Ten večer už jsem byl na pokraji sil. Dvě směny za sebou v univerzitní menze, příprava na tři státnice z managementu a za poslední dva dny sotva pár hodin spánku.
Když jsem okolo jedenácté v noci uviděl černé auto zaparkované před univerzitní knihovnou v Praze, rozhodl jsem se, že je to moje objednané taxi. Ani jsem nekontroloval SPZ, prostě jsem otevřel zadní dveře a uvelebil se na sedačce.
Interiér vypadal nezvykle luxusně měkká kůže, ticho, vznášel se tu jemný parfém, jaký jsem znal jen z reklam. Únava mi otupila ostražitost. Zavřel jsem oči na chvíli a okamžitě usnul.
Probudil mě klidný mužský hlas s nádechem pobavení:
Vybíráte si cizí auta na odpočinek často, nebo mám dneska štěstí?
Vyletěl jsem do sedu. Vedle mě seděl muž v perfektním obleku tmavé oči si mě zkoumavě prohlížely, na rtech mu pohrával úsměv.
Mimochodem, spal jste asi dvacet minut, dodal. A trošku jste chrápal.
Zrudnul jsem. Přelétl jsem pohledem interiér dotyková obrazovka, dřevěné obložení, schovaný minibar.
Nejste řidič
Ne, jsem majitel. Jmenuji se Daniel Dvořák.
To jméno mi nic neříkalo, ale hlas zněl jistě typ člověka, který je zvyklý mít věci pod kontrolou. Rychle jsem se omluvil a sáhl po klice.
Je pozdě, řekl klidně. Nechte mě vás odvézt domů.
Chtěl jsem odmítnout, ale noční Praha nebyla zrovna přívětivá. Auto se rozjelo. Po cestě jsme si povídali o škole, brigádách, chronickém nedostatku spánku i času.
Tak nemůžete žít věčně, prohodil. Zničíte se.
Když jsme dorazili k našemu malému domu na Žižkově, najednou se na mě obrátil:
Sháním osobního asistenta někoho, kdo dá do pořádku můj program, vyřeší záležitosti. Flexibilní práce, odpovídající výplata. Myslím, že by vám to mohlo vyhovovat víc než střídání směn.
Nechci vaši lítost, odpověděl jsem rezolutně.
To není lítost. Je to nabídka práce.
Podal mi vizitku. Doma kamarádka skoro omdlela Daniel Dvořák bylo jedno z nejznámějších podnikatelských jmen v celé České republice.
Tři dny jsem váhal. Ale neplacený nájem a realita převážily. Zavolal jsem.
Kdy můžete nastoupit? zeptal se bez okolků.
Zítra.
Jeho vila na kraji Prahy vypadala jako něco z filmu prostor, sklo, světlo, kolem rozlehlá zahrada. Plat tisíckrát převyšovala vše, co jsem kdy vydělal. Daniel mi dal brzy najevo, že nejsem vděčen jen šťastné náhodě.
Jste tu, protože jste schopný a přesný, řekl mi jednou. A takové lidi potřebuju.
Ty slova změnily všechno.
Práce mě pohltila. Začal jsem třídit schůzky, optimalizoval jsem trasy, řešil komunikaci. Daniel mi stále častěji svěřoval zásadní rozhodnutí. Oba jsme k sobě chovali čím dál větší respekt tichý a neokázalý.
Na jednom večírku, když jsem nervózně cítil upřené pohledy hostů, mě Daniel letmo povzbudil dotykem na zádech. Nevíc než gesto, ale tehdy jsem pochopil, že mezi námi vzniká něco hlubšího.
Za dva měsíce mi přišla obálka s logem Karlovy univerzity pozvánka na roční mezinárodní stáž s částečným stipendiem.
Kdy odlétáte? zeptal se mě.
Za tři měsíce.
Odmlčel se.
Mohl bych vás žádat, abyste zůstal. Ale tím bych ztratil respekt k vaší touze po něčem větším.
Toho večera, když jsme se loučili, řekl poprvé:
Miluji vás.
Já vás taky, odpověděl jsem.
Tak jeďte. Udělejte to pro sebe. Já chci, abyste byl silný ne závislý na mně.
Rok utekl jako voda. Po návratu mě na Ruzyni čekal jen on bez ochranky, bez slávy.
Doufám, že už si nepletete auta? usmál se.
Tentokrát jsem si to ověřil.
Vzal mi kufr.
Koupil jsem byt ve Vinohradech.
Zarazil jsem se.
Pro nás.
Poklekl. Bez svědků, bez kamer.
Martine Nováku, chcete se mnou budovat budoucnost?
Ano.
Dnes jsem udělal státnice a založil vlastní poradenskou firmu. Daniel stále vede svou společnost teď jsme partneři v práci i v životě.
Občas když po dlouhém dni sedím v jeho autě, pousměje se:
Zkontroluješ si radši SPZ?
Jestli jsi vedle mě ty, klidně zase usnu, odpovím.
A to už není omyl to je volba.
