Svatba za týden, všechno už zaplacené – místo, dokumenty, prstýnky, dokonce i část rodinné oslavy. Měsíce jsem všechno organizoval, věřil jsem, že dělám správně. Každý měsíc jsem dával asi 20 % výplaty na její přání – kadeřník, manikúra, cokoli. Cesty, restaurace, kino, výlety jsem platil já, protože to považuju za svou roli muže. Rok před svatbou jsem její celou rodinu vzal k moři, pracoval jsem přesčasy a šetřil na to. A pak, pět dní před obřadem, mi oznámila, že vlastně nikdy nechtěla svatbu – jen souhlasila pod tlakem, kvůli mně a rodině. Řekla, že ji svou láskou dusím a čekám něco, co mi nikdy nemůže dát. Odejít jí připadalo jako jediné správné řešení. Všechno zůstalo zaplacené, avšak svatba byla zrušená a já pochopil, že být mužem, který všechno zařídí a zaplatí, neznamená, že s vámi někdo zůstane.

Dneska jsem si musel zapsat pár myšlenek, abych jim vůbec sám uvěřil. Svatba byla naplánovaná přesně za týden, když mi Anna řekla, že se nechce vdávat. Všechno už bylo zařízené a zaplacené pronájem sálu v Praze, matrika, prstýnky, dokonce i část hostiny pro rodinu. Několik měsíců jsem plánoval každý detail.

Celou dobu, co jsme spolu byli, jsem si byl jistý, že dělám správnou věc. Měl jsem plný úvazek a i když rozpočet nebyl bůhvíjaký, dával jsem stranou zhruba pětinu výplaty pro ni na kadeřníka, manikúru, nebo prostě na to, co ji potěšilo. Ne že by nepracovala měla svůj příjem, se kterým si dělala, co chtěla. Já jsem přebíral útraty, protože jsem měl pocit, že to ke mně jako k muži a partnerovi patří. Nikdy jsem po ní nechtěl peníze na nájem nebo složenky. Platil jsem večeře, kino, výlety prostě všechno.

Rok před svatbou jsem udělal něco opravdu velkého navrhl jsem, že vezmeme celou její rodinu k moři do Chorvatska. Nejen rodiče a sourozence, ale taky synovce, dokonce dva bratrance. Bylo nás snad patnáct. Abych to finančně ustál, makal jsem přesčasy, úplně jsem se omezil a šetřil každičku korunu. Když jsme odjížděli, všechno už bylo zaplacené: ubytování, cesta, jídlo. Anna zářila štestím, její rodiče nezvykle vděční. Nikdo netušil, že pro ni to znamená mnohem míň než pro mě.

Když mi pak oznámila, že se chce rozejít, řekla, že jsem byl až moc. Prý jsem chtěl příliš mnoho lásky, pozornosti, blízkosti. Prý jsem ji objímal, psal zprávy, zajímal se, jak se má, a ona prý na to není stavěná. Je prý spíš chladnější povaha a já ji dusil. Očekával jsem prý věci, které mi nemohla dát.

Řekla mi ještě něco, co nikdy předtím nevyslovila že svatbu vlastně nikdy nechtěla. Prý na mé žádosti kývla jen proto, že jsem na ni příliš tlačil, vtáhl do toho její rodiče a ona se cítila pod tlakem. Požádal jsem ji o ruku v restauraci před celou její rodinou. Pro mě to bylo romantické, pro ni past. Prý přede všemi odmítnout nemohla.

Pět dnů před tím, než jsme měli jít na matriku, mi konečně řekla pravdu. Cítila prý, že se ji neustále snažím přesvědčit ke způsobu života, který nechtěla. Prý jsem jí dával až moc a tím jí akorát navozoval pocit viny, závazku, povinnosti. A že raději odejde, než aby dělala něco, co není její vlastní volbou.

Po tomhle rozhovoru prostě odešla. Žádné hádky, žádné usmiřování, žádná snaha to zachraňovat. Zbyly jen smlouvy, zaplacené zálohy, neuskutečněné plány a zrušená svatba. Byla neoblomná. Tím to skončilo.

Teprve v ten týden mi došlo, že být ten, kdo všechno platí, všechno zařizuje a je neustále k dispozici, vůbec neznamená, že u tebe někdo opravdu chce zůstat.