— Romane, postav ten kufr opatrně, je tam můj luxusní krém, když ho rozbiješ, do smrti to nezaplatíš! — hlas švagrové prořízl klid naší chodby s jistotou paní domu, která se vrací do svých právoplatných držav.
Odložila jsem krejčovské nůžky. Stříhat hedvábí na šikmý směr je jemná práce, která nesnese spěch, a ten právě hlasitě zabouchl vchodové dveře a vřítil se do chodby spolu se dvěma obrovskými kufry.
Na prahu stála Jitka. Třicet devět let, ani den oficiální praxe za posledních pět let a věčná role „nepochopené múzy”. Za jejími zády přešlapoval z nohy na nohu můj muž a snaživě skrýval oči.
— Světlo, no vždyť je to moje sestra, — provinile zahučel Roman, přebíraje madlo kufru. — Má těžké období. Potřebuje se někde přechodně ubytovat.
— Na chvíli u vás zůstanu, dokud se on nepřijde omluvit, — oznámila Jitka, shazujíc boty přímo doprostřed cesty. — Romane, táhni věci do ložnice, do té s balkonem. Potřebuju čerstvý vzduch na meditace.
Prošla do kuchyně, aniž by se na mě podívala. S lehkým úšklebkem jsem pozorovala ten průvod absurdity. Jako švadlena s dvacetiletou praxí moc dobře vím: když je látka shnilá, ať stehuješ jak chceš, po švu to stejně popraská. Manželova rodina často zaměňovala mou zdvořilost za bezzubost.
V kuchyni práskly dvířka lednice.
— Světlo! — ozvalo se odtud. — Proč nemáte mandlové mléko? Potřebuju ho na smoothie. A tuhle polici uvolním, budou tu stát moje detoxikační gely. Tvoji uzeninu jsem zatím dala na balkon, kazí mi auru.
Pomalu jsem vešla do kuchyně. Moje uzená klobása skutečně osaměle ležela na parapetu.
— Jitko, — klidně jsem prohlásila, vracejíc klobásu na její právoplatné místo. — Aura se ti kazí z lenosti. A polici neuvolníš, protože na ní stojí moje potraviny, koupené za moje peníze. Mandlové mléko prodávají v supermarketu za rohem.
Švagrová si teatrálně přitiskla ruce na prsa.
— Romane! Slyšíš, jak mě vítá? Jdu k vám s otevřenou duší, zraněná manželovou zradou, a tady mi vyčítají kus klobásy!
Roman se uspěchaně vklínil mezi nás:
— Světlo, no dovol jí to přestavět. Copak je jí teď lehko?
— Lehko je jí nést kufr, Romane. Ale bydlet u nás bude mít velmi lehko, — usmála jsem se tím nejsvětlejším ze svých úsměvů. — Pokud ovšem souhlasí s pravidly našeho skromného penzionu.
Jitka odfrkla, celým svým zjevem dávala najevo, že se snižuje ke komunikaci se mnou pouze z milosrdenství.
Večer zavolala tchyně. Anna Pavlovna vždycky volala na hlasitý odposlech, aby její procvičený hlas dobrodějky zněl důrazněji. Zbožňovala být štědrá a ušlechtilá, ale přísně na cizí účet.
— Světlanko, holčičko moje, — zapěla sluchátka. — Ty už projev ženskou moudrost. Obklop Jitěnku péčí. Je to náš posvátný rodinný úkol. Holčička si potřebuje obnovit energii, nos jí snídaně do postele, ať se vyspí. Já bych si ji vzala k sobě, ale víš, tlak mi z hluku skáče, to chápeš.
— Chápu, Anno Pavlovno, — smířlivě jsem odpověděla. — Opatrujte se. Jitka u nás nepřijde zkrátka.
Druhého rána, v sobotu, jsem vstala dřív. Udělala jsem tvarohové lívance, uvařila dobré kafe. Vůně se rozlila po bytě a brzy do kuchyně, zahalená do mého oblíbeného kašmírového přehozu, vyplula Jitka.
— Á, snídaně! — natáhla se k talíři. — Proč lívance bez kokosového salka?
Mlčky jsem před ni postavila šálek černé kávy a přisunula list papíru popsaný úhledným rukopisem.
— Co to je? — Jitka znechuceně nadzvedla papír dvěma prsty s dokonalou manikúrou.
— Tohle, Jitěnko, je vyúčtování.
Švagrová nechápavě zamrkala nastavenými řasami.
— Moderní žena musí respektovat své hranice a žít v proudu, nepočítat každou korunu! — spustila svou oblíbenou mantra. — Já se živím energií vesmíru, materiální věci jsou nízké vibrace, blokují čakry!
— Tvoje čakry se zablokovaly, když jsi před čtyřmi lety dala výpověď v logistice, abys „hledala sama sebe”, — klidně jsem kontrovala, usrkujíc kafe. — A energie vesmíru bohužel neplatí účty za elektřinu. Mimochodem, voda a elektřina jsou u nás na měřičích.
— Jsi vypočítavá, bezduchá švadlena! Tebe jenom baví šít hadry! — zaječela Jitka, pokrytá červenými fleky.
Prudce vyskočila ze židle, rozhořčeně rozfukujíc nozdry, jako ušlechtilý mops, kterému místo foie gras nabídli suchý rohlík.
Ani jsem nemrkla.
Do kuchyně, přilákán hlukem, nakoukl ospalý Roman.
— Světlo, co to děláš? Jaké vyúčtování? Vždyť přijela na návštěvu!
— Host, Romano, — obrátila jsem se k muži, — je člověk, který přijde s dortem, pije čaj, pochválí hospodyňku a jde spát k sobě domů. Ale člověk, který si přitáhl dva kufry zimních věcí uprostřed května, zabral samostatný pokoj a vyžaduje mandlové mléko, to je podnájemník.
Jitka popadla dech, chystajíc se k nové hysterii.
— Jsem rodina! Mám právo! Můj bratr tu taky bydlí!
— Bydlí, Jitko, — klidně jsem souhlasila. — Ale to nedělá z mého bytu rodinný hotel. A teď se vraťme k vyúčtování. Bod první — nájem za pokoj. Bod druhý — strava z mých potravin. Bod třetí — voda a světlo. A bod čtvrtý — úklid po sobě. Jestli nechceš platit za úklidovou službu, tady je rozpis služeb: dnes myješ záchod a sporák.
— Jak si to dovoluješ?! — zalykala se švagrová. — Romano! Tvoje žena mě vyhání!
Roman přesunul pohled z mé klidné tváře na červenou, zkřivenou vztekem sestru.
— Jitko, — nečekaně pevně řekl muž. — Světla má pravdu. Nepřijela jsi do hotelu. Chceš u nás bydlet, respektuj hospodyňku a pravidla domácnosti.
Tohle byla rána do zad, kterou švagrová nečekala. Pochvalně jsem kývla muži a přidala kontrolní argument:
— A jestli se, Romano, rozhodneš z lítosti platit sestřino bydlení z vlastní kapsy, strhneme tu částku z našeho rozpočtu na tvé nové auto. Jednoduchá matematika.
Roman, pro kterého bylo nové auto snem posledních tří let, rozhodně zkřížil ruce na prsou, celým svým zjevem dával najevo, že sponzorovat sestřiny rozmary nemá v úmyslu.
Ostavená bez bratrovy podpory, bezplatného penzionu a služky v mé osobě, Jitka křečovitě popadla telefon a vytočila matku.
— Mami! Šikanují mě! Nutí mě mýt záchody! Jedu k tobě!
Z reproduktoru se ozvalo uspěchané kdákání Anny Pavlovny:
— Jé, Jitěnko, dcerko, vždyť u mě začala rekonstrukce chodby! Voní to barvou, bude alergie! Vydrž u Světlanky, buď hodná! — a spojení spěšně skončilo.
Jitka stála uprostřed kuchyně, svírajíc vychladlý telefon. Pafos splaskl, odhaliv prostou, nepěknou pravdu: dospělá žena, zvyklá jet na cizím krku, najednou zjistila, že ten krk je namydlený.
Za čtyřicet minut, zlověstně rachotíc kolečky, vyjely kufry na chodbu. A Jitka, jak se ukázalo večer, nakonec stejně bydlení našla. U kamarádky. Pravda, už bez mandlového mléka, osobního přehozu a bezplatné služky.
