4. listopadu
Můj deník. Přiznávám, že tohle budu psát hlavně kvůli sobě snad mi to pomůže nerozpadnout se a najít se znovu v tom, co se stalo. Jsou to zážitky, které bych nikdy nečekala; celé se to začalo rozmotávat v den, kdy si ke mně můj muž, Petr, přivedl svého mladšího bratra.
Martino, buď na něj hodná, prosím. Má fakt těžké období. Manželka ho vyhodila, v práci ho propustili… Nemůže přece spát na hlaváku? Petr se na mě díval těma svýma smutnýma očima a v ruce převaloval utěrku. Vypadal provinile, jakoby právě rozbil nějakou cennou vázu, a přitom šlo jen o návštěvu jeho bratra.
Donesla jsem těžké tašky z obchodu a odložila je na zem. Celý den v účetnictví byl šílený: uzávěrka, návštěva kontroly z finančáku, a do toho mě bolela záda. Poslední, o co jsem měla zájem, bylo řešit problémy Pavla, kterého jsem za deset let znala třeba třikrát.
Petře, máme byt 2+1, ne útulek pro frustrované záložníky, povzdechla jsem si a zouvala si kozačky. Pavel má svůj byt v Plzni. Proč tam nejde?
On prý byt pronajímá, splácí dluhy na menší byt pro syna. Nějaký složitý konstrukt. Chce v Praze najít práci, prý tu bude maximálně týden, možná deset dní. Než vyřídí pohovory, hájil ho Petr.
Došla jsem do kuchyně, nalila si vodu a Petr šel za mnou, s pohledem věrného psa. Je to hodný, nekomplikující chlap, ale absolutně neumí říkat ne své rodině. Zvlášť Pavlovi, který byl vždycky v roli potřebného a všechno mu procházelo.
S povzdechem jsem mávla rukou neměla jsem sílu hádat se. Dobře. Týden. Ale ať ví předem vstáváme v šest, v jedenáct jdeme spát, žádné návštěvy, žádné večírky.
Pavel přijel druhý den večer. Vtrhl do předsíně s obrovskou igelitkou, která zaváněla vlakem a něco kyselého, a hned obsadil celý prostor. Byl větší, hlučnější, drzý jak opice.
Jé, paní domácí! zahulákal a pokoušel se mě obejmout sotva jsem uhnula. Tak kam mě složíš? Neboj, budu jako myš! Stačí rohožka a zásuvka, haha.
První tři dny byl překvapivě klidný. Spal do oběda na gauči v obýváku, pak sháněl práci a vracel se večer. Ale spotřebovával jídlo za tři. Hrnec bramboračky mizel přes noc a řízky, které měly být na dva dny, byly ráno pryč.
No jo, rostu, no! smál se Pavel s kůrkou chleba v ruce. Pražský vzduch je hladový.
Přimhouřila jsem oči, ale řekla si, že nakoupím víc. Host se má dobře najíst, ne?
Na konci týdne jsem se decentně zeptala u večeře: Pavle, našel jsi už něco? Pavel zesmutněl a nahrál tvář ztroskotance.
No hele, všude samé lákadlo: slibují padesát tisíc, ale ve skutečnosti je to podvod nebo poslíček za pět tisíc. Já mám přece technickou školu… Ale jeden flek mám na dosah v solidní firmě. Mají zavolat v pondělí. Tak ještě pár dnů, jo?
Pár dnů? koukla jsem na Petra, který zarytě žvýkal salát.
No jasně. Na víkend mě přece nevyhodíte, ne? Pavel se usmál, až jsem cítila husí kůži. Aspoň půjdeme s bráchou do sklepa spravit auto.
Souhlasila jsem. Dva dny mě nezabijí.
Ale pondělí se natáhlo na středu, telefonát žádný, a Pavel už přestal vůbec chodit po pohovorech. Vracela jsem se z práce domů a pokaždé mě vítala rozložená pohovka, zapnutá televize, drobky, prázdné hrnky a stálý odor pánského deodorantu smíšeného s pivními výpary.
Pavle, volal jsi kvůli té práci? zeptala jsem se.
Jistě, ale personální je nemocná, volat mám další týden. Hele, máme doma ještě tatarku? Na chlebíček.
Jeho: Máme doma… mě bodlo do uší. Byt si přivlastnil. Bez ptaní bral Petrovův drahý šampon, sedal si do mého oblíbeného křesla, přepínal na televizi, co se jemu hodilo.
Uběhl měsíc. Sníh venku mířil k bahnu, stejně jako vše v mém životě.
Jednoho večera jsem bouchla. Petr opravoval topinkovač, když jsem přišla do kuchyně a zavřela za sebou.
Péťo, musíme si promluvit. O Pavlovi. Bydlí tady měsíc, nepracuje, ani nehledá práci. Válí se na gauči, všecko sežere, rozvaluje se, domov se změnil na kolej. Už nemůžu ani projít obývákem v županu.
Petr sklopil oči: Marti, já s ním mluvil, furt říká, že už to přijde, nemá štěstí… Nemůžu přece vyhodit bratra na ulici. Máma by mi to neodpustila.
Tvoje máma bydlí v Českých Budějovicích, a neví, co tady prožíváme! Rozpočet teče, neživíme tři lidi, energie letí nahoru. Ať aspoň přispívá!
Nemá korunu, kvůli exekucím má bloklé účty. Přiznal mi to včera.
Posadila jsem se, jako by se pode mnou rozplynula podlaha.
Do jara už se ve mně uhnízdilo to slovo: vydrž ještě.
Jaro přišlo a odešlo. Pavel samozřejmě nenastoupil na stavbu prý má kýlu. Zato s pivem do obýváku si poradil bravurně, a i ten poslední zbytek našeho alkoholu z barku zmizel. Vrcholem byla kolekce slivovice od tchána už nebyla. Když už jsem na něj bafla, rozjel scénu:
Já nic nevzal! To si radši vypila ty, nebo Petr? Proč mi děláš zle? Petrova obrana byla slabá. Pavel začal řvát, že pro rodinu udělal první poslední, že nám přinese celou basu slivovice, až bude v balíku.
Já už měla dost: buď Pavel odejde do konce týdne, nebo končíme a já žádám o rozdělení bytu. Byt jsme s Petrem získali v manželství, ale roditče mi dali na začátek peníze já platila hypotéku.
Petr dostal strach. Něco si špitali s Pavlem na balkoně, cigaretu za cigaretou. Pavel chodil nabručený, ale ztichl. O pár dnů tvrdil, že objevila se skvělá šance pokoj v Hostivaři a místo pořadatele, jak dostane první výplatu, odejde.
Bylo mi líp ještě dva týdny. Jenže za týden přišel domů s rukou v sádře.
Spadl na schodech, zlomil si ruku. Bylo mi jasné: K žádné práci nenastoupí, žádné stěhování.
Tak mě přece nevyhodíš chromého? A v očích měl záludný úsměv. Našel si způsob, jak zůstat.
Léto bylo peklo. Sádra jako vymluva na všechno: Marti, nakrájej chleba, nemůžu. Marti, pomoz mi s mytím zad. To poslední už slyšet nemusel nikdy.
Petr astmaticky začal brát přesčasy a podřadné fušky. Jen aby byl co nejméně doma. I já radši poseděla v parku nebo kavárně, než jít domů, ovládaného Pavlovým gangsterským klidem.
Uteklo půl roku, osm měsíců. Sádra už dávno dole, ruku si rozcvičuje a pořád ho bolí, když přijde déšť. Už z našeho bytu udělal své království, přeskládal si obývák podle svého. Vodil si po večerech podivné návštěvy, o kterých mi řekla sousedka. A na jakékoliv připomínky odpovídal křikem:
Jsem tvůj bratr! Ze zákona rodiny mám právo na pomoc! Máte třípokoják co ti vadí? Já vám nelezu do ložnice!
V listopadu, přesně po roce jeho příjezdu, přetekl pohár.
Přišla jsem domů dřív kvůli migréně a už ve dveřích slyšela nadměrně hlasitou hudbu a ženský smích.
V předsíni cizí, špinavé dámské kozačky; na věšáku trapná šusťákovka. V obýváku se povalovala rozpitá vodka a jídlo z lednice. Na gauči Pavel omotaný kolem nějaké odbarvené paní, oba kouřili a popel třásli na koberec.
Hele, domácí! Chacha, poznáš Zuzanu! To je moje múza, mumlal Pavel.
Už mě nic nezastavilo.
Vypadněte. Oba. Máte na to pět minut.
Pavel začal řvát: Kam bych šel? Večer, nemám kam! To je i můj domov! A ty se starej o svý, kdo seš ty, žebračko! Jsi tady host!
Zvedla jsem telefon: Zavolám policii.
Tak volej! Mi nemůžou nic, já tu mám bráchu! Ty krávo
Nenechala jsem se rozhodit.
Dobrý den, prosím o hlídku Byt, cizí osoby, opilí, vyhrožují, nejsou hlášeni, jsem spolumajitelka. Čekám vás.
Zuzana vystřízlivěla, naházela na sebe věci a zdrhla.
Pavel se sesunul zpátky na gauč, zasmál se: Počkej, až přijde Petr, ztrapníš se, já jsme rodina!
Šla jsem do kuchyně, zamkla a volala Petrovi.
Volala jsem policii. Tvůj bratr tady tahá ženský, paří a vyhrožuje mi. Pokud za něj začneš kopat, můžeš si najít jiný byt i ženu. Zítra žádám o rozvod.
Dlouhé ticho, pak složený hlas.
Jedu domů. Udělej, co je potřeba. Už nemůžu.
Policisté přijeli do patnácti minut dva uniformovaní. Unavení, ale příjemní.
Kdo je hlavou domácnosti? zeptal se starší. Ukázala jsem doklady a list z katastru. Bydlí zde bez zápisu, nežádám si jeho pobyt, chci, aby opustil byt.
Vaše doklady, vyzval Pavla.
Brácha tu bydlí, mám právo! Jsem host!
Trvalé bydliště Plzeň. V Praze nemáte nic. Paní je spolumajitelka a žádá vaše vystěhování. Buď odejdete sám, nebo pojedeme na služebnu. Co zvolíte?
Pavel chtěl vyhrožovat: Já na vás napíšu! Petr přijde a
Až manžel přijde a bude proti, je to občanskoprávní spor. Zatím tu není. Navíc sousedi si stěžovali na hluk. Buď odejdete po dobrém, nebo vás zadržíme za rušení.
Pavel pochopil, že šaškárny skončily. Pracovníci v uniformě nepadali pod jeho ukřivděné hry.
Vrčel, házel věci do tašky, schválně několikrát bouchnul skříní. Policisté jen koukali.
V chodbě se potkal s Petrem. Ten vypadal o deset let starší.
Brácho! Řekni jim to! Tvá žena mě vyhazuje!
Petr se na něj díval dlouho. Pak na mě. Očima přelétl rozházený obývák, prázdnou láhev, popel na koberci.
Odejdi, Pavle, řekl tiše.
Cože? Ty mě vyháníš? Kvůli ženský?
Žil jsi tu rok na náš účet. Lhal jsi. Dělal jsi z domu bordel. Dost. Klidně jeď zpět do Plzně, nebo kam chceš. Nic už ti nedám.
Pavel jen zíral, jako by právě uhodilo.
Sebral tašku, práskl dveřmi a policisté šli s ním ven.
Starší z policistů mi přátelsky poradil: Hned zamkněte a vyměňte zámek. Tihle se rádi vracejí.
Když se za nimi zabouchly dveře, rozhostilo se ticho. Petr otevřel okno dokořán, aby vyvětral smrad. Pak beze slova začal sbírat špačky z koberce.
Přišla jsem k němu a položila mu ruku na rameno.
Odpusť mi, Marti. Měla jsem to řešit dávno.
Hlavně, že už je to pryč, vydechla jsem.
Víkend jsme strávili gruntováním, vyhodili jsme gauč a vyměnili vložku zámku (Petra jsem nemusela ani přemlouvat).
Pavel ještě párkrát volal z neznámých čísel, vymáhal na jízdenku, vyhrožoval, zkoušel zahrát na city. Petr mu pokaždé zavěsil a číslo si zablokoval.
Život se pomalu vrátil do normálu. Zase jsem se těšila domů, do čistého a tichého bytu, kde voní večeře a necítím cizího pot a agresi. Petr, zdá se, konečně pochopil nejdůležitější lekci života: rodina nejsou ti, kdo vás vysávají, ale ti, kdo si vás skutečně váží.
Někdy musíš projít malým soukromým peklem, abys pochopil, že tvůj klid a prostor jsou to nejcennější, co máš. A že říct dost je taky láska k sobě.
