Paráda, že jsi navrhl oddělené finance. Tak si holt všechno svoje nechám pro sebe.
Když si můj manžel posunul talíř stranou s obličejem, jako kdybych mu místo řízků s bramborem naservírovala předvolání k soudu, došlo mi, že přijde velká proslovová chvíle. Lukáš si narovnal ubrousek, odkašlal a upřeně se zadíval někam mimo mě asi do své zářné kapitalistické budoucnosti a spustil: Lenka, trochu jsem to spočítal. Naše rozpočet praská kvůli tvé finanční negramotnosti. Přecházíme na oddělené peníze. Od zítřka.
Napětí vyšumělo dřív, než mohlo vzniknout, ale vůně hlouposti naplnila kuchyň stejně intenzivně jako zápach osmažené makrely. Pomalu jsem položila vidličku.
To je skvělé, žes to navrhl, Lukáši, usmála jsem se tím úsměvem, kterým krajta zdraví králíka dobrovolníka. Tak si všechno svoje nechám pěkně u sebe.
Lukáš zamrkal. V jeho hlavě, připomínající kulečníkový stůl, kde se myšlenky střetnou zřídka a vždy s hlučným tupnutím, tahle věta úplně do díry nepadla. Čekal slzy, výčitky nebo aspoň menší scénu, ale rozhodně ne klidný souhlas.
To je rozumné, pokýval blahosklonně, už v duchu utrácel ušetřené peníze za mě. Budu si spořit na status. Chlap musí mít status, Leničko. A tobě no, na punčocháče ti to snad vyjde.
Můj muž, Lukáš Novotný, byl opravdu výjimečný chlapík. Měl magickou schopnost považovat se za dravou štiku v byznysu, ačkoliv dělá středního manažera ve firmě prodávající plastová okna. Jeho status se obvykle projevoval nákupem vychytaných gadgetů, z nichž využíval tři funkce, a četbou motivačních citátů na internetu.
Tak jo, pokrčila jsem rameny. Dojíš řízek, nebo už se ti nevejde do rozpočtu?
Snědl. Zdarma. Naposledy.
První týden nové ekonomické politiky se nesl ve znamení hrdosti. Lukáš se po bytě nesl jako páv, demonstrativně se neptal, kolik stojí prací prášek. Koupil si luxusní diář z mladé umělé kůže a začal si do něj psát výdaje.
Ve středu se objevil doma s taškou, kde to žalostně cinkalo dvěma plechovkami levného piva a balíčkem mražených karbanátků ze spodku mrazáku supermarketu. Já zrovna vybalovala nákup z lepšího obchodu: pstruh, avokádo, sýry, čerstvá zelenina, lahvinka dobrého vlašáku.
Lukáš se opřel o futro a unaveně kalkuloval, No, to je tedy parádička, kývl na rybu. Proto jsme nikdy nic nenašetřili. Rozhazovačnost. Ne my, Lukáši. Já. Ty přece šetříš na status. Mimochodem, už sis zabral poličku v lednici? Ta spodní, v přihrádce na zeleninu, je tvoje. Teplota pro tvé… fondy tak akorát.
Zamručel, vyndal si karbanátky a dal je vařit v mé pánvi. Plyn, připomněla jsem bez ohlédnutí. Co? Plyn, voda, opotřebení hrnce a i jaru. Všechno máme přece zvlášť? Nedělej z toho drama, Leni, mávl rukou jako kníže zahánějící mouchu. Na takové malichernosti bys měla být nad věcí. Malichernosti? To jsou tržní vztahy, Lukáši.
Zkusil se ušklíbnout, ale žhavý karbanátek se mu přilepil k patru, takže jeho grimasa byla směšně dojemná, jako když mopslík ukradne citrón. Jen tě štve, že už nemáš přístup k mojí kartě, podotkl, když doloupával knedlíky z dásní. Žena musí šílet, když ztratí kontrolu.
V sobotu k nám dorazila paní Věra, tchyně. Žena naprosto úžasná, která mě měla ráda přibližně stejně intenzivně, jako opovrhovala hloupostí vlastního syna. Kdysi dělala hlavní účetní ve fabrice, a čísla milovala víc než lidi.
Popíjely jsme čaj s koláčem. Lukáš naproti, okusoval rohlík (svůj, slevový), vypadal jako mučedník nové doby.
Mami, Lenka teď dokonce schovává toaletní papír! žaloval v naději, že získá mateřský soucit. Na WC visí role, co škrábe jak smirkový papír, ale ona má ve skříňce třívrstvý s broskvovou vůní! To je diskriminace!
Věra odložila šálek s ledovým klidem: Lukáši, když jsi tu svou diskriminaci zaváděl, myslel jsi hlavou, nebo tím, pro co je ten papír? Ale mami! Já optimalizuju rozpočet! Chci si koupit auto! Auto? povytáhla obočí až pod ofinu. Za těch pár kaček, co schováváš před ženou? Dáš stranou na záchodovém papíru a koupíš ojetou feldu, abys vypadal jako král okresu? Je to investice! vřískl Lukáš. Investice je Lenka, která tě, troubo, snáší ve svém bytě, utla Věra. Mimochodem, koláček je skvělý, Leni.
Lukáš sáhl po kousku koláče. Moje ruka s máslovým nožem mu v tichosti zastoupila cestu. Dvě stě korun, Lukáši. Nebo si dej rohlík. To myslíš vážně? Po manželovi? A před mámou? Trh je tvrdý, miláčku. Za vidličku padesátka navíc.
Popadl rohlík, zrudl a zmizel z kuchyně. Hysterik, konstatovala Věra. Celý po svém otci. Ten taky celoživotně jen spořil na kapitál, dokud jsem ho neposlala zpět k jeho matce. Drž se, holka. Teď začne fáze urazil jsem se a všem nazoru ukážu
Za dva týdny experiment přešel do kritického stavu. Lukáš zhubl, pohubl, ale hrdost mu nedovolila to vzdát. Chodil v pomačkaných košilích (prací prášek a aviváž byly moje, své mýdlo upřímně nenáviděl), voněl levným deodorantem a díval se na mě jako sežvýkaný kokršpanel, co si myslí, že je vlk.
Rozuzlení přišlo v pátek večer. Přišla jsem z práce unavená, ale v dobré náladě dostala jsem prémie. Na stole překvapení: zvadlejší karafiáty a lahev Bohemia sektu.
Lukáš zářil u stolu jak nové pětikoruny. Leni, posaď se. Potřebujem si promluvit. Rozhodl jsem se trochu uvolnit podmínky. Jsem ochoten dát do společného rozpočtu dramatická pauza, dva tisíce pět set korun. Na jídlo.
Pohled na něj, na karafiáty připomínající herbář z minulého režimu, na sekt, z nějž mě pálila žáha už od dětství…
Dva a půl tisíce? zopakovala jsem. To je velkorysost, Lukáši. Ale mám tu jednu drobnost. Vytáhla jsem z kabelky složku s výpisem z Excelu.
Co to je? znejistěl. Faktura, zlatíčko. Za ubytování. Podívej: nájem za pokoj v centru Prahy (s využitím obýváku a kuchyně) deset tisíc. Energie (miluješ dlouhé sprchy) dva tisíce. Úklid (převážně můj výkon) tisícovka. Celkem: třináct tisíc za měsíc. Za uplynulé dva týdny šest a půl, plus náklady na opotřebení spotřebičů.
Lukáš byl bílý jako stěna. To snad nemyslíš vážně! Bereš po mně peníze za bydlení u vlastní ženy?! U ženy, se kterou máš oddělený rozpočet, opravila jsem mírně. Když platí co je tvoje je tvoje, můj byt je můj. Jsi tady nájemník. Pokud nemáme smlouvu, můžu tě vyhodit do 24 hodin.
To je strašně přízemní! To je podraz! Já jsem muž! vyskočil a převrhl židli. Muž, který chtěl ušetřit na ženě, ale zapomněl, že žije na její útraty, odpověděla jsem tiše, ale každé slovo cinklo jako kladivo. Chceš být partner? Plať. Nebo si najdi status někde jinde za levnější nájem.
Polykal vzduch, snažil se cosi říct, otevíral a zavíral pusu, rozhazoval rukama.
Ještě uvidíš! Odejdu! Najdu si někoho, kdo mě bude obdivovat, a ne počítat čtvereční metry! Šťastnou cestu, Lukáši. Jen si vezmi z mrazáku svůj balíček karbanátků. Nezávidím ti ho.
Lítal po bytě, házel věci do batohu, hulákal, že jsem přízemní potvora, že jsem zabila lásku, že odchází do tmy a do zimy…
Zavolej mamce, ať ti ustele, a jeď taxíkem Economy. Ať si chráníš status.
Zabouchával dveře tak, až se rozdrnčela okna asi doufal, že mi to rozvibruje svědomí. Jediné, co se v tu chvíli rozvibrovalo, byla paní z přízemí.
V bytě se rozhostilo ticho sladké jako med. Uvelebila jsem se v křesle, dívala se na noční Prahu a cítila nádhernou lehkost. Pípnul telefon. SMS od Věry: Přijel. Vytočený, hladový, dožaduje se spravedlnosti. Řekla jsem mu, že spravedlnost není zadarmo, a on na to nemá. Vyúčtovala jsem mu večeři i nocleh. Ať si zvyká. Jak jsi na tom, zlato?
Usmála jsem se a odepsala: Dobře, mami. Plánuju nové záclony. Z úspor.
Není potřeba nikomu vysvětlovat, proč je trouba. Účinnější a zábavnější je, když ho necháte, ať si svůj nesmysl pěkně zaplatí. Když vám muž nabízí nezávislost? Ujistěte se, že přežije, až mu ji dopřejete.
