Já jsem polovinu života žil sám. Ne, byl jsem ženatý, ale po roce od svatby mi žena odešla z rodiny. Právě v tu chvíli jsem se stal otcem malé Věry. Na závěr mi manžel (přestože už byl pryč) pohozením posledního daru zanechal nám třípokojový byt v Praze aspoň takto jsem to považoval za spravedlivý konec. Další sňatek už jsem neplánoval. Ani já sám nechtěl další svazek. Vzdoroval jsem tomu, že jsem se musel postarat o Věru, aby se mohla postavit na vlastní nohy. Svýma dcerou a povinnostmi se mě už nasytilo doslova po krku.
Snažil jsem se ze všech sil, ale Věře chybělo otcovské rameno, které jsem už nedokázal dodat. Časem se dcera začala přichytávat na všechny chlapce, se kterými se kamaráděla nebo navazovala vztahy. Ne každému se líbila taková naléhavost. Často jsem musel uklidňovat Věru a léčit její zlomené srdce. Přestože Bůh je dobrotivý, nakonec Věra potkala svého manžela.
Daněl byl hospodářsky zdatný a laskavý. Já jsem jen chtěl, aby se Věra s ním provdala. Respektoval mě i mou dceru. Co víc si přát? Považoval jsem ho za ideálního zeťá. Ovšem pohádka tak neprobíhá. Šest měsíců po svatbě Daněl výrazně změnil svoje chování.
Mezitím jsem pečoval o svou vlastní matku. Ta byla stále naživu, protože mě porodila brzy, stejně jako Věru, a tak jsem měl i vnoučku. Ve stejnou chvíli však matka onemocněla. Vyčerpání ji zavalilo natolik, že jsem musel přebrat starost o starou ženu a neustále se o ni starat. Neměl jsem kam odejít, takže matka bydlela se mnou. Tato představa se zcela nelíbila mému zeťovi.
Co přesně ho tak rozčílilo, nevíme. Nepřikazoval jsem mu, aby se staral o starou, naopak veškeré povinnosti spočívaly na mých bedrech. A má matka nebyla ani výběrová, pokud jde o rozum. Nerozumím, co mu vadilo.
Časem se situace jen zhoršovala. Na Danělovu stranu se přiklonila i má dcera. Oba mě začali vyhýbat. Dříve jsme jedli spolu u jednoho stolu, teď se děti ukrývají ve svých pokojích. Snažil jsem se s Věrou mluvit, ale marně. Mlčela a jen hledala výmluvy.
Nedělali mi radost ani vnoučata. Říkali, že dokud nebudou spěchat, žijí jen pro sebe. Zpočátku jsem trval na svém, pak už jen ustoupil. To jsou jejich věci, ať si je vyřeší sami. Ale Daněl mě začal napínat teď, jak se říká,. V mém domě se choval jako pravý pán, ačkoliv ani jedním prstem nešvihnul, aby opravil byt nebo něco doplnil. Často však zmizel s přáteli do klubů. Nerozumím, kam zmizel ten úžasný zeť, kterého jsem zpočátku viděl.
Zřejmě se teprve nyní ukázala jeho pravá povaha.
Každý týden byl Daněl nesnesitelnější. Pak nastalo Vánoce a on odmítl slavit s námi v rodinném kruhu. Vzal Věru do pokoje a oslavovali sváteční chvíle jen se mnou a matkou. V půlnoci přišla dcera pozdravit nás, ale její manžel ani nos nevystrčil.
Následující den mi oznámil: S Věrou prodáváme dům tvé matky a kupujeme si samostatný byt. Neměla jsem ani tušení, jak na to reagovat. Přece jenom už u mě bydlí půl roku? Na můj účet? To není dost?
Ne, tak nekončím. Vypočítejte si vlastní byt. To je dům mé matky. Nic nebudeme prodávat. Je to její majetek a ona s tím sama rozhodne, zlostně jsem protestoval.
Daněla to rozčílilo. Ten samý den sbalil věci, vzal mou dceru a odjel k rodičům.
Bylo mi smutno, že dcera ani slovo neodvolala, ale to je její život. Jestli si myslí, že tak bude lépe, ať žije s Danělem.
Učinila žena správně?
Co byste udělali na jejím místě?
