Výborně, že jsi navrhl oddělené finance. Pak si prostě nechám všechno svoje.
Když manžel u večeře odstrčil talíř s takovým výrazem, jako bych mu naservírovala místo svíčkové předvolání k soudu, bylo mi jasné teď přijde hlavní proslov. Tomáš si upravil ubrousek, odkašlal si a zadíval se skrz mě snad do své vysněné kapitalistické budoucnosti a spustil: Kláro, musím ti něco říct. Spočetl jsem to. Kvůli tvé finanční negramotnosti náš rozpočet praská ve švech. Od zítřka jedeme každý zvlášť. Oddělené účty. Konec.
Napětí zemřelo dřív, než se vůbec zrodilo, zato ironie se v místnosti rozhostila jako vůně smažených kapřích hranolků na štědrovečerním stole. Položila jsem pomalu vidličku.
Výborně, že jsi přišel s oddělenými financemi, Tomáši, usmála jsem se tím způsobem, jakým užovka zdraví dobrovolnou myš. Pak si prostě nechám všechno svoje.
Tomáš mrkl. V jeho hlavě, připomínající kulečníkový stůl, kde si myšlenky narážely jen výjimečně a vždy s dutým zvukem, mu tahle věta nezapadala do žádného plánu. Očekával pláč, výčitky, hysterii rozhodně ne klidný souhlas.
To máš rozum, pokývl blahosklonně, v duchu už přežvykoval koruny, které díky mně ušetří. Já budu spořit na status. Chlap potřebuje status, Kláro. Ty tak na silonky si snad vyděláš.
Můj muž, Tomáš Novotný, byl zvláštní. Měl unikátní schopnost vnímat se jako byznys žraloka, i když dělal vedoucího prodeje v malé firmě na okna. Jeho status obvykle znamenal nákup další elektronické hračky, jejíž funkce si přečetl, ale používal z nich tři procenta, a taky četbu motivačních citátů na internetu.
Domluveno, kývla jsem. Dojíš tu sekanou? Nebo už ti nesedí do rozpočtu?
Snědl ji. Zadarmo. Naposled.
První týden nové ekonomiky byl ve znamení jeho pýchy. Tomáš po bytě pochodoval jako páv, demonstrativně se nevyptával, kolik co stojí v drogerii. Pořídil si luxusní diář z umělé kůže a začal si zapisovat výdaje.
Ve středu přinesl domů igelitku, odkud smutně řinčely dvě plechovky levného piva a balíček mražených knedlíků s masem (tedy tím, co v balení skutečně nebylo). Mezítím jsem rozbalovala zásilku z dobrého supermarketu: pstruh, avokádo, sýry, čerstvá zelenina, lahev moravského ryzlinku.
Tomáš se opřel ve vchodu do kuchyně o zárubeň jako unavený válečník. Zase si žiješ? kývl na rybu. Proto jsme neměli žádné úspory. Rozhazovačnost. Ne my, Tomáši, ty teď šetříš na status, opravila jsem ho a krájela citron. Poličku v lednici už máš? Spodní, v šuplíku na zeleninu. Tam je přesně klima na tvé investice.
Odfrknul, vytáhl svoje knedlíky a začal je vařit v mé kastrole. Plyn, řekla jsem bez ohlédnutí. Cože? Plyn, voda, opotřebení kastrůlku, čisticí prostředky. Dělíme všechno, ne? Ale Kláro, buď rozumná! mávl rukou ve stylu venkovského statkáře. Tohle je puntičkářství, ne? Nikoliv, Tomáši. To jsou tržní principy.
Pokusil se zakřenit, ale horký knedlík mu přilepil patro, takže jeho grimasa vypadala jako mops, který ukradl citron. Jenom tě štve, že už nemáš přístup k mé kartě, shrnul ublíženě, vydlabávaje těsto z dásní. Ženské vždycky šílí, když ztratí kontrolu.
V sobotu přišla na návštěvu paní Marie Novotná, moje tchyně. Byla to úžasná žena, měla mě ráda skoro stejně silně, jako opovrhovala omezeností svého syna. Jako bývalá hlavní účetní v továrně si vážila čísel víc než lidí.
Popíjely jsme čaj s větrníky, Tomáš naproti žmoulal suchar (svůj, z akce) a trpně působil jako oběť režimu.
Mami, věřila bys, Klára si teď schovává i toaletní papír! žadonil Tomáš v naději, že matka zabere. V záchodě visí šmirgl, ale ona má ve skříňce třívrstvý s broskvovou vůní! To je segregace!
Marie Novotná postavila šálek na podšálek s pečlivostí staré úřednice. Tomáši, řekla laskavě, když jsi vyhlašoval segregaci, napadlo tě aspoň, na co je ta segregace vlastně určená? Mami! Já optimalizuju rozpočet! Chci si koupit auto! Auto? zvedla obočí do výšin, za ty drobné, co syslíš před manželkou? Ty šetříš na toaletním papíru, abys si koupil ojetou škodovku a mohl si hrát na krále okresky? To je investice! zakvílel Tomáš. Investice je Klára, že tě snáší v téhle domácnosti, troubone, uťala Marie a obrátila se ke mně: Mimochodem, ten větrník je božský.
Tomáš se natáhl po dortu. Moje ruka s nožem na máslo mu jemně, ale pevně zastoupila cestu. Dvě stě korun, Tomáši. Nebo si dej svůj suchar. Přeháníš? Na vlastního muže? A před mámou? Trh je drsný, milý. Vidlička padesát korun navíc.
Zrudl, popadl svůj suchar a vyběhl z kuchyně. Hysterka, hodnotila suše tchyně. Celý po otci. Ten taky kapital střádal, dokud jsem ho neposlala k mamince jen v trenkách. Neboj, holka. Přijde fáze já se urazil a teď vám to všem natřu.
Za dva týdny byl Tomáš v kritickém stádiu. Zhubl, sešedl, ale hrdost mu nedovolila uznat porážku. Nosil zmačkané košile (náš prací prášek byl můj, svým jádrovým mýdlem opovrhoval), voněl laciným deodorantem a díval se na mě jako zbídačený pes, co se stále cítí vlkem.
Vyústění přišlo v pátek večer. Vrátila jsem se z práce unavená, ale spokojená dostala jsem prémie. Čekal na mě na stole zvadlý pugét karafiátů a láhev Bohemia sektu.
Tomáš se rozzářil jako pětikoruna. Kláro, sedni si. Chci mluvit. Rozmyslel jsem se můžeme mít trochu měkčí podmínky. Jsem ochoten dát do společného teatrálně se odmlčel, pět tisíc korun měsíčně. Na jídlo.
Podívala jsem se na něj. Na karafiáty, připomínající sušenou kytici ze spartakiády, na sekt, ze kterého mě už při pohledu pálila žáha.
Pět tisíc? zopakovala jsem. To je velkorysost. Ale mám tu jednu věc. Vytáhla jsem z kabelky složku s úhledně vytisknutým Excelem.
Co to je? lekl se. Faktura, drahý. Za bydlení. Nájem v centru (za pokoj a sdílenou kuchyň) dvacet pět tisíc. Energie pět tisíc. Úklid tři tisíce. Celkem třicet tři tisíce měsíčně. Za poslední dva týdny šestnáct a půl. Plus amortizace spotřebičů.
Tomáš zbledl. Ty chceš po mně peníze za to, že žiju v bytě vlastní ženy?! V bytě ženy, s níž máš oddělený rozpočet, opravila jsem ho jemně. Sám jsi řekl: Všechno svoje u sebe. Byt je můj. Takže jsi nájemník. A protože nemáme smlouvu, můžu tě vyhodit do 24 hodin.
To je vypočítavost! To je podraz! Jsem chlap! vyskočil, až židle zaskřípala. Jsi chlap, co chtěl ušetřit na manželce, ale zapomněl, že žije na její útraty, řekla jsem tiše, ale každé slovo dunělo. Chtěl jsi rovnoprávné partnerství? Zaplať. Nebo si najdi místo a ženu kde je status levnější.
Byl rudý, polykal slova, třásl rukama.
To si ještě rozmyslíš! vyhrkl konečně. Odejdu! Najdu ženu, která mě ocení, ne jen čtvereční metry! Hodně štěstí, Tomáši. A nezapomeň si vzít tašku s knedlíky z mrazáku. Ta patří tobě, na cizí se nesahám.
Jako blázen pobíhal po bytě, cpal věci do tašky, vykřikoval, že jsem vypočítavá mrcha, že jsem zabila lásku, že odchází noční Prahou v zimě
Zavolej mamince, ať ti ustele, poradila jsem, nalévala si skleničku ryzlinku. A taxi si objednej nejlevnější, šetři na status.
Práskl dveřmi tak silně, jako by doufal, že ve mně probudí svědomí. Ale to pouze zaštěkala sousedka zespoda.
Najednou byl v bytě klid sladký a hustý jak med. Seděla jsem v křesle, dívala se na noční Prahu a cítila úlevu. Telefon zapípal. Zpráva od Marie Novotné: Přijel. Naštvaný, hladový, dožaduje se spravedlnosti. Řekla jsem mu, že spravedlnost je drahá, a on na to nemá. Vyúčtovala jsem mu večeři a nocleh. Ať si zvyká na trh. Jak jsi na tom?
Usmála jsem se a odepsala: Jsem fajn, mami. Plánuju nové záclony. Z úspor.
Nikdy není třeba člověku vysvětlovat, proč je hlupák. Největší lekcí je, když za svou hloupost draze zaplatí. Protože když vám muž nabídne samostatnost, ujistěte se, že přežije, až ji opravdu dostane.
