— Romane, polož ten kufr opatrně, je tam můj luxusní krém, když ho rozbiješ, budeš splácet do konce života! — hlas švagrové prořízl klid naší předsíně s jistotou paní domu, která se vrací do svého právoplatného království.
Odložil jsem krejčovské nůžky. Stříhat hedvábí na šikmý směr je jemná práce, která nesnese spěch, a spěch právě hlasitě zabouchl vchodové dveře a vřítil se do chodby spolu se dvěma obrovskými kufry.
Na prahu stála Julie. Třicet devět let, ani den oficiální praxe za posledních pět let a věčná role „nepochopené múzy”. Za jejími zády přešlapoval z nohy na nohu můj manžel a snaživě schovával oči.
— Světlano, vždyť je to moje sestra, — provinile zabručel Roman, přebíraje rukojeť kufru. — Má těžké období. Potřebuje se někde uchytit.
— Zůstanu u vás chvíli, dokud se nepřijde omluvit, — oznámila Julie, shazujíc boty doprostřed chodby. — Romane, táhni věci do ložnice, té s balkonem. Potřebuju čerstvý vzduch na meditace.
Proplula do kuchyně, aniž by se na mě podívala. S lehkým úšklebkem jsem pozoroval tuto přehlídku absurdity. Jako krejčí s dvacetiletou praxí dobře vím: když je látka shnilá, jak ji sešívej, po švu stejně popraská. Manželova rodina si často pletla mou zdvořilost s beznadějnou poddajností.
V kuchyni práskly dvířka ledničky.
— Světlano! — ozvalo se odtud. — A proč nemáte mandlové mléko? Potřebuju ho na smoothie. A tuhle polici uvolním, budou tu stát moje detoxikační gely. Tvoji salám jsem zatím dala na balkon, kazí mi auru.
Pomalu jsem vešel do kuchyně. Můj uzený salám skutečně osaměle ležel na parapetu.
— Julie, — klidně jsem pronesl a vrátil salám na jeho právoplatné místo. — Aura se ti kazí z lenošení. A tu polici neuvolníš, protože na ní stojí moje potraviny, koupené za moje peníze. Mandlové mléko prodávají v supermarketu za rohem.
Švagrová teatrálně přitiskla ruce na prsa.
— Romane! Slyšíš, jak mě vítá? Jdu k vám s otevřenou duší, zraněná manželovou zradou, a tady mi vyčítají kus salámu!
Roman se nervózně vklínil mezi nás:
— Světlano, no tak, ať si to přestaví. Je jí teď těžko.
— Je jí těžko nést kufr, Romane. Ale bydlet u nás jí bude velmi lehké, — usmál jsem se tím nejvlídnějším úsměvem. — Pokud ovšem přijme pravidla našeho skromného penzionu.
Julie frkla, celým svým zjevem dávala najevo, že se mnou mluví jen z milosrdenství.
Večer zavolala tchyně. Alena Pavlovna vždycky volala na hlasitý odposlech, aby její školený hlas dobroditelky zněl důrazněji. Zbožňovala být štědrá a ušlechtilá, ale přísně na cizí účet.
— Světlanko, děvenko moje, — zpíval telefon. — Ukaž ženskou moudrost. Obklop Julinku péčí. Je to náš svatý rodinný úděl. Holčička si potřebuje obnovit síly, noste jí snídaně do postele, ať se vyspí. Já bych si ji vzala, ale víš, jak mi tlak kolísá z toho hluku, chápeš.
— Chápu, Aleno Pavlovno, — smířlivě jsem odpověděl. — Opatrujte se. Julie u nás nepřijde k úhoně.
Příští ráno, v sobotu, jsem vstal dřív. Uvařil tvarohové knedlíky, udělal výbornou kávu. Vůně se rozlila po bytě a brzy do kuchyně, zahalená do mého oblíbeného kašmírového deky, připlula Julie.
— Á, snídaně! — natáhla se k talíři. — A proč ty knedlíky jsou bez kokosového mléka?
Mlčky jsem před ni postavil šálek černé kávy a přisunul list papíru popsaný drobným písmem.
— Co to je? — Julie se ošklíbala a vzala papír dvěma prsty s perfektní manikúrou.
— To, Julinko, je rozpočet.
Švagrová nechápavě zamrkala nalepenými řasami.
— Moderní žena by měla respektovat své hranice a žít v proudu, ne počítat koruny! — spustila svou oblíbenou mantru. — Já se vlastně živím energií vesmíru, materiální věci jsou nízké vibrace, co blokují čakry!
— Tvoje čakry se zablokovaly, když jsi před čtyřmi lety dala výpověď z logistiky, abys „hledala sama sebe”, — klidně jsem kontroval, usrkávaje kávu. — A energie vesmíru, bohužel, neplatí účty za elektřinu. Mimochodem, voda a světlo máme podle měřáků.
— Ty jsi obchodnická, neduchovní švadlena! Jenom bys šila ty hadry! — zaječela Julie a pokryla se rudými fleky.
Prudce vyskočila ze židle, rozhořčeně nadouvajíc nozdry, jako rasový mops, kterému místo foie gras nabídli suchý rohlík.
Ani jsem nemrkl.
Do kuchyně, přilákán hlukem, nakoukl rozespalý Roman.
— Světlano, co to má znamenat? Jaký nájem? Vždyť přijela na návštěvu!
— Host, Romane, — otočil jsem se k manželovi, — je člověk, co přijde s dortem, dá si čaj, pochválí hostitelku a jde spát domů. Ale člověk, co si přitáhne dva kufry zimních věcí v půlce května, zabere vlastní pokoj a vyžaduje mandlové mléko — to je podnájemník.
Julie popadla dech, připravena na další hysterii.
— Jsem rodina! Mám právo! Můj bratr tady taky bydlí!
— Bydlí, Julie, — klidně jsem souhlasil. — Ale to z mé bytu nedělá rodinný hotel. A teď se vraťme k rozpočtu. Bod první — nájem za pokoj. Bod druhý — strava z mých potravin. Bod třetí — voda a světlo. A bod čtvrtý — úklid po sobě. Jestli nechceš platit za úklidovou firmu, tady je rozpis služeb: dnes myješ záchod a plotnu.
— Jak si to dovoluješ?! — zalykala se švagrová. — Romane! Tvoje žena mě vyhání!
Roman přejel pohledem z mé klidné tváře na červený, zkřivený vztekem obličej sestry.
— Julie, — nečekaně pevně řekl manžel. — Světlana má pravdu. Nepřijela jsi do hotelu. Chceš u nás bydlet — respektuj hostitelku a pravidla domácnosti.
To byl úder do zad, který švagrová nečekala. Souhlasně jsem kývl na manžela a přidal rozhodující argument:
— A pokud se, Romane, rozhodneš ze soucitu platit sestřino bydlení ze své kapsy, odečteme tu částku z našeho rozpočtu na tvé nové auto. Matematika je jednoduchá.
Roman, pro kterého bylo nové auto snem posledních tří let, rozhodně zkřížil ruce na hrudi a celým svým zjevem dával najevo, že financovat sestřiny rozmary nemá v úmyslu.
Ocitnuvši se bez bratrovy podpory, bez penze zdarma a bez služky v mé osobě, Julie křečovitě popadla telefon a vytočila matku.
— Mami! Oni si ze mě dělají šašky! Nutí mě mýt záchody! Jedu k tobě!
Z reproduktoru se ozvalo kvapné kdákání Aleny Pavlovny:
— Ach, Julinko, dceruško, vždyť u mě začala rekonstrukce v chodbě! Smrdí to barvou, bude alergie! Ty to u Světlanky vydrž, buď hodná! — a spojení spěšně utichlo.
Julie stála uprostřed kuchyně a svírala vychladlý telefon. Patos vyprchal a odhalil prostou, nepěknou pravdu: dospělá žena, zvyklá jet na cizím krku, najednou zjistila, že ten krk je namydlený.
Za čtyřicet minut, zlověstně rachotíc kolečky, se kufry vykutálely na chodbu. A Julie, jak se večer ukázalo, si nakonec bydlení našla. U kamarádky. Pravda, už bez mandlového mléka, osobní deky a služky zadarmo.
