Poloviční život jsem strávila sama. Ne, byla jsem vdaná manžel ale po roce po svatbě odešel z rodiny. V tu dobu jsem právě přivítala na svět dceru. Na poslední chvíli mi Petr (náš pán domu) zanechal třípokojový byt v Praze, abychom alespoň něco měli pod nosem. Další svatba se vůbec neplánovala spíš jsem se radovala, že nejsem překvapení v podobě dalšího manžela. Navíc jsem nebyla žádná svatební princezna.
Má dcera, Jarmila, rostla jako houba na dešti. Musela se postavit na vlastní nohy, a tak mi do života vlezly další starosti a starosti už se jenom hrnuly jako špinavý prádlo.
Věděla jsem, že dělám, co možná, ale chybělo Jarmile mateřské rameno, které už nemohla doplnit. Proto se s postupem času začala připojovat ke každému chlapovi, se kterým se kamarádila nebo s ním měla vztah. Ne všem se taková přilnavost líbila. Často jsem musela uklidňovat dceru a lepit její rozbité srdce. Ale Bůh je dobrý a Jarmila nakonec potkala svého muže.
Danilo byl hospodářsky zdatný a milý chlap. Já jsem ho jen chtěla přiklenout Jarmile. Respektoval mě i mou dceru. Co dalšího chtít? Považovala jsem ho za ideálního zeťa. No, pohádky se takhle nekončí. Šest měsíců po svatbě se Danilo změnil jako počasí v dubnu.
Mezitím jsem pečovala o vlastní matku. Stále žila, i když už byla starší, a protože jsem ji měla skoro tak brzy jako Jarmilu, stihla i vnoučata poznat. Pak ale maminka onemocněla. Únava ji přetáhla tak, že jsem ji musela vzít k sobě a hlídat ji nonstop. Neměla jsem kam vypravit starou, takže zůstala se mnou. Tento nápad Danila vůbec nerozvesel.
Co ho tak rozčílilo, ani já nevím. Nikomu jsem nenavazovala, aby starou ošetřoval. Naopak všechny starosti zůstaly na mých bedrech. Maminka nebyla zrovna náročná, spíš rozumná. Nevím, co Danila na tom tak mrzelo.
Časem se situace jen zhoršovala. Na Danilovu stranu se přidala i moje dcera. Teď se oba vyhýbali mému přítomnosti. Dříve jsme se scházeli u jednoho stolu, dnes se děti schovávají ve svých pokojích. Snažila jsem se s Jarmilou mluvit, ale marně. Tichá jako hrob, jen výmluvy hledá.
Ani vnoučata mě neuklidňovala. Říkají, že žijí jen pro sebe, dokud nebudou muset. Zpočátku jsem je tlačila, pak už jsem to nechala. To je jejich věc, ať si ji vyřeší sami. Ale Danilo začal být ve svém domečku jako král bez královské koruny. Neřekl ani prstem, aby něco opravoval nebo dokoupil místo toho řádově mizel s přáteli do klubů. Nechápu, kde zmizel ten úžasný zeť, kterého jsem zpočátku viděla.
Zřejmě se teprve teď ukázala jeho pravá podoba.
Každý týden byl Danilo nesnesitelnější. Pak přišel Silvestr a on odmítl slavit s námi v rodinném kruhu. Vzal Jarmilu do pokoje a oslavovali si novoroční okamžik zvlášť, se mnou a maminkou. O půlnoci přišel i náš host Jarmila a její manžel se ani nos neohnul.
Následující den mi ozval: S Jarmilou prodáváme dům tvé matky a kupujeme si samostatný byt. Nevím, jak na to reagovat. Žijí už půl roku u mě? Na můj účet? To nestačí?
Ne, tak to nebudu brát. řekla jsem. Pořiďte si vlastní byt. To je dům mé matky. Nemáme ho prodávat. Je to její majetek a ona s tím sama počítá.
Danila to rozčílilo. Ten samý den sbalil věci, vzal dceru a odjel k rodičům. Bylo mi smutno, že Jarmila ani slovo neodporovala, ale je to její život. Když si myslí, že to bude lepší, ať žije s Danilem.
Udělal jsem správně? Co byste na jejím místě udělali?
Přátelé, pokud máte chuť číst další naše příběhy, zanechte komentář a nezapomeňte na lajk. To nás motivuje psát dál!
