, tichá a vděčná. Moc štěstí neměla
Markéta nic nestihla odpovědět, protože jí v kapse zazvonil mobil.
Haló?
Tak co, Markétko, jak je Aničce?
Mami, jsme v nemocnici.
Proboha, proč?
Neměj strach, měla vysokou horečku. Už je to lepší, dostala antibiotika. Asi má zánět průdušek, teď spinká.
Chudáček, moje zlatíčko. V které jste nemocnici? Přijedu. Co mám přivézt?
Zapomněla jsem domácí pantofle, Anička potřebuje svou růžovou pyžamku. A mami, je tu holčička z dětského domova. Mohla bys přivést nějaký šampón, mýdlo? A ještě Zůstalo ti doma něco po malé Zuzce? Nějaké trička, županek, legíny, a hlavně papuče pro šestileté dítě, ano?
Přivezu všechno.
Druhý den byla Anička jako vyměněná a s Veronikou si ihned začaly hrát. Markéta vyklouzla na chodbu a zastavila sestřičku.
Promiňte, nechodí za Veronikou někdo?
Ne. Jen ji v pátek někdo vyzvedne, odjede zpět do dětského domova.
Může se jít vykoupat?
Sestřička smutně kývla: Měla by, ale nemá kdo ji vzít.
Večer už byla Veronika k nepoznání čistá, v nové pyžamě, s růžovými papučkami s vyšitými legračními pejsky. Úplně zářila štěstím. Všechny věci, které dostala od Markéty, si schovala pod polštář. Papuče zasunula pod matraci.
Verunko, proč věci schováváš? ptala se Markéta jemně.
Aby mi je někdo nevzal
Markéta jen mlčky vzdychla.
Po zhasnutí světel Veronika zavřela oči a snila, jak kráčí po zalité sluncem ulici, za ruku vede malou Aničku a druhou ji drží teta Markéta. Hrozně moc si přála, aby měla mámu a tátu. Aby ji někdo hladil po hlavě, dal pusu na dobrou noc, vykoupal ji a oblékl do teplého pyžamka, aby ji táta vyhazoval vysoko ke stropu a ona se mohla smát od srdce. Chtěla být užitečná: mýt nádobí, zalévat květiny, hrát si s Aničkou, učit se písmena a čísla. Hlavně aby ji měl někdo rád. Aby měla mámu
Smutně vzdychla. V dětském domově ji sice nebil, ale paní vychovatelka Hrdličková byla často přísná a křičela, děti se hádaly a braly si jídlo i věci. Jednou shodila v kuchyni misku s krupicovou kaší a za trest musela sedět celou hodinu v tmavém vlhkém kumbále pod zámkem. Venca Polák jí ještě škodolibě sykl: Tak co, s krysy se kamarádit nebudeš? Bála se, že na ni vyskočí obrovská krysa. Plakala, stávala zády ke dveřím, byla jí zima a měla strach. Večer jí došla síla, sedla si na studenou zem a tam se nachladila. Začala kašlat a právě proto teď leží v nemocnici
Vzpomínky ji rozplakaly. Náhle cítila, jak ji někdo pohladil po vlasech. Otevřela oči.
Teto Markéto
Ale copak, zlatíčko moje Neplač všechno bude v pořádku Uvidíš
Markéta si ji v návalu soucitu přitáhla do náruče.
Už je to dobré, maličká
Verča se uklidnila. Bylo jí, jako by ji objímala její vlastní máma, hladila ji a utěšovala.
Teto Markéto
Ano?
Kéž bys byla moje maminka
Markétě stekly po tvářích slzy. Rozhodnutí přišlo okamžitě ne z rozumu, ale ze srdce. Už zbývalo jen promluvit s rodinou.
Maminka Markéty ji pochopila a radostně podpořila. Souhlasila i tchyně, sama zažila dětství bez rodičů. Jen Michal byl zprvu proti.
Ty ses úplně zbláznila? Uvědomuješ si, že to není na týden?
Uvědomuju. A taky vím, že kdybych to neudělala, budu si to vyčítat celý život, rozumíš?
Odvrátil zrak.
Chci ji vidět.
Dobře.
Večer šli spolu do chodby. Michal si vzal Aničku do náruče a políbil ji.
Ty moje beruško, už se mi stýskalo
Pak se otočil na ženu. Ta se podívala zpříma.
Tak, Michale, seznam se s Veronikou.
Holčička kývla a podívala se do jeho očí.
Dobrý den!
Ahoj, jsem rád, že tě poznávám.
Já taky
V Michalově srdci něco puklo. Pohlédl na manželku a přikývl
Za několik týdnů zastavilo auto u dětského domova, kde Veronika žila. Ven vystoupili Markéta a Michal. Děti za okny volaly:
Veru, Veru, pojď, jedou si pro tebe!
Šťastná Veronika vyběhla k novým rodičům.
Ahoj, Verunko! Jdeme domů?
V dětských očích zařítilo se štěstí i naděje. Malé srdíčko se tetelilo radostí. Ano, maminko!
A tak se Veronika naučila, že skutečný domov není jen místo, ale lidé, kteří tě mají rádi. I když život občas bolí, láska a dobrota dokážou vykouzlit zázraky. Záleží, jak velké má srdce ten, kdo je ochoten podat pomocnou ruku.
